Po stopách civilizací pravěké Evropy II. Keltové

Na počátku 2.tisíciletí př.n.l. vstoupila planeta Země pod vládu zvířetníkového znamení berana. Beran je v astrologii ohnivým znamením, jehož vládcem je planeta Mars, jejímž alchymistickým symbolem je železo. Kov, jehož výroba a použití k zhotovení nástrojů a zbraní se ve 2.tisíciletí př.n.l. rozšířilo z Chetitské říše, Egypta a blízkého Východu do většiny tehdejší Evropy. 

Začala doba železná, která byla v Evropě ve znamení rozvoje první historicky doložené civilizace zasahující do většiny tehdejší Evropy která vynikala mistrovstvím ve výrobě a zpracování železa, civilizace keltské.

První zmínka o Keltech se objevuje u antických autorů v 6.století. př.n.l., i když je zřejmé, že tento hrdý lid žil v Evropě již mnoho století před tím.

Výraz "keltoi" poprvé použil řecký historik Herodotos. Označoval tak barbarské kmeny sídlící na sever od tehdy civilizovaného antického světa. Další řecký zeměpisec a historik Strabon je kolem roku 63 př. n. l. popisuje už jako opravdové barbary, kteří "jedí chléb ze žaludů, spí na holé zemi, zuby si čistí močí a jsou tak bezbožní, že ani nestaví chrámy".

Původ Keltů

O původu Keltů se dodnes vedou mezi historiky vášnivé spory. Ty mají svůj kořen již ve starověku. Římský historik z 1.stol.př.n.l. Timagenes zaznamenal již velmi starou pověst o tom, že obyvatelstvo keltské Galie je tvořeno třemi různými etniky: přistěhovalci z potopené pevniny v Atlantiku, z kmenů přišlých z Východu a z původních domorodců. 

Naznačuje nám tak, že příslušníka keltského etnika by jsme spíše měli vnímat jako někoho, kdo mluví určitým jazykem, dodržuje určité společné zvyky a zákony, vyznává určité náboženství bez ohledu na etnický  původ. Jistou obdobou pravěké keltské civilizace, je tak současná anglosaská civilizace, v rámci které lidé různého etnického a rasového původu spojuje jedna řeč a některé společné zvyklosti, např. podobná kultura odívání.

Kelty tak můžeme vnímat jako potomky bývalých exulantů z Atlantidy, kteří přišli do Evropy před 12000 lety a stali se zakladateli megalitické civilizace, stejně jako potomky místních pravěkých domorodců a indoevropanů přišlých do Evropy z východu. Samotné keltské jazyky náleží  k indoevropským jazykům.

Keltové nikdy v historii nevytvořili jednotný stát. Žili decentralizovaně v podobě mnoha samostatných kmenů. Jeden z nich Bojové dal i latinský název naší země Bohemia. Od Keltů se odvozuje i název některých českých řek jako Jizera či Ohře.

To co Kelty spojovalo byla společná řeč, zvyky a zákony, náboženství a dělení společnosti na čtyři vrstvy (kasty): zemědělce, řemeslníky, bojovníky a kněze

Keltští zemědělci a řemeslníci

Keltové byli především zemědělci a chovatelé dobytka. V době keltského osídlení se objevuje většina zemědělských nástrojů, které pak byly používány v nezměněné podobě až do patnáctého století. Keltové pěstovali hlavně obilniny (pšenici, žito, ječmen), které mlely na mouku a pekly z ní placky a chleba. Znali luštěniny a dováželi i ovoce ze středomoří. Vyráběli i pivo z ječmene.

Nálezy šperků a užitkových předmětů nás nenechávají na pochybách, že Keltové byli mimořádně zruční šperkáři a řemeslníci, kteří neměli ve své době v Evropě konkurenci. Jejich řemeslná zručnost byla překonána v podstatě až v 18.stol.  Kladli velký důraz na kvalitu. Jemnost detailu spolu s vyspělým uměleckým cítěním dělá z jejich šperků nadčasová díla, která dodnes uchvacují svou krásou i mistrovským provedením. Své šperky dokázali zdobit tak malými zlatými kuličkami, jaké ani dnes v podstatě neumíme ke šperkům připevňovat.

