Vznik a vývoj života z pohledu vědy a filozofie III.

Když v roce 1859 publikoval Charles Darwin svou knihu „O původu druhů“, v níž načrtl představu vývoje života od jednoduchých forem k složitějším, vyvolal tím ve společnosti velkou kontroverzi. 

Proti se postavili především zástupci tehdejší církve, kteří prohlašovali, že evoluční teorie je v rozporu se Svatým písmem. Při jedné z tehdejších diskuzí biskup Samul Wibeforce položil Darwinovu příteli Thomasu Henrymu Huxleyovi poněkud výsměšnou otázku „Děkujete za svůj původ z opice svému dědečkovi, nebo babičce? Huxley se zvedl a chladně odpověděl: „Já jsem řekl, a to zde opakuji, že žádný člověk nemá důvod se stydět mít opici  za svého dědečka. Ale pokud bych se za někoho měl stydět, za někoho, kdo by mohl být mým předchůdcem, byl by to člověk.“

I já patřím mezi přesvědčené evolucionisty a nestydím se za svůj zvířecí původ, za chování lidského rodu však již ano. Přesto však jsem k této  teorii kritický, protože se soustředí jen na vývoj hmotných těl a postrádá duchovní rozměr. Sám Charles Darwin byl původně silně nábožensky věřící člověk a vědec, který po osobní rodinné tragédii „Boha“ ze svého života a vědeckých teorií prostě vypustil.

Poznatky některých nových věd jako je nerovnovážná termodynamika studující spontánní vznik složitých struktur v přírodě vedou některé vědce k představě, že stačí jen vytvořit vhodné podmínky v laboratoří a ze směsi chemických látek sám postupně vznikne organický život. Jsem v této věci skeptik. Domnívám se, že se tak mohou vytvořit jen struktury do určitého stupně složitosti, ty budou však stále jen anorganické. Aby se stali skutečně živými, se schopnosti se dále vyvíjet, musela by experimentujícím vědcům přijít pomoc shůry. Slovy Bible by Bůh musel vdechnout laboratorně stvořenému útvaru život, a tak z něj udělat skutečnou organickou hmotu. Na rozdíl od materialistických evolucionistů se domnívám, že vědomí a psyché nevzniklo až vznikem mozku v určitém stádiu evoluce živočichů, ale právě naopak na počátku všeho stojí nekonečné a věčné vědomí „Já jsem“, ze kterého až vzniká projevený duch, hmota a energie.

Počátky a vývoj života

Jsem toho názoru, že v předvečer vzniku života v pravěkých mořích či  tůních existovaly chemickým vývojem vzniklé mikroskopické, na bázi uhlíku  založené struktury, proti kterým v duchovním světě, či světě idejí, jak říši ducha nazval Platón, stály obdobně organizované duchovní formy. Vznik první živé bytosti byl okamžikem jejich spojení v jeden celek jako projev boží vůle. I když byla první bytost velmi jednoduchá, měla již vlastnost, kterou mají všichni živí tvorové od těch nejnižších až po tu nejvyšší společnou, měla vědomí své existence. Měla ducha, který se postupně vyvinul v to, co u člověka nazýváme psyché, či mysl. Měla duši- biologickou sílu, která vznikla spojením původní hmotné a duchovní energie. A měla to co zajímá biology především, měla své fyzické tělo. Prožívala svůj první život a získávala své první životní zkušenosti, díky nímž se její duchovní složka zdokonalila možná natolik, že po smrti se převtělila již do o stupínek složitějšího těla dalšího organismu. Takovým způsobem pokračovala bytost ve vývoji v dlouhé řadě zrodů až ke člověku.

Jak fyzické tělo prvních organismů vypadalo dnes nevíme. Existuje mnoho názorů. Mohly to být kulovité koacerváty: směsi organických molekul oddělených od okolního prostředí polopropustnou tukovou membránou, které se podařilo vytvořit i v laboratoři. Mohly to být ale i pouhé molekuly DNA a RNA, či jím podobní molekulární předchůdci, které jsou dodnes základem virů. Je možné, že nositeli života byly i některé formy prvotních bílkovin. Máme tu totiž zkušenost s priony, infekčními bílkovinami, které jsou schopné se pomocí jiných bílkovin samy replikovat a způsobit těžké onemocnění šílených krav BSE, během kterého doslova rozloží mozek své oběti. Jsou tak odolné, že je třeba teplot několik stovek stupňů, aby byly zlikvidovány.

