Válka o policii

Poklidné vody české politické scény rozvířil záměr policejního prezidenta provést organizační změny ve vedení policie. Vše ukazuje na to, že nejde o banalitu, ale o poměrně vážnou vnitropolitickou krizi.

Výbušnost tématu je jasným důsledek toho, že ve stavu kdy velká část aktivních politiků a politických stran má řadu kostlivců ve svých skříních, začíná  policie a justice hrát klíčovou roli nejen při ochraně občanů, ale i v nejvyšší politice.

Na jedné straně je tu ČSSD. Soudního procesu se z jejich čelných politiků dočkal pouze pan Rath. Muž, který nepřímo naznačil ve svém projevu v PS, že ony peníze v krabici s vínem nešly jen na jeho osobní potřebu, ale také na fungování strany. A k tomu je tu třeba privatizace OKD.

Na straně druhé je tu Babišovo Ano. Strana velkopodnikatele u kterého se to různými střety zájmu jen hemží. Je pravděpodobné, že důsledná policejní kontrola jeho mnohaletých aktivit by odkryla, že nejen Čapí hnízdo nebylo tak úplně košer.

Zkrátka a dobře. Celá a zdaleka nejen česká politika je prolezlá skrz na skrz různými zjevnými, či skrytými podobami  korupce vyplývajícími především z těsného propojení byznysu a politiky. Je to logické a zákonité. Chce-li jakákoliv strana uspět u voleb potřebuje mnoho peněz na svou propagaci. Prostředky může poskytnout pouze sféra byznysu, která pak logicky očekává protislužby. Třeba v podobě odstavců v zákonech, které padne přesně na míru určitým vlivným podnikatelským a zájmovým skupinám.

Dokud bude fungovat tento politický systém nemůžeme si dělat naděje na čistou politiku a čisté politiky. Věřit v to, stejně jako věřit v politicky nestrannou a nezávislou justici  by bylo v tomto okamžiku utopické a naivní. Je třeba vycházet z reality která tady je.

Současné vládní koalici můžeme vyčítat mnohé. Přesto  vládne daleko lépe než vláda Nečasova, v podstatě řízená TOP 09 a Miroslavem Kalouskem. Přinesla zemi zklidnění a poměrnou politickou stabilitu, která tu již dlouho nebyla. Zlepšila sociální politiku, která byla za minulé vlády ostudná a katastrofální ( viz. Drábkovy antisociální reformy).  I přes původně silně „proevropský“ kurs z velké části odolala pokušení eurohujerismu a ve své většině se postavila proti nemístnému tlaku z Bruselu při řešení uprchlické krize. Začala se vážně zabývat i otázkami delší perspektivy jako např. následky klimatických změn a hrozby dlouhodobého sucha pro ČR.

Domnívám se tedy, že pro stabilní budoucí vývoj ČR by bylo žádoucí, aby se ČSSD a ANO dohodly a dál pokračovaly ve vládní spolupráci. V této chvíli není relevantní stabilní alternativa. V případě rozpadu vlády významně vzroste vliv menších stran. Byla by to velká příležitosti  pro Miroslava Kalouska, který již mnohokrát dokázal, že je mistr intrik a zákulisních vyjednávání. I kdyby v příštích volbách jeho strana získala jen 5%, tak i přesto mohl by to být on kdo by nakonec hrál klíčovou roli jazýčka na vahách. V této souvislosti si připomeňme na to, z jaké strany poslanci hlasovali v evropském parlamentu pro přijetí povinných uprchlických kvót v době, kdy tato otázka nebývale sjednotila českou politickou scénu.

Ještě na závěr článku bych se zmínil ještě jednou o Miroslavu Kalouskovi. Nerad bych tohoto jistě velice inteligentního a schopného politika démonizoval. Přesto se sám spojil s politickým stylem, který se mi velmi nelíbí. Jako ministr financí několikrát použil k získávání politických bodů dávno známé taktiky „Rozděl a panuj“. Svými projevy se snažil rozeštvávat společnost, když se snažil v  lidech vzbudit dojem, že jejich nepřítelem není nadnárodní finanční oligarchie, ale ti nejchudší, kteří jím sociálními dávkami berou část peněz, které by jinak patřily jim. V tom se liší  od Andreje Babiše, který se také hlásí k pravici. Babiš a můžeme spekulovat jestli to je jen taktika, pochopil důležitost sociálního smíru a takovýmto způsobem společnost nerozděluje.