Kam zmizela čistá energie?

Před nedávnem jsem na internetu shlédnul životopisný film o muži, kterého považuji za největšího vědeckého a technického génia moderní doby: Nikolu Teslovi.

V závěru filmu je scéna, kdy  Nikola Tesla předkládá bohatému americkému bankéři  J.P. Morganovi svou vizi využití všudypřítomné čisté přírodní energie k pohonu automobilů, lodí, letadel i domácích strojů. Protřelý obchodník Morgan se zamyslí „ Jak by se asi změnil svět, kdyby byly Teslovy nápady uvedeny do praxe. Co by jsme pak prodávali lidem, kteří by měli energii volně přístupnou zdarma? Maximálně tak antény k jejímu příjmu!“ Řekne si, „To nemohu připustit!“  Ukončuje proto financování Teslových výzkumů a tak zabraňuje tomu, aby mohl být projekt „čisté energie pro všechny“ již před sto lety uveden do praxe.

Tesla umírá v roce 1943 téměř zapomenut v malém newyorském hotelovém pokoji. Jeho myšlenky však žijí dál. Má řadu následovníků, kteří věnují svůj menší, či větší um k výzkumu a vývoji zařízení, které by získávaly energii zdánlivě z ničeho a pak jí měnili v různé formy prakticky využitelné energie. Oficiální věda se těmto lidem často vysmívá. Hovoří o nich jako o podvodnících, či fantastech bojujících s větrnými mlýny. Každý absolvent základního kurzu fyziky na SŠ přece ví, že je tu zákon zachování energie a tedy, že žádné perpetum mobile, které by získávalo energii z ničeho nemůže existovat. A nebo je to jinak?

Udělejme si nyní malou exkurzi do historie fyziky. Základními pilíři teorie současné elektrotechniky jsou Maxwellovy rovnice. Vyjadřují vztah mezi základními veličinami popisujícími elektromagnetické pole. Jsou to bezesporu rovnice správné a mnohokrát v praxi prokázané. Je tu však jeden háček. V díle význačného britského fyzika 19.stol. J.C.Maxwella, který jako první sjednotil elektřinu a magnetismus v jednotnou fyzikální teorii je nenajdete. Autory rovnic jsou ve skutečnosti pánové Heaviside a Gibbs, kteří zredukovali původních několik desítek Maxwellových rovnic na čtyři a zároveň je zjednodušili tak, že na jedné straně usnadnili studentům elektrotechniky učení před jistě již tak náročnou zkouškou z teorie elektromagnetického pole, na druhé straně však znemožnili generacím fyziků teoreticky popsat jev, kdy při mnoha přírodních dějích a experimentech se objevuje náhle energie zdánlivě pocházející z ničeho.

V čem spočívala podstata onoho zjednodušení původních Maxwellových rovnic provedená Heavisidem a Gibbsem? Čtyřsložkové kvaterniony popisujícími elektromagnetická pole byly nahrazeny třísložkovými vektory. I naprostý analfabet v matematice si všimne, že z původních rovnic byla vypuštěna jedna složka, která byla prohlášena za nadbytečnou. Tou složkou byl skalární potenciál, veličina která je dána pouze velikostí na rozdíl od vektoru, který je dán směrem a lze jej jako např. sílu, intenzitu pole, či okamžitou rychlost pohybu hmotného bodu rozložit do tří kolmých směrů os x,y,z. Skalární potenciál představuje latentní statickou energii, která se za určitých okolností může změnit na různé formy měřitelné energie. Asi tak, jako se změní potenciální energie jablka visícího na stromě na energii pohybovou v okamžiku, když přeřízneme větev stromu. Nebo když po uvolnění napjaté pružiny se statická potenciální energie napjatosti změní v dynamickou energii kmitavého pohybu.

Zkusme si nyní význam skalárního potenciálu vysvětlit ještě na jednom konkrétním názorném příkladě. Představme si dvě stejně silné přetahující se blechy a vedle nich dva stejně silné přetahující se slony. Z pohledu vektorové analýzy mezi oběma případy nebude rozdílu. Síly se vzájemně vyruší a intenzita výsledného vektorového pole bude nulová. Rozdíl mezi nimi tak zohlední pouze skalární potenciál, který logicky nabude mnohem větší hodnoty u přetahujících se slonů než u blech.

Dalším příkladem klíčové role skalárního potenciálu je jakékoliv tuhé či kapalné těleso, které můžeme pozorovat v našem okolí. Ač elektrické síly vzájemného působení elektricky nabitých protonů, elektronů a kvarků se vzájemně vyruší, bezesporu vyprodukují ohromný skalární energetický potenciál, který se projevují jako tuhost pevných látek, či nestlačitelnost kapalin. Jen tak mimochodem. Známý ruský disident, fyzik a tvůrce první sovětské vodíkové bomby Andrej Sacharov přišel s teorií, že jev gravitace je v podstatě vedlejším produktem  konglomerátu ostatních přírodních sil, především elektromagnetických. Nabízí se tak možnost vytvoření teorie elektrogravitace, jak o to usiloval již Albert Einstein, kdy energie skrytá ve skalárním elektromagnetickém potenciálu není jen původcem elektromagnetických jevů, ale i samotné gravitace, což může být využitelné při vývoji  antigravitačních pohonů.  

Pan Maxwell vnímal skalární potenciál jako pružné napětí v éteru, všudypřítomné látce která dle představy tehdejších fyziků vyplňovala celý kosmický prostor. Předpověděl existenci elektromagnetických vln jako vlnění éteru šířícího se ze zdroje elastického napětí, podobně jako se šíří vzduchem zvuk z místa, kde došlo k náhlému uvolnění mechanického napětí. Později německý fyzik Hertz toto vlnění skutečně objevil a dokázal, že i světlo je jeho specifickým druhem.