Je tu ale ještě jedna možnost, jak to mohlo vypadat na počátku organické evoluce. Prvními zástupci života na Zemi mohly být všechny tyto formy najednou. Dovolte mi teď krátké odbočení nejdříve do světa fyziky a pak chemie, které vám umožní pochopit důvody mé úvahy. V termodynamice existuje stavová veličina, která se nazývá volná energie. Čím je její hodnota pro daný systém nižší, tím je systém stabilnější, protože je potřeba vyšší energie k jejímu rozložení. Proto například mají vodní a rtuťové kapky, či koacerváty kulovitý tvar. Koule má ze všech možných tvarů nejmenší povrch, tudíž i nejmenší hodnotu povrchové energie a proto i největší stabilitu. Veličina volná energie, se používá i ve světě chemie. Její pokles při sloučení dvou látek v jeden celek se označuje jako afinita, jiným slovem přitažlivost mezi těmito látkami, která je pak mírou stability vzniklé sloučeniny. Afinita je příčinou toho, proč se v přírodě protony, neutrony spojují s elektrony do atomů, atomy do molekul, molekuly do makromolekul. A ty pak do ještě složitějších struktur, jako tomu bylo v předbuněčném koacervátu.

Položme si nyní otázku. Nemůže se stejný princip afinity projevovat i na biologické úrovni? Nemohla vzájemná afinita vést ke spojování koacervátů, volných nukleových kyselin, bílkovin, případně dalších látek do útvaru ze kterého se pak  vyvinula díky přítomnosti řídící složky v podobě bytostného ducha a duše, řadou složitě propojených fyzikálně-chemických reakcí a procesů první komplexní živá buňka, analogicky tomu, jak na mnohem nižší anorganické úrovni se ze směsi vodíku a kyslíku za vhodných podmínek vytvoří voda, která po ochlazení získá podobu vysoce strukturovaného krystalického ledu? Že by taková úvaha mohla být pravdivá, dokládá dnes všeobecně přijímaná teorie, podle které buněčné orgány jako plastidy či mitochondrie byly původně samostatnými živými jednotkami a až později ve vzájemné symbióze se spojily s prvotními buňkami. To ukazuje mimo jiné i výhody spolupráce, namísto konkurenčního boje ve vyvíjející se živé přírodě.

První živé zkamenělé formy, které byly nalezeny jsou bakterie. Měly již schopnost se rozmnožovat, provádět metabolismus-látkovou a energetickou výměnu s okolím a byly schopné se dále vyvíjet.

Důležitým mezníkem ve vývoji života bylo spuštění fotosyntézy, reakce probíhající v zelených chloroplastech, kdy za působení světla se oxid uhličitý z atmosféry a voda mění v glukózu a kyslík. Díky tomu se výrazně zvýšila produkce organických látek v přírodě a začalo se měnit složení atmosféry, ve které se začal hromadit dnes pro život tak důležitý kyslík. To umožnilo buňkám přejít na daleko efektivnější metabolismus, než byl ten bezkyslíkatý a tak dále posunout možnosti svého dalšího sebezdokonalení.

Nastal čas vzniku prvních mnohobuněčných organismů. Příklad chování kvasinkám podobných jednobuněčných hlenek ukazuje, že zde opět sehrály významnou roli síly afinity. Výzkum ukázal, že v okamžiku když kolonie těchto organizmů nemá dost potravy, tak některé buňky začnou produkovat zvláštní látku, která informuje ostatní hlenky z okolí o nebezpečí. Hlenky na tento podnět reagují  tak, že se začnou spojovat do jednoho celku- jakéhosi slizu, který se pak chová jako jeden samostatný organismus. Dokonce se stane to, že jednotlivé hlenky v tomto novém celku se začnou specializovat na různé činnosti a  v původně homogenním slizu se začnou tvořit jasně patrné funkční orgány.

Počet různých mnohobuněčných forem postupně rostl. Nejdříve to byly pouze rostliny, organismy, které žijí převážně pasivně. Později se objevily první živočichové, kteří již měli možnost vlastní životní aktivity a rozhodování.

 Významným evolučním pokrokem, který umožnil výrazně větší variabilitu druhů a tím i další vývoj k větší složitosti byly nové strategie pohlavního rozmnožování, které nahradily dosavadní způsoby jako je buněčné dělení, pučení či vegetativní rozmnožování rostlin. Opět zde příroda využila starý známý princip vzájemné přitažlivostí –afinity, tentokrát v podobě sexuální přitažlivosti mezi samcem a samičkou.  Tento pud spolu s tím co nazýváme zamilovaností hraje významnou roli stále i v lidském rodě. Kdyby nebyl, tak ženy by sice chtěly mít potomstvo díky mateřskému pudu, ale muži by do toho určitě nešli, takže pokud by se ženám nepodařilo vymyslet nějakou jinou strategii na muže, tak by lidský rod asi vyhynul.

