Čechy v době historické

"Na přelomu let 844 - 845 dorazilo do bavorského Řezna čtrnáct českých knížat, a požádalo  východofranského krále Ludvíka Němce o křest, který jim byl z Ludvíkova rozkazu 13. ledna 845 udělen."

Citát je jednou z nejstarších zpráv o Čechách ve středověkých evropských kronikách. Týká se doby, kdy kulturním a mocenským centrem  českých zemí byla Morava. V dobách své největší slávy za knížete Svatopluka ovládala Velkomoravská říše nejen území Čech a Slovenska, ale také jižní oblasti Polska, východního Německa a maďarskou Panonii.

Mise Konstantina a Metoděje

V první polovině 9.století se na Moravu šířilo křesťanství z východofranské říše jazykem pro drtivou většinu lidí nesrozumitelným: latinou. Bylo to spojeno se snahou Franků podmanit si mocensky a ideologicky slovanské obyvatelstvo střední Evropy, nebo přinejmenším území učinit závislým na říši.

Prozíravý moravský kníže Rastislav se rozhodl čelit tlaku ze Západu diplomatickými prostředky. Vyslal poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi s žádosti o zaslání křesťanských učitelů, kteří by lidem vyložili nové náboženství v jím srozumitelném jazyce. Císař žádosti vyhověl a na Moravu poslal dva, původem soluňské učence a kněze: Konstantina a Metoděje. Ještě v Byzanci Konstantin vytvořil na základě jihoslovanského nářečí staroslověnský jazyk a písmo (hlaholici), do kterého přeložil části Bible a právních norem. Oba bratři, kteří již měli zkušenosti z misií na Balkáně a v Černomoří šířili křesťanství pro lidi srozumitelně, nenásilně a moudře v duchu učení Kristova.

Konstantin a Metoděj vychovali na Moravě několik žáků . Ti však nakonec byli pod tlakem  latinských kněží a Říma na rozkaz knížete Svatopluka se svými stoupenci vyhnání ze země. O pár let později se Velkomoravská říše zhroutila pod tlakem vnitřních rozporů a vpádu Maďarů do střední Evropy.

Centrum českých zemí se již natrvalo přesunulo do Čech. V jejich středu na dosud nevelkém území vládl rod Přemyslovců. První historicky doloženy přemyslovský kníže Bořivoj spolu s manželkou Ludmilou přijali křest na dvoře Svatoplukově od Metoděje. Po křtu zřídili první křesťanské kostely v Čechách na Levém Hradci a v dnešním areálu pražského hradu, kde Bořivoj přenesl své sídlo z Levého Hradce. Praha se od tohoto okamžiku stala centrem Čech.

Ludmila se později stala babičkou svatého Václava, kterého vychovávala v  duchu cyrilometodějské mise.

V 11.století se centrem staroslověnské liturgie v Čechách stal Sázavský klášter založený vzdělaným poustevníkem svatým Prokopem. I zde se slovanští mniši dostali do konfliktu s latinským duchovenstvem a nakonec byli z kláštera vypuzeni.  

I přes totální likvidaci, cyrilometodějská mise zapustila hluboké kořeny do naší země a stala se součásti duchovní tradice naší země.  Konstantin a Metoděj patřili k několika mála lidem historie, kterým se podařilo se přes temnotu doby více než jiní napojit ke skutečnému Kristu.

Svatý Václav

Svatý Václav byl na svou dobu nesmírně vzdělaný panovník.. Díky babičce se seznamoval ze slovanskými knihami. V Budči, kde podle legendy chodil do školy už první kníže Přemysl a kněžna Libuše se zase učil latinsky.

Zdaleka nebyl jen milosrdný panovník, který se staral o sirotky, vykupoval otroky a zrušil trest smrti. Byl to i schopný vládce a diplomat. Jeho podrobení německému císaři Jindřichovi byl pragmatický krok ve chvíli, kdy čelil obrovské vojenské přesile sousední říše. Platbou poplatku zajistil zemi nezávislost a dostal také tehdy velice ceněnou relikvii, ruku svatého Víta. Tu umístil do rotundy, která se stala zárodkem dnešního monumentálního chrámu svatého Víta.