Keltské keramiky se zachovalo poměrně velké množství. Tento národ byl první, kdo zavedl hrnčířský kruh ve střední Evropě. Keltové dokázali vyrábět sklo a byli vynikající železáři, kteří zdokonalili tavbu železa v pecích. Vynalezli celou řadu nářadí jako pilky, kleště, kosy, hrábě či nůžky, na kterých už nebylo v podstatě co zdokonalovat, a tak se princip těchto výrobků po celá staletí už nezměnily.

Keltové zavedli ražbu zlatých a stříbrných mincí, jako platidel zdobených vyraženými znaky a symboly.  

S řemeslnou dokonalostí příliš nekoresponduje primitivnost keltského stavitelství. Keltové budovali svá sídla v rovině v blízkosti zemědělských polí. Domy byly  v podstatě jen jednoduché chatrče vyráběné z neotesaného dřeva, podobně jako ve starším neolitu.  Až na konci keltského období se budovaly opevněná sídliště- oppida.

Keltští kněží

Kněží tvořili inteligenci keltské společnosti, duchovenstvo a vládnoucí vrstvu. Kasta kněží byla tvořena několika třídami.

Tu nejnižší tvořili kněží-obřadníci, kteří vykonávali oběti. Nad nimi stáli věštci a proroci. Ke kněžím náleželi i soudci a vykonavatelé práva. Část kněžstva se věnovala léčitelství a poznávání přírody. Nejvyšší třídu však představovali Druidové-zasvěcenci.

Podle řady antických filozofů se jednalo o nejmoudřejší lidi na světě. Svůj původ odvozovali již od mudrců dávné Atlantidy a jiných zaniklých civilizací. Byli i potomky stavitelů megalitů.

Výchova Druida trvala celých 20 let a byla velmi náročná. Přitom nerozhodoval původ adepta, pouze jeho osobní předpoklady.  Keltové nepoužívali písmo. Výuka tak probíhala pouze ústně. Podle Caesara, který popsal keltské zvyklosti v knize „Zápisky o válce galské“ se zákaz zápisů týkal především "spekulací a úvah týkajících se hvězd a jejich pohybu, dimenzí světa a moci bohů a jejich vlastností".

Pro keltské náboženství je charakteristické sepětí člověka s přírodou. Uctívali Slunce a další přírodní božstva. Keltové měli své přírodní chrámy, kde vykonávali náboženské obřady. Byly to hlavně mýtiny uprostřed posvátných hájů.  Keltové pro své obřady i léčení nemocných využívali komplexů megalitických staveb zanechaných keltskými předky na mnoha místech především západní Evropy.  

Za římské a později křesťanské nadvlády byli druidi stejně jako „pohanství“ praktikující Keltové tvrdě pronásledování. Přesto křesťanské kostely a katedrály byly velmi často budovány na místech bývalých keltských svatyní, s cílem využít „genia loci“ daného místa.

Keltští bojovníci

Keltové byli i vynikající bojovníci. Meče, které vyráběli, byly tak dokonalé, že je převzaly i římské legie. S Alexandrem Velikým táhli až do Indie. Při dobytí Perské říše tvořili hlavní sílu jeho armády. Na keltské žoldnéře spoléhal i řecký král Pyrrhos.

Keltové však nebyli jen spojenci antických vládců. V 5.stol. př.n.l. přispěli k pádu civilizace Etrusků v severní Itálii. Poté svou sílu zaměřili proti Římu. Roku 387 př.n.l. dobyli Řím s výjimkou Kapitolu.