Po čase život vystoupil z vod a začal se šířit dosud pustou pevninou. Jeho složitost dále rostla až se tu objevil první člověk. I zde hrála významnou roli afinita, tentokrát mezi jednotlivými organismy v rámci různých společenstev a ekosystémů. V lidské společnosti vede afinita k tvorbě sociálních skupin a stává se předmětem studia již ne přírodních věd jako je fyzika, chemie a biologie, ale těch společenských jako je psychologie či sociologie.

Vznik nových druhů

Když se laik rozhodne na internetu rozšířit své vzdělání v oblasti vývoje života, dostane se do velice nepřehledné situace. Nejdříve si přečte jeden „vědecký názor“, tvrdící že neexistují mezičlánky mezi druhy, tudíž evoluce je výmysl vědeckých nepřátel křesťanství. Pak se podívá jinde a přečte si druhý „vědecký názor“, který bude tvrdit, že mezičlánky nejenže byly nalezeny, ale je jich dokonce mnoho. A aby ještě zmatku nebylo dost, možná se dozví i o archeologických nálezech, jako je fosilie trilobita rozšlápnutého lidskou nohou, sekera či plastová láhev nalezená uprostřed sloje černého uhlí, či velmi dobře opracované tvrdé kovové koule v až 3 miliardy let starých usazeninách z doby, kdy podle současných poznatků vědy existoval jen jednobuněčný život.

Je nějaká cesta z toho zmatku? Já myslím, že ano a pokusím se o to. Kuriózní archeologické nálezy lze vysvětlit různě. Nemusíme je hned označit za podvod, aby jsme zachránili platnost evoluční teorie. Už dnes fyzici vážně uvažují o možnosti cest časem a proto nelze vyloučit to, že třeba ona plastová láhev se mohla do černouhelné sloje dostat tak, že jí při procházce prvohorním lesem odhodil neukázněný lidský návštěvník z naší, ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy bude zvládnuta technologie cestování časem.

A jak je to s těmi mezičlánky? Myslím, že existují, ale tak mnoho jich zase nebude, aby vysvětlily pouze pozvolný plynulý přechod mezi druhy, jak jej popsal Darwin. Tedy přikláním se k teorii, která má mezi dnešními biology a geology řadu zastánců: teorii přerušovaných rovnovah, teorii která tvrdí, že v dějinách Země a života jsou dlouhá údobí klidu a stability střídana krátkými obdobími náhlých a prudkých změn. Ty mají jako vše v přírodě svou destrukční a konstrukční složku. Destrukční složkou jsou katastrofy všeho druhu: dopady komet, celoplanetární zemětřesení, výbuchy supervulkánů, posuny zemské osy, globální klimatické změny a velké vymírání velké části žijících druhů. Konstrukční části těchto změn je pak  vznik druhů nových. Příkladem je tzv. kambrijské exploze života v období prvohor, kdy Zemi zaplavila řada nových druhů, po předchozím velkém vymírání.

Nabízí se otázka. Co vede ke vzniku nového druhu a jakými mechanismy k němu dochází? Myslím si, že zde opět nevystačíme s materialistickým pohledem. Každý biologický druh si můžeme představit jako jeden školní ročník. V rámci něho je určité kvantum toho, co je třeba se naučit, aby se postoupilo do vyššího ročníku. Do každého druhu se rodí bytosti tak dlouho, než si osvojí a propracují všechny vlastnosti, které jím daný druh nabízí. Když toho dosáhne určitý počet bytostí a ještě neexistuje vyšší druh, obrazně ještě není otevřen vyšší ročník,  pak v prostoru sílí jejich duchovní vliv na některé jedince dosavadního druhu, v jehož důsledku tito jedinci porodí již trošku odlišného tvora, ten pak má opět trošku odlišného potomka, až nakonec po několika generacích se na Zemi objevuje zcela nový druh ( u člověka vyšší forma druhu homo).

Období, které jsou k tomu výhodné jsou přesně časově definovány a popisovány jako vibrační přerody dob, již velmi starými kulturami indickými, egyptskými a dalšími, které měly v některých oblastech mnohem lepší znalosti než my. My sami v jednom takovém přechodovém období právě stojíme. Máme tu globální změnu klimatu, společenské turbulence, velké vymírání řady druhů a to nepočítám co nám hrozí v blízké budoucnosti, jako je např. výbuch supervulkánu v Yellowstone. Máme tu ale i rychlé mutace na úrovni mikrobů a podle některých názorů i novou generaci právě vyspívajících dětí, z nichž některé tzv. indigové, by již mohly být zárodkem nového vyššího lidského druhu.

