Pád říše římské

Ač slavný historický film „Pád říše římské“ s hvězdným obsazením natočený roku 1964 se příliš nedrží historických reálií, tak poměrně věrně zobrazuje uměleckou formou řadu příčin pádu římského impéria. 

Film začíná dobou, kdy Římu vládne císař Markus Aurelius, který bojuje na severu s germánskými kmeny. Jen tak mimochodem. V závěru života plánoval tento císař-filozof vytvořit provincii Markomanii, která by zahrnovala také Moravu a Čechy. Smrt však přichází dříve a v budoucnu již tento ambiciózní plán žádný z římských císařů neuskuteční. V roce 180 se  nástupcem Marka Aurelia stává krutý Commodus. Vyžene z Říma svou sestru Lucilu a bývalého přítele Livia. Brutalitou si znepřátelí východní provincie, které se vzbouří proti Římu. Dramatický příběh korunuje závěrečná scéna, během které se doslova licituje o římský trůn.

Příčinami pádu Říma se již staletí zabývá mnoho intelektálů. Nejznámějším z nich byl britský historik 18.století Mark Gibbon, který napsal knihu „Úpadek a pád říše římské“. Podle něho se hlavní příčinou úpadku Říma stala postupná ztráta občanských hodnot obyvatel a jejich zpohodlnění. Dříve stmelující povinnosti jako obranu státu byly přenechány žoldnéřům barbarského původu, kterých postupně přibývalo, až získali nad Římany převahu.

Osobně bych příčiny pádu Říma rozdělil do tří kategorií: vnitřní politika, zahraniční vlivy a šíření křesťanství

Vnitřní příčiny pádu Říma

Jsou podobné, jako příčiny úpadku současné západní civilizace. Římané si zvykli žít na vysoké noze. Ve velkém se těšili zábavě a luxusu. Stavěli se velkolepé stavby. Soukromé i státní výdaje raketově rostly. Lidé i stát se stále více zadlužovali. Rostla inflace. Nebylo dost peněz na platy státních zaměstnanců, na vydržování armády.

Probíhaly urputné boje o moc. Jen málokterý císař zemřel přirozenou smrtí. V provinciích sílily odstředivé tendence. Každou chvíli se nějaká část odtrhla a centrální vláda musela vynaložit velké úsilí, aby obnovila jednotu říše. To vše přispívalo k nespokojenosti lidu a vedlo k četným vzpourám v provinciích.

Vnější příčiny pádu Říma

V polovině 3.stol. se zhoršila pro Řím mezinárodní situace. Z jižní Skandinávie se na jih daly do pochodu kmeny Gótů. Překročil Dunaj a vpadl na území říše.  Na Východě zase sílila moc říše Sasanovců-Iránu. Řím nakonec se vpádům zvnějšku ubránil, avšak s vypětím velkých sil a za cenu ztráty části ovládaných území, např. Dácie.

Ještě závažnější situace nastala v 2. pol. 4.století. Do Evropy z Východu vpadli Hunové. Jejich útok vyvolal přesuny dalších, hlavně germánských kmenů, které vstoupili na římské území a začaly ohrožovat samotný Řím.

Křesťanství

Římané byli v náboženských otázkách velmi tolerantní. Ochotně přijímali do svého panteonu cizí božstva. Ve 3.století se v říši rozšířil z Iránu kult slunečního Boha Mithry, v mnoha ohledech podobný křesťanství. Avšak s jedním závažným rozdílem. Součástí kultu byly krvavé zvířecí oběti.

Ty zvláště ranní křesťané odmítali, čímž si ale často znepřátelili římské císaře. Ti po svých poddaných požadovali loajalitu. V soukromí si mohli dělat a věřit čemu chtěli, na veřejnosti však museli projevit náležitou úctu císaři jakožto božstvu, což nebyli ochotni. Ochotni k tomuto kroku sice nebyli ani Židé-judaisté, ale těch se Řím až tak nebál. Své náboženství si totiž nechávali pro sebe a nešířili jej mezi ne-židy. U křesťanů to bylo jiné. Ti chápali své učení jako všelidské-univerzální a horlivě jej šířili mezi všechny vrstvy obyvatel a národů Říma.

Křesťanství vznikalo nenápadně. Ježíš umíral na kříži jako zcela neznámý člověk. V Římě na zprávu o jeho smrti nikdo neregistroval.  Až za pár let po Ježíšově smrti se v Římě objevila první skupina křesťanů. Křesťanství se během několika desetiletí rozšířilo do všech římských provincií a stalo se sice výrazně menšinovým,přesto však vlivným náboženským i sociálním hnutím.

Mohla za to především hloubka přesvědčení mnohých křesťanů, za které byli ochotni i zemřít. Jejich učení a život byl v protikladu s duchem Říma libujícím si v boji a nevázaném způsobu života. Křesťanům bylo bližší klidné rozjímání, věnovali se více službě druhým, řada křesťanů nepila alkohol a nejedla maso.

Protože se jím  dařilo v životě lépe, tak se dožívali  vyššího věku a byli zdravější než okolní populace. Tím stále více vzbuzovali zájem u svých spoluobčanů, kterým bylo od dětství vštěpováno, že jen „římský způsob života“ je in. Dokonalá organizace církev začala pomalu lákat i první vypočítavce a bohaté Římany, kteří ve vstupu do církve viděli alternativu vůči kariéře ve státní správě.