Na počátku 3.stol. př.n.l. zaměřili své síly proti dřívějšímu spojenci-Makedonii, přičemž pronikli až do Malé Asie, kde založili království Galatské. Roku 279 př.n.l. dobyli a vyplenili posvátné řecké Delfy. Zavraždili přitom i místní kněžku-pýthii. Svým činem podle dobových antických pramenů vyvolali „hněv bohů“. Spustilo se velké zemětřesení, které v kombinaci s alkoholovým opojením vyvolal šílenství v řadách keltských dobyvatelů, kteří se pak navzájem hromadně povraždili. Zbytky vojsk pak z Delf odtáhly zpět na sever.

Pád keltské civilizace

Barbarské ničení antických center a vzrůstající chamtivost se stala jen jednou ze stinná stránka života Keltů. V rámci náboženských obřadů se Keltové také stále častěji uchylovali k černé magii, rituálním zvířecím a lidským obětem. To pochopitelně nemohlo nepoznamenat „karmu“ keltského národa.

Na konci 3.stol. př.n.l. vzrůstá moc Říma, který vytlačuje Kelty ze severní Itálie a obsazuje i Španělsko-Hispánii. Keltové byli sice fyzicky silnější bojovníci, Římané však získávali převahu díky lepší organizovanosti a disciplíně.

Ve 3.stol.př.n.l. Keltové začínají stavět opevněná sídla oppida, předchůdce dnešních měst. Oppida byla budována na vyvýšených územích, místech chráněných přírodními překážkami nebo třeba na ostrově jako například Lutetii Parisiorum (někdy uváděné jako Lutetia), dnešní Paříž. Navíc byla opevněna hradbami. Vnitřní uspořádání bylo podobné, jak je známe ze středověku. Každé řemeslo mělo svou čtvrť a samotné město podléhalo náčelníkovi. Zdálo by se, že budování oppid představuje fázi vzestupu keltské civilizace. Pravdou je však opak. Provoz oppid se ukázal jako velmi neekonomický. Oppida byla často vzdálená od zemědělské půdy a jejich provoz vyžadoval nemalé hospodářské a lidské zdroje, což keltskou civilizaci dále oslabovalo. Dokonce i nepoměrně ekonomicky silnější Římané tato bývalá keltská sídla v Galii z ekonomických důvodů po několika desítek let využívání dobrovolně opustili.

V 1.stol. př.n.l. Caesar dobývá Galii a o století později císař Claudius Británii. Na Balkáně jsou Keltové přemoženi Dáky. Ve střední Evropě  Keltská civilizace rovněž rychle upadá a na přelomu letopočtu je nahrazena méně vyspělejší kulturou germánskou, šířící se ze severu.

V průběhu 1.stol.n.l. kdy končící věk znamení berana nahrazuje věk ryb již  přežívají pouze zbytky keltské civilizace v Bretani, anglickém Cornwallu, Walesu, Skotsku a Irsku.

Král Artuš a Svatý grál

Jedním z mála míst, kde keltská civilizace přežila dodnes je Cornwall, nacházející se na jihozápadě Anglie.

K této oblasti se váže legenda o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, která si získala velkou oblibu ve středověku a je dodnes námětem řady knih a filmů. Děj příběhu je většinou vsazen do 6.století do doby boje mezi domorodými Brity a anglosaskými nájezdníky  po odchodu Římanů z Británie.

Nicméně ozvěny těchto postav se objevuje v ještě starší keltské mytologii. Existuje názor, že bájný ostrov Avallon na kterém byl Artuš pohřben byl ve skutečnosti potopenou Atlantidou. Tedy, že původ legendy se skrývá v událostech starých již mnoho tisíc let.

Stejné je to i s legendou o hledání Svatého grálu, nádoby ze které měl pít Kristus během Poslední večeře a která se měla dostat do Británie. I tato nádoba má předlohu v keltském tyglíku, který není hmotou, ale je alchymistickým symbolem. Nalezení svatého grálu tak nepředstavuje hmotný objev, ale duchovní osvícení spojené s nalezením brány k nesmrtelnému duchovnímu vědění.

