Bloudění světem a hledání pravdy

Už jste někdy viděli chůzi člověka se zavázanýma očima v neznámé krajině?  Člověk jde aniž ví, kam ho cesta zavede. Neví kde je jáma, kde překážka a kde je cesta která vede k cíli. Zdá se mi, že tento příměr docela odpovídá tápání dnešní civilizace.

Ve škole se naučíme spousty věcí. Jak se řeší kvadratické rovnice a integrály, jak funguje parní stroj, kolik váží atom každého prvku, kde se stala jaká bitva.Jen jedno se nedozvíme. Odkud jsme přišli a kam kráčíme. Co utváří naše životy  a proč vlastně žijeme.

V dávných dobách a ještě v době Karla IV byla základním předmětem ve školách filozofie. Žáci byli nejdříve vedeni k tomu, aby pochopili sami sebe, své místo v řádu dění a teprve pak se  vzdělávali v konkrétním oboru jako bylo lékařství či Právo.

To my ne. My považujeme toto vědění za nemoderní přežitek. Nejlépe to ilustruje vyjádření jednoho vědeckého skeptika v tisku „ K čemu mi je filozofie. Když se mi pokazí auto či rozbije pračka, filozof mi nepomůže“.

Důsledky tohoto myšlení pozorujeme na každém kroku. Přes obrovský technologický pokrok nejsme vůbec schopni řešit základní civilizační problémy. Prožíváme krizi finanční, ekonomickou, sociální, ekologickou. Nerozumíme sami sobě ani lidem v našem okolí. Spotřebováváme stále více antidepresiv.  Místo plnohodnotného života často spíše živoříme.

Bylo by dobré se na chvíli zastavit a zamyslet. Chceme pokračovat v cestě, která ve skutečnosti nikde nevede? Chceme bloudit dál? Anebo si raději strhneme pásku, kterou máme na očích a rozhlédneme se po skutečném světě.

Strhnout pásku není snadné. Chce to odvahu a velké přemýšlení. Vyžaduje to si přiznat, že mnohé z toho co nám bylo vštěpováno výchovou, ve školách, v médiích je jinak. Vyžaduje to uvědomit se, že veškeré naše tituly a hodnosti jsou bezcenné, že naše dosavadní lidské poznání je jen na velmi nízkém stupni.

Již od dávných dob se na Zemi rodili bytosti, které viděly dál než my obyčejní lidé. Stáli u základu civilizací, které dodnes obdivujeme. Byly to civilizace Indické, Americké, Egyptské,  Židovské a mnohé jiné již dávno zapomenuté.

Dne 30.3.2012 si připomeneme sté výročí narození člověka kterého osobně také řadím mezi tyto myslitele. Jmenoval se Josef Zezulka a většinu života prožil v Praze. Byl léčitelem který za svého života pomohl mnoha lidem, ale byl zároveň i filozofem. Vážím si ho nejvíc z filozofů moderní doby, protože dokázal jednoduše a logicky odpovědět na jakoukoliv filozofickou otázku kterou jsem si kdy položil. Ukázal mi, že smyslem  života není náš vlastní pokrok, ale především služba druhým. Že to čeho potřebujeme dosáhnout je rovnováha mezi rozumem a citem, sobectvím a altruismem, nadšením a klidem. Že od jiných živých tvorů se lišíme inteligencí, ale že cena života každého je stejná. Že jediná cesta, jak změnit svět nevede skrze násilné revoluce, ale pouze dobrovolnou vnitřní změnu nás samých…

Jsem jen obyčejný člověk, který má svá nejrůznější omezení a stále dělá a bude dělat řadu chyb. To platí jistě i pro řadu z vás. Přesto si myslím, že  realizace poznání velkých filozofů v našem životě  nám a světu může velice pomoci vyjít z těžké krize v které se dnes jako společnost nacházíme. Jedině když pochopíme sebe a svět okolo, může začít cesta k nápravě.