Petr a Pavel: dvě podoby křesťanství

Na počátku dějin křesťanství stály dvě osobnosti. Tím prvním byl Petr. Původem prostý rybář, kterého si Ježíš vybral za svého pokračovatele. Druhým byl Pavel. Původem vzdělaný farizej, který první křesťany horlivě pronásledoval. Oba muži reprezentovali dvě odlišné koncepce: spirituální a dogmatickou, z nichž 500 let po Kristu zvítězila ta Pavlova, která je dodnes převažující v učení tradičních křesťanských církví.

APOŠTOL PETR A SPIRITUÁLNÍ KŘESŤANSTVÍ

Petrův život

Apoštol Petr se narodil v Betsaidě jako syn rybáře. Oženil se a přestěhoval do města Kafarnau, kde se mu narodila dcera Petronila.

Zlom v jeho životě nastal ve chvíli, kdy se setkal s Ježíšem. Ihned zanechal rybářského řemesla a stal se Ježíšovým učedníkem.

Jeho původní jméno bylo Šimon. Jméno Petr byla přezdívka, kterou mu dal Ježíš. Její význam je skála. Popisovala základní rys Petrovy povahy, které si na Petrovi cenil Ježíš. Tedy životní a duchovní pevnost.

Ježíš si Petra zvolil za svého pokračovatele, prvního z apoštolů. Po odchodu Ježíše měl pokračovat v jeho práci. Šířit myšlenky radostné zvěsti-evangelia mezi lid židovský i nežidovský a střežit čistotu Ježíšovy nauky.  K tomu mu měli napomáhat i zbylí učedníci-apoštolové, kterým stejně jako Petrovi byly dány léčitelské schopnosti a podle míry vnitřního napojení také možnost čerpat skrze Ježíše duchovní vědomosti a předávat je lidem.

Bible vypráví o svátku letnic, kdy na zemi sestoupil „duch svatý“ , který udělil apoštolům zvláštní schopnost mluvit cizími jazyky, takže jím mohli rozumět i posluchači z různých zemí.

Brzy po letnicích se apoštolové rozešli do Egypta, Etiopie, Španělska, Malé Asie, Řecka, Černomoří, Arménie, Persie a Indie, kde neohroženě šířili Ježíšovo učení. Není tedy překvapením, že jejich životy končily zpravidla mučednickou smrtí.

Petr ještě zůstal nějaký čas v Jeruzalémě. Vedl místní křesťanskou obec. Otevřel rannou církev pohanům a zasadil se o to, že noví členové nemuseli dodržovat často nesmyslné starozákonní předpisy.

Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Petrovi se však podařilo z vězení uniknout – podle legendy se v noci před popravou v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se přestěhoval do Říma.

V roce 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů. Mnoho jich bylo ukřižováno na břehu  Tibery v Circus Gai et Neronis.

Jedním z odsouzených byl i Petr. Byl ukřižován na Vatikánském pahorku hlavou dolů, na znamení, že svět je vzhůru nohama.

Petrovi jsou připisovány dva listy. Jejich autorství je však historickou vědou zpochybňováno. Pravděpodobně šlo až o díla jeho následníků.

Markův list

Nový zákon se zmiňuje o Petrově žákovi Markovi, kterého Petr považoval skoro za svého syna.

"Pokud jde tedy o Marka, během Petrova pobytu v Římě sepsal výklad skutků Pána. Nerozhlásil však všechny, ani nenaznačil jejich tajemství, ale vybral takové, o kterých si myslel, že jsou nejužitečnější pro rostoucí víru těch, kteří jsou vyučováni. 
„Když ale Petr zemřel jako mučedník, Marek přišel od Alexandrie přinášejíc obojí - své vlastní zápisky i ty Petrovy, z nichž přenesl do své první knihy věci vhodné pro všechny směřující k poznání. Tak sepsal duchovnější evangelium pro potřeby zasvěcených. Přesto však ještě nevyslovil neprozraditelné věci, ani nenapsal velekněžské učení Pána, ale k už zapsaným příběhům přidal další a kromě toho pronesl určité výroky, o jejichž výkladu věděl, jakožto zasvěcovatel do mystérií, že může posluchače uvést do nejvnitřnější svatyně pravdy skryté za sedmi závoji. Tak, v souhrnu, ty věci připravil, podle mého soudu ne nepřejícně nebo neobezřetně. A po smrti zanechal svůj spis církvi v Alexandrii, kde je stále velice pečlivě hlídán. Je předčítán pouze těm, kteří jsou zasvěceni do velkých mystérií."