Ve sporech, které vyvrcholily vraždou ve Staré Boleslavi v roce 929 ( nebo 935 ) nehrála roli jen zahraničně-politická orientace státu ( existovaly spory zda se orientovat na Sasko nebo Bavorsko), či boj o moc s bratrem Boleslavem. Významnou roli jistě hrála i jemnost a duchovní orientace Václava, která velmi dráždila stále převážně barbarsky žijícího pohanského okolí, které se nechtělo vzdát „víry předků“ a hovořilo o Václavovi, že je víc mnichem než vládcem. .

I když  se vražda podařila a vlády se ujal Václavův oponent Boleslav, nakonec i mu nezbývalo nic jiného než uznat správnost Václavova přístupu v panování. Nechal převést ostatky Václava do Prahy a tak sám započal budování kultu Václava, který se stal egregorem, mystickým ochráncem české země.

To, jak je osoba Václava hluboce zapsána v duši českého národa ukazuje i postoj Miloše Zeman, který nejdříve o Václavovi mluvil jako kolaborantovi s Němci, aby se  po své prezidentské inauguraci vydal do svatovítské katedrály poklonit světcovým ostatkům.

Přemyslovci a Slavníkovci

Během desátého století došlo k postupnému sjednocování Čech. Proces byl ukončen v roce

995, kdy Přemyslovci vyvraždili konkurenční rod Slavníkovců sídlících v Libici ve východních Čechách. Dnes je autenticita příběhu  o Slavníkovcích jako oběti zlovůle Přemyslovců historiky stále více zpochybňována. Také proto, že příběh je čerpán jen z pramenů jednoznačně stranicích nejznačnějšímu Slavníkovci, svatému Vojtěchovi.

Svatý Vojtěch, syn knížete Slavníka se zapsal do historie jako v pořadí druhý pražský biskup a také první velký „Evropan“. Jeho osobním přítelem byl německý císař Ota III. se kterým společně diskutovali o sjednocení Evropy v univerzalistické křesťanské říši. Svatý Vojtěch pokřtil i zakladatele Uherského státu, svatého Štěpána a stal se církevním patronem Polska.

Přesto, že šlo o mimořádnou osobnost, má Vojtěcha problematické stránky. Dvakrát ve svém životě utekl z Čech a de facto i ze svého úřadu do zahraničí ve chvíli, když čelil překážkám při prosazování nové víry proti starým zvykům. Poprvé zamířil do Itálie, podruhé  do Polska. Odtud se v roce 997 vypravil na misijní cestu k pohanským Prusům do Pobaltí. Je otázkou zda jeho smrt při vstupu do posvátného háje byla mučednictvím, nebo šlo o důsledek neopatrného a netaktního vstupu na území cizího etnika s jinými kulturními a náboženskými standarty než tehdy vyznávala křesťanská Evropa.

Svatá Anežka

Ve 13.století nastává vrcholné období vlády Přemyslovců. V roce 1212 Zlatá bula Sicilská zajišťovala zemi státní suverenitu a dědičný královský titul. Rozvoj zemědělství, řemesla, těžby rud ( stříbra) přispělo k zbohatnutí země a zakládání řady měst a obcí v Čechách a na Moravě.

Do dějin státu v tomto období významně zasáhla v roce 1211 narozená Anežka, dcera krále Přemysla Otakaru I. a původem uherské princezny Konstancie.

Poté co odmítla několik nabídek ke sňatku  přijala mnišský oděv a stala se řádovou sestrou. S bratrem králem Václavem I. založila v Praze špitál. Do Čech uvedla františkány a klarisky. A také založila jediný český rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou. Anežka se zdaleka nevěnovala jen charitativním činnostem. Byla i rádkyní v politických záležitostech a působila v diplomacii. Znala několik jazyků a dopisovala si s největší světicí tehdejší doby svatou Klárou.