Irsko a keltská mytologie

Jedinou zemí s převažujícím keltským etnikem mezi obyvatelstvem až do současnosti je Irsko. Irsko se nikdy nedostalo pod římskou nadvládu a keltští králové zde vládli až do 12.století, kdy zemi ovládli Angličané.

V Irsku se také nejvíce zachovala keltská mytologie shrnutá  v knize „Historie dobývání Irska“.

Kniha začíná stvořením světa a vznikem irského ostrova, který se vynořil z hlubin moře při jedné s globálních katastrof postihujících planetu Zemi. Kniha líčí šest velkých přistěhovatelských vln, které zasáhly v minulosti ostrov. Po rozkvětu a vzestupu civilizace vždy nastal postupný úpadek morálky, který se na ostrově projevil mimo jiné sílícím vlivem pololidských démonických obyvatel Formerů, kteří irský ostrov obývali již od svého vzniku a v mýtech symbolizují pól zla.

Jednu z civilizačních vln představovali Danaové, národ pohledných světlovlasých keltských bohů ovládajících magii - „plemeno vědění“, „pánové světla“. Podle staršího mýtu se tam dostali na křídlech větru, či přiletěli na temných mracích. Místo, odkud pod vedením krále Nuandy přišli, mělo ležet kdesi na severu, a proslulo svými čtyřmi městy na čtyřech ostrovech, ve kterých se Lid bohyně Dany učil od čtyřech mocných druidů vědění a magickým dovednostem. Odtud si přinesli „Čtyři poklady Irska“ jež jsou: kámen osudu, meč světla, kopí vítězství a „bezedný kotel“ představující podobně jako Artušův meč Excalibr či Svatý Grál duchovní symboly.

Zamyslíme-li se nad obsahem příběhu o Danajcích nemůžeme nevidět paralelu k příběhu o severské pevnině Hyperboreji, kolébce světlovlasé arijské (indoevropské) rasy obsažené v mýtech řady jiných národů.

Poslední civilizační vlnou dle keltské mytologie představovali synové Mílovi, kteří nahradili civilizaci Danaů. Přišli ze Španělska. Je velice zajímavé, že i výzkumy DNA irské populace zjistili pozoruhodnou blízkost irských genů s geny španělských Basků, neindoevropského národa, který žil ve Španělsku ještě před příchodem Indoevropanů a podle amerického jasnovidce Edgara Cayceho má původ v potopené Atlantidě.

Významnou postavou irských dějin se stal svatý Patrik žijící v 5.století. Zasloužil se o přinesení křesťanství mezi Iry. Nečinil tak násilně, ale v respektu ke keltské tradici. Ctil přírodu a bohoslužby sloužil na posvátných keltských místech. Irsko se v dobách raného středověku stalo centrem poustevníků, kteří pokračovali v druidské kulturní tradici. Až později došlo k podřízení irské keltské církve přímo církvi římsko-katolické.

Odkaz Keltů

Koncem 20.století vypukla v Evropě keltománie. Idealizovaný obraz Keltů inspiroval především mnohá spirituální a esoterická hnutí.

V této souvislosti stojí jistě za zmínku, že známý fenomén obrazců v obilí se objevuje s největší hustotou v oblastech hlavních keltských svatyní v jižní Anglii, v okolí megalitických staveb pravěku. Mezi tajemně vzniklými piktogramy se vyskytují často i keltské, respektive Kelty používané duchovní symboly.

S Kelty souvisí i slavení dvou svátku. Prvním je Beltain slavený 30.4. či 1.5. jako svátek „čarodějnic“ související s oslavou rozmachu přírody uprostřed jara. Druhým je opak Beltainu- Sanhaim, keltský nový rok slavený před příchodem zimy 1.11, dnes známý jako svátek „Dušiček“.

Keltskou tradici je dnes inspirována i řada hudebních interpretů. Připomeňme např. irskou zpěvačku Enyu.

 ---pokračování příště---