Co z textu vyplývá? Ukazuje nový vyšší rozměr křesťanství, který není v tradiční církvi znám. Naznačuje, že apoštol Petr a jeho nástupci učili lidi podle jejich duchovní dokonalosti, stejně jako jiní velcí duchovní učitelé. Pouze člověk, který splní určité podmínky mohou být sdělovány určité části duchovních nauk, především v oblasti duchovních praktik. Jednou z takovýchto podmínek je i vegetariánství. V jednom z apokryfních evangelií uchovaných Esejci Ježíš jasně říká, že žádný duchovní či kněz nemůže jíst maso. „Rovněž nemohou ti jejichž ruce jsou potřísněni krví, nebo jsou jejich ústa znečištěna masem učit o tajemství nebes nebo se dotýkat věcí svatých.“

Gnóze a Alexandrijská škola

Na konci 2.století vznikla v Alexandrii kde v 1.století působil Petrův žák Marek škola, která spojila křesťanské učení s filozofií a gnozi ( Když píši o gnózi nemyslím tím různé obskurní skupiny, které do tohoto širokého hnutí také patřily a křesťanští otcové je právem kritizovali ). 

Na škole se mimo filozofii a teologii vyučovala i matematika, gramatika, astronomie a další vědní obory. Působili zde dvě význačné osobnosti ranného křesťanství.

Prvním z nich byl Klement Alexandrijský. Kléméns se považoval za gnostika a gnósi kladl výše než víru. Opakovaně zdůrazňoval, že víra je pouze počátkem cesty vedoucí ke kontemplativnímu poznání Boha a sjednocení s ním. Pravým křesťanem mohl být podle něho pouze ten, kdo gnózi aktivně praktikoval. 

Druhým byl Origénes, který chápal lidský život jako školu ve které se krůček po krůčku přibližujeme dokonalosti. Cesta k Bohu je přitom dlouhá a náročná, plná kotrmelců a slepých uliček. Jeden život k její dosažení nestačí. Origenes tak hovořil i o reinkarnaci-převtělování duší. Origenes se stal významnou autoritou v ranné církvi a jedním z největším křesťanských filozofů vůbec.

Zjevení Petrovo

Zjevení vypravuje o vidění apoštola Petra. Na rozdíl od tradiční představy je zde Petr popisován jako gnostik, autorita vybraná k tomu, aby se stala "základem pro ostatní povolané k poznání". Ježíš Petra zasvěcuje do mystérii a předpovídá příchod falešné církve, která se bude odvolávat na jeho jméno a svou organizaci postaví na biskupských úřadech. Původnímu učení zůstane věrná pouze církev vyvolených, tedy gnostiků.  Ježíš říká: 

"Po vás přijdou ti, kteří šíří lež, a tito budou vychvalováni. Budou se držet jména mrtvého v domnění, že se skrze něj očistí. Budou však velmi pošpinění a propadnou nepravému jménu a do osidel zlého, lstivého člověka a všelijakým dogmatům. A budou ovládání bezzákonností. Někteří z nich budou proklínat pravdu a hlásat zlé učení. A budou říkat špatné věci o sobě navzájem." 

Ježíšova slova se definitivně naplnila roku 535. Konstantinopolský koncil v tomto roce zavrhl myšlenku reinkarnace a odsoudil Origenovo učení.

Zvítězil dogmatický proud v křesťanství, který otevřel cestu všem nepravostem, ke kterým docházelo v následujících staletích. U počátku tohoto proudu stála osobnost Petrova konkurenta Pavla z Tarzu.