Když se ani schopnému císaři a reformátorovi říše Diokleciánovi nepodařilo křesťanství ze země vykořenit, rozhodl se jeho nástupce Konstantin k opačnému kroku. Křesťanství legalizoval a poté z něj učinil státní náboženství Římské říše. Římské elity, které se snažily dříve církev zničit se postavili do jejího čela a rozhodly se využít křesťanství pro své mocenské cíle.

Konstantin Veliký

Konstantin se v mládí projevil jako skvělý voják ve službách císaře Diokleciána. Bojoval proti Peršanům a poté „barbarům“ v Británii a Galii.

Právě při svém pobytu v Galii se stal císařem. Ihned se však musel vypořádat ze svým protivníkem Maxentiem, který uchvátil moc v Římě. Vrcholem konfliktu mezi oběma muži byla bitva u Milvijského mostu poblíž Říma. Podle legendy den před bitvou spatřil Konstantin poblíž slunce světelný kříž a nápis „V tomto znamení zvítězíš“. Konstantin zvítězil a další den triumfálně vstoupil do Říma.

Rozhodujícím rokem jeho vlády byl rok 313, kdy vydal edikt Milánský legalizující křesťanství. Křesťanská církev začala být protěžována. Byl jí vrácen majetek zabavený během pronásledování a také se těšila velkým státním dotacím. Být křesťanem se stalo výhodou pro každého, kdo chtěl stoupat po žebříčku moci.

Brzy se však projevila i její nejednota. V celé říši se začaly množit násilné střety mezi různými věroučnými frakcemi za kterými se skrýval boj o moc v  církvi. Císař se věc pokusil řešit roku 325 svoláním velkého ekumenického koncilu v Nikaji.

Ač ještě nebyl ani pokřtěný, tak koncilu předsedal. Koncil přijal několik usnesení, které měly zajistit jednotu v církvi a stanovil „jednotné vyznání víry“. Odsoudil učení alexandrijského kněze Aria, který hlásal podřízenost boha syna bohu otci na rozdíl od katolíků, kteří tvrdili, že obě božské osoby jsou si rovny s duchem svatým v božské trojici. Ariáni se však rozhodnutí  koncilu nepodřídili a ariánské hnutí se rychle šířilo dál. hlavně mezi germánskými kmeny. Potlačit se jej podařilo až v průběhu 6.století.

Dalším klíčovým krokem učiněným Konstantinem bylo založení města Konstantinopole. Města na Bosporu, ze kterého učinil Konstantin nové hlavní město říše, čímž získal Řím druhotné postavení. Tímto rozhodnutím udělal první krok, který o několik století později vedl k rozdělení Evropy na převážně pravoslavný Východ a katolický Západ.

Jméno Konstantina je také spojeno s rozsáhlou stavební aktivitou. Vedle stavby vítězného oblouku v Římě založil první baziliku svatého Petra na území Vatikánu a papeži daroval Lateránský palác. Nechal postavit chrám boží moudrosti v Konstantinopoli, chrám svatého hrobu v Jeruzalémě a řadu dalších, převážně církevních staveb.

Věnoval se politickým a správním reformám. Provedl daňovou reformu i reformu armády Dokončil přerod Říma  v absolutistickou monarchii.

Na závěr svého života se nechal pokřtít. Existuje názor, že čekal tak dlouho, protože nechtěl páchat hříchy spojené s vykonáváním císařské funkce jako pokřtěný křesťan. Věřil, že křest ho očistí od hříchů a do posmrtné existence vstoupí již jako čistý.  

Do konce 4.století se z pronásledovaného křesťanství stalo náboženství pronásledovatelů. Poslední celoříšský císař Theodosius zakázal na území říše všechna pohanská náboženství, zrušil olympijské hry a z křesťanství nikajského vyznání učinil státní a jediné povolené náboženství Římské říše.

Vítězství křesťanství bylo i v souladu se změnou ducha doby. Po roce 0 pozvolna vystřídala vláda vodního znamení ryb 2000 let trvající éru vlády znamení berana. Beran jako ohnivé znamení rezonoval s římským náboženstvím, symbolizovaným věčně hořícím posvátným ohňem uvnitř Vestina chrámu v centru Říma. Klášterní klid křesťanství zase dobře rezonuje s klidovým vlivem znamení ryb. 

Pád říše Římské

Ani Konstantinovy reformy, ani přijetí křesťanství nakonec říši nezachránilo. Roku 395 se  definitivně rozdělila na Východní a Západní.

Východořímské říši se podařilo otřesy spojené s koncem starověku přežít. Jako Byzantská říše trvala až do roku 1453, kdy Konstantinopol dobyli Turci. Její dědictví pak přebrala vzmáhající se Ruská říše, trvající v pozměněné podobě dodnes.

Západořímská říše na tom byla hůře. Řím byl v 5.století vypleněn Vizigóty a Vandaly. Jen osobní prosba papeže Lva I u hunského náčelníka Attily jej zachránila před vypleněním Huny. Roku 467 sesadil germánský vůdce Odoakar posledního římského císaře Romula Augusta. K antickému dědictví se však ještě na území Itálie hlásila říše Ostrogotů v 5.století v jejímž čele stál král Teodorich Veliký. Až dobytí Itálie Byzantinci a brzy poté germánskými Langobardy znamenalo koncem 6.stol. definitivní konec antického Říma.

Jeho dědictví však žilo dál. V latinském jazyce užívaném vzdělanci středověku. V osobách papežů sídlících v Římě, kteří se často považovali nejen za dědici svatého Petra, ale i Caesara. A konečně i v podobě mnoha států, které existují v Evropě a Americe dodnes a nesou v sobě duch Říma.