Ve 20.století byla existence éteru zavržena. Ne však tak docela. Nahradila jej moderní představa fyzikálního vakua, které už není popisováno jako prázdný prostor, jako tomu bylo dříve. Dnes je vakuum „místem“ zrodu a zániku nejrůznějších energetických polí a tzv. virtuálních hmotných částic. Je popisováno jako realita, která tu byla před vznikem vesmíru, kdy neexistovala hmota, prostor ani čas a z níž se v okamžiku velkého třesku vynořila veškerá kosmická hmota a energie, která se posléze zformovala do podob myriád atomů, hvězd a planet.  Význam sil vakua je stále tak nesmírný, že jako „temná energie“ navzdory přitažlivé síle gravitace v současnosti doslova rozfoukává celou námi pozorovanou oblast vesmíru a stále více urychluje jeho rozpínání.  

I přesto všechno je tato energie současnou konvenční fyzikou v mnoha ohledech ignorována. Stále ještě převládá již po staletí zažitá představa energie a sil jako něčeho, co má svůj původ jen v samotné hmotě a z toho vyplývající názor, že je možno energii získat pouze spalováním, jaderným štěpením.., tedy pouze z hmoty. Konvenční fyzice je stále vzdáleno myšlení  Nikoly Tesly, který prohlásil, že veškerá pozorovatelná energie ve vesmíru je svým původem vždy energií éteru (vakua) a pouze její nepatrná část se nám nyní projevuje jako energie vázaná ve hmotě, jak jí popsal Albert Einstein ve své slavné rovnici E=m.c2 .

Zdroj neomezeného množství energie by tu tedy byl. Zůstává jen otázka jak jí jednoduše z vakua získat? Zde nastává obtíž. Člověk rozumově vzdělaný v současné fyzice navyklý na určitý způsob myšlení bude jen obtížně chápat děje, které k tomuto vedou. Podstatně lépe na tom bude badatel se spirituálním pohledem na svět využívajícím intuitivní myšlení pro něhož existence takovýchto jevů nebude fantastická, ale naprosto přirozená, protože vše vnímá navzájem propojeně, jako součást živého vesmíru. Příkladem takového badatele byl samotný Tesla, který nepracoval způsobem pokus-omyl, ale naopak viděl funkční prototyp se všemi detaily ve své mysli ještě než přistoupil k vlastní konstrukci stroje. Klíčovým slovem u přijímačů „volné energie“, jak je často také nazývána je slovo rezonance. Při určitém nastavení a naladění systému přijímače, dochází jakoby k otevření brány ke zdroji volné energie, s tím, že charakter a konkrétní projevy získané energie jsou určovány samotnou povahou a nastavením přijímacího systému. Takovým přijímačem může být živý organismus, konkrétní elektrický a magnetický obvod, nebo prostě jen určitá slitina či kámen.

Živé organismy tuto schopnost mají všechny. Z nekonečného zdroje denně přijímáme energii nejen z potravy, ale i ve spánku a dechem. Například staří Indové pro tento účel vyvinuli sadu jogických cvičení, které jsou označovány jako pranayama spočívající v řízené práci s dechem. Biolog Sheldrake ve své knize „Mylné domněnky vědy“  informoval o vědecké studii měřících energetickou bilanci lidí, která zjistila, že příjem energie ze stravy je nedostatečný k tomu, jakou energii vynakládá. I přes odpor skeptiků je také prokázáno, že existují lidé, kteří nejedí a nepijí a přesto takto žijí i desítky let pouze z energie ( indicky prány).  

Technická zařízení, které dokáží čerpat volně dostupnou kosmickou energii jsou již realitou také. Mnohé z nich mají i oficiální patenty. Uvedu některé případy. V roce 1901 obdržel Tesla dva patenty za vynález „zařízení na příjem zářící energie“. V roce 1957 byla v USA Freedmanem patentována speciální slitina kovů, která spontánně rozkládá vodu na vodík a kyslík bez elektrického vstupu a bez působení jakýchkoli chemických změn v samotném kovu.  Jako třetí případ bych zmínil patent amerického fyzika Beardena z roku 2002 na „nepohyblivý magnetický generátor MEG“, který transformuje energii z vakua na měřitelnou podobu elektrické energie.

 Jistě bude ještě třeba jistého času na výzkum a vývoj, aby některé z těchto způsobů mohli produkovat energii v dostatečném množství za ekonomicky výhodných podmínek. Nicméně v prvé řadě by k tomu bylo potřeba politické vůle. Zavedení těchto technologií do praxe by v současnosti způsobilo těžký zásah do ekonomického systému. Mnohé státy jako je Saudská Arábie by okamžitě přišly téměř o veškeré zdroje svých příjmu ( existují svědectví vynálezců hovořících o tom, že jím Saudové nabízeli milióny dolarů, když ve své práci nebudou pokračovat). Řada lidí napojených na průmysl ropy, paliv a energetiky by přišla o práci. Kromě toho je tu riziko možného zneužití  těchto technologií. V rukou nepovolaného můžou být ještě mnohem nebezpečnější než jsou dnešní jaderné technologie.

Musíme si tedy počkat na jinou dobu a společnost. Až s ní přijde věk, kdy se naplní vizionářský sen Nikoly Tesly a my budeme využívat energii, která bude snadno dostupná a přitom vůbec nebude zatěžovat životní prostředí.

Zdroje:

Film Tajemství Nikoly Tesly

Interwiew s T.Beardenem 

Film Zázraky vědy: Volná energie 

Článek Volná energie