APOŠTOL PAVEL A DOGMATICKÉ KŘESŤANSTVÍ

 Pavlův život

Pavel rozený Saul se narodil v židovské rodině v městě Taurus v Malé Asii. Dostalo se mu velmi dobrého klasického vzdělání. Naučil se výborně řecky  a v Jeruzalémě studoval teologii u slavného rabína Gamaliela. Stal se z něho učený farizej a horlivý pronásledovatel Ježíšových stoupenců. Stál mimo jiné i za smrtí prvního křesťanského mučedníka Štěpána.

Zlom v jeho životě nastal při cestě do Damašku, kde se chystal zatknout příslušníky místní křesťanské komunity. Během cesty se mu dostalo zjevení. Duchovním zrakem spatřil Ježíše, který se jej ptal „Proč mně pronásleduješ?“

Pavel se obrátil o 180 stupňů. Z horlivého odpůrce křesťanství se stal horlivým hlasatelem nového náboženství. Cestoval především po Malé Asii a Řecku, kde zakládal nové křesťanské obce.

Pavel sám sebe považoval za stejnou autoritu jako Petr, ač se s Ježíšem nikdy nesetkal a jeho učení znal pouze z doslechu. Známá je jeho nevybírává kritika Petra v listu Galatským, kde jej nazval pokrytcem. Existuje několik bodů jeho učení, které jsou velmi problematické.

- Samotná víra stačí : V listě Římanům Pavel napsal:„Jsme přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona“. Tímto krokem relativizoval důležitost dodržování morálních norem a principů. Řada křesťanů si vyložila tato slova tak, že když uvěří v Krista mohou dělat cokoliv. Naproti tomu Ježíš zdůrazňoval úsilí o dosažení mravní dokonalosti.

- Degradace ženy: Pavel měl velmi pohrdavý vztah ženám na rozdíl od Ježíše, který v mnohém dával za vzor ženu, třeba Marii Magdalenu.

- Poslušnost mocným: Pavel zdůrazňoval loajalitu ke státu a poslušnost vrchnosti. Schvaloval i existenci otroctví. Naproti tomu Ježíš pouze říkal „To co je císařovo dejte císaři, to co je boží dejte bohu“

- Jezení masa:V listu Korintským Pavel napsal: „Jezte vše, co se prodává v mastných krámech“. Tím se dostal do rozporu s tím co učil Ježíš, který kázal o škodlivosti pojídání masa.

Pavel na konci svého života zamířil do Říma. Tam pravděpodobně byl popraven jako římský občan stětím v době Neronova pronásledování křesťanů.

Počátky dogmatického křesťanství

Tak jako měl Petr blízkého žáka Marka, tak Pavel měl žáka Lukáše.

Lukáš sepsal nejdelší evangelium mající ráz Ježíšova životopisu a také Skutky Apoštolů. Ve svém díle Lukáš jasně formuloval  základní křesťanská dogmata dědičného hříchu a věčného spasení skrze Ježíšovo ukřižování .

Ježíš v novém pojetí již nebyl někým kdo přišel, aby nám dal nauku, skrze jejíž praktikováni se pomalu budeme přibližovat Bohu. Naopak zrodil se proto, aby skrze svou smrt vykoupil lidi z hříchu.

V Syrské Antiocheji vznikla Antiochejská škola, která byla v protikladu ke škole Alexandrijské. Kladla důraz na doslovný výklad bible a odmítala Origena.  Ve 3.stol v tomto proudu sílila kritika spirituálních směrů v křesťanství: gnostiků a židokřesťanů, kteří neuznávali autoritu apoštola Pavla. 

Ve 2. a 3.stol. se postupně formovala církevní organizace vycházející z Pavlovy praktické koncepce, která se v době vlády císaře Konstantina propojila se státní mocí. Bohatá římská aristokracie tak snadno mohla přijmout nové náboženství, aniž musela měnit svůj navyklý životní styl spojený s poživačností a různými nemravnostmi a ještě mohla nové náboženství využít pro posílení své moci.

Přitom se krutě vypořádala se všemi „herezemi“, které představovaly spirituální proudy v křesťanství existujícími mimo oficiální, se státní mocí propojené církevní struktury.

                                                           ---pokračování příště---