Několik let před svou smrtí Anežka zažila jednu z několika tragédii českých dějin. V bitvě na Moravském poli roku 1278 byl poražen a zabit „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II.  i díky zradě části české šlechty, která se v odboji proti králi spojila s rakouskými Habsburky.

Zemřela v roce 1282, kdy v zemi řádili „Braniboři v Čechách“. Anežka byla svatořečena byla v listopadu 1989. Existovalo proroctví, které tvrdilo, že poté co bude prohlášena za svatou se poměry v Čechách zlepší. O pár dni poté došlo k sametové revoluci a pádu komunismu.

Karel IV

V roce 1306 Přemyslovci vymírají po meči. Přesto rod nezaniká zcela. Dcera krále Václava II Eliška se rozhodla provdat za Jana Lucemburského, příslušníka významného evropského rodu. Ze svazku se narodilo několik dětí, z nichž do historie vstoupil především Karel, který byl původně pokřtěný jako Václav.

Panovník  který se vždy hlásil k přemyslovským kořenům a k úctě svatému Václavu se stal Římským císařem, vládcem říše zahrnující vedle Českého státu také Německo a severní Itálii. De facto se stal svého času nejmocnějším mužem Evropy, který učinil z Prahy a Karlštejnu centrum říše.

Jeho hlavní zásluha jsou však především na duchovním poli. Posílil Čechy jako duchovní centrum Evropy.  Jeho osobnosti budu věnovat brzy samostatný článek.  

Hus a Husité

Po Karlově smrti se vlády v zemi ujímá syn Václav IV. Dochází k papežskému schizmatu. Ve společnosti sílí kritika církve, opory středověké moci. K reformátorům patří i český kazatel Jan Hus. Hlásá prostou myšlenku. Hlavou církve není papež, ale Kristus. Pokud morálně selže duchovní či světská autorita, pak není povinností jí poslouchat.

Jan Hus je prohlášen kostnickým sněmem za kacíře a když své učení neodvolá je upálen.

Husitská revoluce sklouzla později do řady excesů. Ukázala však sílu českého národa. I když husité proti sobě sjednotili celý křesťanský svět, ani jedna křížová výprava je nedokázala porazit. Stačilo, aby zazněl zpěv chorálu „Kdož sů boží bojovníci“ a nepřátelé se dali na útěk.

Husitské hnutí tak nebylo poraženo. Pouze radikální část husitů podlehla  umírněným husitům.

K husitství se hlásil i sněmem zvolený král Jiří z Poděbrad. Proslul svým plánem vytvoření jednotného evropského státu a vysláním poselství evropským panovníkům. Ve své době se toho nedočkal. To se podařilo až jinému „panovníkovi“, který shodou okolností chodil do školy v Poděbradech, Václavu Havlovi.

Rudolf II

V roce 1525 podnikají Turci poprvé do střední Evropy. V bitvě u Moháče nachází smrt i druhý český král z polského rodu Jagelonců,  Ludvík Jagelonský.

Byli to čeští stavové, kteří z několika kandidátu zvolili Ferdinanda I za českého krále aniž tušili, že se tak počne 400 let trvající éra Habsburků na českém trůně. Volba padla na Ferdinanda  proto, že slíbil uhradit polovinu tehdy vysokého státního dluhu.

Centrem vlády Habsburků byla Vídeň. Výjimkou byla pouze éry vlády Rudolfa II., který za své sídlo zvolil Prahu. Je otázkou proč se tak rozhodl. Šlo skutečně o hrozbu tureckého nebezpečí, které bylo větší ve Vídni než v Praze? Nesouvisely důvody se zájmem Rudolfa o s poznáním role Prahy a Čech, jako duchovního centra?

