Světlo a tma Tibetu II.

Historie objevování Tibetu Západem počala ve 14.stol. Je zajímavé, že první evropský cestovatel, který vstoupil do Tibetu je znám pod jménem Oldřich Čech.

Jednalo se o italského františkánského mnicha českého původu ( otec byl vojákem Přemysla Otakara II), který navštívil Tibet během své cesty do čínského Pekingu.

První systematičtější popisy Tibetu se do Evropy dostaly v 17.stol zásluhou jezuitských misionářů, kteří se snažili neúspěšně v této zemi šířit křesťanství. Jejich zápisky jsou tak zkresleny jejich náboženským postojem a antipatií k tamnímu náboženství.

Bylo to až století devatenácté, kdy se vztah k Tibetu začal v Evropě měnit a kdy několik evropských dobrodruhů se rozhodlo ne tibetskou kulturu měnit, ale naopak se z ní učit.

Šlo především o lidi sdružené kolem Teosofické společnosti u jejíž zrodu stála ruská mystička Helena Petrova Blavatská, která se hluboce zajímala o východní nauky.

Asi nejznámější cestovatelkou, která navštívila na počátku 20.století Tibet se stala angličanka Alexandra David-Neelová ( 1868-1969). Spolu s mladým tibetským mnichem, kterého adoptovala za svého syna procestovala celou zemi včetně tehdy pro cizince nepřístupnou Lhasu. Naučila se tibetsky a praktikovala i duchovní cvičení prováděná lámy. Jako první Evropanka poodhalila jak život v Tibetu, tak popsala „nadpřirozené schopnosti“ lámů.

Tibetští jogíni

Tak jako my jsme rozvinuli hmotnou vědu a techniku k velkému stupni dokonalosti, tak Tibeťané velice rozvinuli vědu duchovní. Soustředili se velmi na rozvíjení lidských možností a schopností.

Lámové se cvičili v ovládání myšlenek a telepatii. Mnozí ovládli schopnost levitace. Tibetští mniši dokázali v meditačním stavu uběhnout desítky kilometrů bez odpočinku. Naučili se měnit vitální energii v tělesné teplo technikou zvanou tu-mo. A tak mnozí z mnichů dokázali nazí meditovat při teplotách okolo -20 st. aniž by umrzli.

Tibeťané prozkoumali i svět do kterého odcházíme po smrti a popsali jeho různé podoby. Slavná Tibetská kniha mrtvých byla čtena umírajícím pro lepší orientaci na „Druhém břehu“.

Paní Neelová píše, že dokázali stvořit člověka, obdobu pověstného pražského golema stvořeného s využitím magických praktik židovské kabaly. Jinými slovy dokázali proměnit myšlenkovou představu ve fyzicky vnímatelnou hmotu. Ve své knize popisuje epizodu, kdy se jí samotné podařilo takového člověka vytvořit. Zpočátku se dotyčné stvoření chovalo přátelsky a poslušně. Postupně se však stávalo stále více nepřátelským až dalo velkou práci se této „zhmotnělé představy“ zbavit. 

Právě tady se dostáváme k problematické stránce duchovna v Tibetu. Ne všichni v Tibetu co praktikovali a praktikují jógu jsou čistí a mají dobré úmysly.

Někteří sklouzli k  k práci s démony a černými silami . Paní Neelová se zmiňuje o rituálech budících hrůzu a děs. Právě tyto skupiny tibetských mnichů jsou spojeny s velmi málo známou kapitolou dějin Tibetu. Spolupráci významných představitelů země s německými nacisty.

Tibet a německý nacismus

U zrodu německého nacismu nebyla politika. Byla to mystika a okultismus praktikovaný společnosti Thule, která se stala kolébkou nacistického hnutí. Samotný symbol nacismu-svastika je původem duchovní symbol zdobící mnoho chrámů na dálném Východě.

Vůdce SS Himler nepovažoval svou organizaci primárně za vojenský řád. Vnímal ho jako řád magicko-mystický jehož vojenské poslání bylo až druhotné. Jako zaníceného okultistu Himlera Tibet fascinoval. Proto se stala tato země cílem německé expedice uskutečněné v roce 1938. Vedl jí zoolog Ernst Schafer a jejím oficiálním posláním byl vědecký výzkum. Členové expedice shromažďovali údaje o flóře a fauně Tibetu a také o jejich obyvatelích. Zkoumali fyzické parametry Tibeťanů, hledali zde prapůvod arijské rasy a zapomenuté dávné vědomosti lidstva uchovávané v některých klášterech.

Dnes je tato výprava považována za okrajovou událost v dějinách nacismu. Existují však indicie, že tomu mohlo být úplně jinak. I v oficiálních dokumentech z cesty se hovoří o vřelém uvítání členů expedice vysokými představiteli tehdejšího Tibetu ve Lhase, o jejich dopisu Adolfu Hitlerovi, i o účasti nacistů na duchovních obřadech Tibeťanů.

O tom, že vše neskončilo návratem expedice z Tibetu hovoří velmi málo známý fakt z konce druhé světové války. V zničeném krytě v Berlíně byly v roce 1945 nalezeny těla vysoce postavených tibetských mnichů v uniformách SS.

Tibeťané a zvířata

Spolupráce části tibetské společnosti s nacisty nebylo jistě jedinou stinnou stránkou tehdejšího Tibetu. Jistě by se dalo psát o některých rysech společnosti, např. určité podoby otroctví.

Těmto stránkám tibetské historie se však nechci věnovat, to nechám na jiné publikace.

Když jsem se před dvaceti lety dostal k autobiografii Dalajlamy, kniha mně velmi zaujala. Udělala na mně dojem především otevřenost Dalajlamy. I o svých čínských protivnících psal pozitivně. Na každém člověku se snažil vidět to pozitivní, což není dnes typické.

Jen jedna věc mně poněkud zarazila. Vztah Tibeťanů ke zvířatům. Jedním ze základních principů buddhismu je vyjádřen sanskrtským slovem Ahimsa. Je obdobou křesťanského „nezabiješ“. Avšak na rozdíl od současného křesťanství či judaismu se nevztahuje jen na lidi, ale i na zvířata. Tibeťané zvířata nezabíjeli. V Tibetu však žila malá muslimská komunita, která již zvířata zabíjela. A Tibeťané pak toto maso od muslimů nakupovali a jedli v domnění, že tak nenesou vinu za smrt zvířete.  

Maso na radu lékařů začal jíst i samotný Dalajláma. Názor lékaře pro něj získal větší váhu, než základní ideje náboženství, jehož se stal nejvyšším představitelem. I toto naznačuje ústup Tibetu od původní duchovnosti, velmi často nahrazovanou atrapou, tak jak tomu je mnohdy i v současném křesťanství.

Modlitební mlýnky a praporky jsou sice hezké, ale pokud nejsou modlitby a duchovní obřady prociťovány v srdci jsou jen mlácením prázdné slámy.

I přes jistý ústup, však Tibet je stále duchovní zemí. O tom více ve třetím a posledním díle série článků o Tibetu. 

                                                         ------pokračování příště-----