Je dobře znám Rudolfův zájem o mystiku, okultismus a alchymii. Rozhodně to nebyl člověk, který by věřil jakémukoliv nesmyslu a naletěl jakémukoliv podvodníkovi, jak se občas říká. Byl velmi vzdělaným a inteligentním člověkem, který zval do Prahy největší umělce a vědce své doby (Keller, Brahe). Snažil se o politiku náboženské tolerance a stavěl se i na stranu často pronásledovaných židů.

Přesto jeho osud končí tragédií. Poté co byl svržen z trůnu bratrem Matyášem zcela zahořkl a pronesl kletbu vůči české zemi zaznamenanou v Komenského „Historie o těžkých protivenstvích“.

Události které následovaly kletbu naplnily. Defenestrace císařských hodnostářů v roce 1618 v Praze spustila Stavovské povstání a s ním i hrůzy třicetileté války v Evropě.  Porážka stavovských vojsk na Bílé hoře v roce 1620 vedla k popravě předních českých pánů, násilné rekatolizaci země a k úplné ztrátě nezávislosti země na 300 let do předu.

J.A.Komenský

Jeden z těch kteří v době pobělohorské díky svému náboženskému vyznání museli opustit zemi byl i kněz jednoty bratrské, filozof a pedagog J.A.Komenský, který se nejen u nás těší přízvisku „učitel národů“.

Svým rozsáhlým dílem filozofickým a pedagogickým se plně vyrovnal největším klasickým řeckým filozofům. Ač v životě nesmírně trpěl a prožil snad veškeré životní tragédie, které se dají zažít, stále neúnavně pracoval.

Komenský procestoval velkou část Evropy. Pobýval v Polsku, Švédsku, Anglii a Nizozemí. Neúspěšně usiloval u cizích dvorů o znovuobnovení české státnosti. Setkal se i s nejznámějším učencem své doby Renem Descartem. Rázně přitom odmítl jako zavádějící filozofii racionalismu, která se stala základem moderní vědy a společnosti. Proti ní stavěl koncept „pansofie“, která nevnímá vesmír jako stroj, ale jako živý organismus.

V následujících stoletích se ve světě sice prosadila Descartova koncepce. Poškozená příroda, odličtěný život a další škody však nakonec přivedou lidi a společnost blíže základním myšlenkám Komenského.

T.G.Masaryk

Po téměř dvou stoletích „období temna“ se poměry v habsburské monarchii přece jen uvolňují. Je zrušeno nevolnictví a tolerována jsou i jiná vyznání a růst vzdělanosti ve společnosti zajišťuje povinná školní docházka.

Na vzestupu je i národní život. Roste zájem o českou historii-díla Jiráska a Třebízského. Rozvíjí se všechny druhy umění, ke slovu se dostává i česká národní politika reprezentovaná staročechy a mladočechy. .

V roce 1850 se v chudé česko-slovenské rodině narodil T.G.Masaryk. Studoval filozofii a věhlas si získal již habilitační práci věnované otázce sebevražd. Dospěl k názoru, že hlavním důvodem, který lidi vede k sebevraždě je ztráta smyslu života. Člověk který v minulosti spojoval svojí identitu s náboženstvím se v moderní době nemá o co opřít a snadněji tak propadá chmurným myšlenkám. Obrodu společnosti tak vidí Masaryk v návratu k náboženským ideám a z nich vycházející morálce. Ale ne v tradičním konfesijním pojetí, ale v pojetí univerzálním-spirituálním.

Masaryk vstupuje i do sféry politické. Nebojí se přitom jít i proti většinové společnosti. Příkladem je vražda křesťanské dívky ze které byl nespravedlivě obviněn žid Hilsner.

Masaryk se stává poslancem rakouského sněmu a prosazuje zrovnoprávnění Čech v monarchii. Názor mění až v době první světové války, když pobývá v zahraničním exilu. Vyjadřuje názor „Česká otázka je otázkou světovou“ a snaží se přimět významné světové politiky k uznání nezávislosti Českého státu.

V roce 1918 je vyhlášená samostatná Československá republika a Masaryk se stává prezidentem. Ve svých rukou sice již nemá moc jako monarcha, ale působí jako morální autorita, stýkající se jak s prostým lidem, tak předními vzdělanci a umělci. Zvláštní místo mezi nimi měl Karel Čapek

Karel Čapek

První republika představovala krátké, ale bohaté období českých dějin. Země se po většinu tohoto období musela potýkat s mnoha národnostními, hospodářskými a sociálními problémy. Na rozdíl od okolních zemí si však až do svého konce uchovala demokracii.

Jejím symbolem byl jak Masaryk, tak i novinář a spisovatel Karel Čapek. Jako redaktor Lidových novin se pravidelně ve svých komentářích zamýšlel nad každodenními politickými a společenskými událostmi. Jako spisovatel se věnoval základním otázkám lidské existence a směřování světa.

Ve svých knihách a dramatech: Bílá nemoc, Krakatit, Válka s mloky, RUR, Továrna na absolutno a dalších naznačuje ne jednu, ale různé možné scénáře budoucnosti lidstva: pandemie infekční nemoci, šíření totalitních ideologií tvářících se přátelsky člověku, zneužití vědy a zničujících zbraní, dominantní role techniky a rozumu zcela potlačujícího cit.

Dějiny světa po jeho smrti v roce 1938 jasně ukazují hloubku a pravdivost jeho prorockých vizí budoucnosti světa.

Éra totality

Po 20 letech demokracie nastává v roce 1939 éra totality. Nic nepřichází jen tak z čistého nebe a tak i tento nástup má několik příčin. Vedle zrady západních mocností, které vedly k Mnichovu se již za první republiky demokracie z velké části smrskla  v čisté stranictví, kdy o vývoji státu rozhodovaly více stranické zájmy než společenská potřeba.

Po éře vlády německého nacionálního socialismu v roce 1948 následovala vláda sovětského internacionálního socialismu slibující lidu blahobyt a šťastné zítřky pro všechny, končící však v letech nesvobody a totality.  

I tyto doby měly své hrdiny. Lidi, kteří šli splnit svůj úkol i když věděli, že při něm přijdou o život. Za druhé války jimi  byli parašutisté, kteří provedli atentát na Haydricha. V éře komunismu zmiňme Jana Palacha, studenta který se zapálil, aby lidi vyburcoval k obraně základních hodnot svobody a důstojnosti krátce po sovětské okupaci v roce 1968.

Po roce 1989

Rok 1989 ukončil totalitní éru dějin Československa. Prezidentem byl zvolen filozofující dramatik a bývalý disident Václav Havel. Zdálo se, že budoucnost země se bude vyvíjet jen v růžových barvách.

To, že to tak nebude ukázalo již prvních pár let po převratu. Stejně jako dříve komunismus, tak i čistý kapitalismus končící rozkradením velké části veřejných statků se ukázal jako stejně slepá cesta vývoje.

Prosperita a úspěšnost každé společnosti totiž nesouvisí ze společenským zřízením tolik, jako morálka společnosti. Ač uctíváme velké postavy českých dějin o kterých jsem se zmínil, jejich spiritualita nás příliš nezajímá. Často si myslíme, že je to jenom něco, co nám brání k dosažení ještě větší prosperity a zisku. Proto osobnosti formátu svatého Václava, Karla IV, Komenského a dalších stěží dnes mohou výrazněji zasáhnout do mainstreamového veřejného prostoru, pokud se nerozhodnou poněkud upustit od veřejného hlásání svého přesvědčení.

To co píši v tomto článku není jistě pro většinu čtenářů nic nového. Nicméně není na škodu si občas některá historická fakta připomenout a hlouběji se nad nimi zamyslet pro naše poučení. Mění se uspořádání společnosti, právní systémy, ale to co zůstává stejné jsou způsoby myšlení. A tak i studiem dějin můžeme často dobře pochopit pohnutky a motivace současných politiků mající svůj původ někdy i v dávné minulosti.