Vývoj embrya

V živé přírodě probíhá evoluce ve dvou podobách. První podobu-vývoj fylogenetický od viru a bakterie až ke člověku a dál jsme si právě probrali. Nad jeho druhou podobou, která se projevuje ve vývoji zárodečné buňky až k dospělému jedinci-vývoj ontogenetický, se zamyslíme nyní.

Když biologové začali studovat vývoj lidského embrya zjistili, že v devíti měsících těhotenství v zrychlené podobě proběhne to, co se událo na Zemi za tři miliardy let během evolučního vývoje. Vývoj embrya tedy řídí stejné zákonitosti, jako vývoj celkového života.

Na počátku dochází ke spojení dvou protikladných principů, tentokrát v podobě mužské spermie a ženského vajíčka v optimálním případě za podpory tvořivé životní síly, uvolněné během pohlavního aktu mezi mužem a ženou.

Oplodněné kulovité vajíčko se začíná dělit a tvořit mnohobuněčný organismus. Zárodek se postupně protahuje a získává podobu připomínající plazící se rostlinu, ploštěnce, či červa. V následných stádiích embryo prochází stádiem vodního živočicha, obojživelníka, naroste mu i srst, která nakonec opadne, stejně jako opadla v raných údobích dějin člověka.

Stejně jako fylogoneze, tak i ontogeneze  je spojena s řadou nevyřešených otázek. Ač v těle máme různé typy buněk, tak všechny mají shodnou DNA. Co způsobuje jev morfogeneze, kdy se z původních univerzálních kmenových buněk vytváří buňky specializované? Jak pozná konkrétní buňka v procesu dělení, že se má právě tady a teď změnit v buňku nervovou, svalovou, trávicí, či je již ten pravý okamžik další buněčné dělení zastavit?

Když byl tento jev studován na molekulární úrovni, bylo zjištěno, že klíčovou roli spouštěče hrají zdánlivě náhodné fluktuace v buněčném systému, jako je nepatrná změna koncentrace některé z látek v buňce, či malá změna elektrického napětí na její membráně, která však spustí dominový efekt, který se nakonec projeví v zásadně odlišném tvaru, funkci a chování buněk od buněk původních.

Zvídavého čtenáře jistě napadne, čím jsou tyto spouštěcí fluktuace vyvolány? Kdyby šlo jen o náhodu, pak by se nemohl  vyvinout složitý organismus, jakým je třeba člověk. Musíme tedy hledat skrytý řád, který se za těmito fluktuacemi skrývá, podobně jako někteří fyzici spolu s Einsteinem věřící, že „Bůh nehraje v kostky“, hledají skrytý řád v  kvantovém chaosu.

Domnívám se, že nám může pomoci teorie morfogenetického pole, kterou  ve druhé polovině 20.století vytvořil britský biolog Rupert Sheldrake, jako teorii, která s použitím moderního pojmosloví opět vrací do světa vědy zavržené pojmy jako je duch a vitální síla. Teorie vychází z představy, že nejen každý živý organismus, ale i anorganický objekt jako je krystal či atom má svou duchovně-energetickou předlohu. My jí sice nevidíme, nemůžeme jí ohmatat či změřit, přesto však klíčovým způsobem ovlivňuje a formuje všechny děje v anorganické či organické přírodě, včetně způsobů zvířecího a lidského chování.

Morfogenetická pole hrají podle Sheldraka klíčovou roli i během vývoje embrya. Zárodek jedince se prostřednictvím tzv. morfických rezonancí naladí na svůj vzor v duchovním světě, podobně jako rozhlasový přijímač se ladí na určitou frekvenci rozhlasového vysílání. Odtud je řízen jeho další vývoj od počátku až po již hotového tvora skrze systém silových center buněčných, orgánových a nakonec i celotělových, známých pod názvem akupunkturní body, či čakry, řídící životní pochody uvnitř organismu na všech jeho úrovních.

Řízení procesu vývoje embrya by jsme snad mohli přirovnat k principům fungování GPS při autonavigaci. Je stanoven jasný cíl cesty –plně vyvinutý jedinec a postupně je „vypočítavaná“ vhodná cesta k tomuto cíli. Když je embryo mírně poškozeno, ještě stále nemusí jít o tragédií. K cíli se zvolí jen jiná cesta vývoje.

Molekulu DNA by jsme v duchu této teorie mohli vnímat nejen jako předlohu pro syntézu bílkovin, ale také jako anténu či ladící rezonanční obvod, skrze který se dělící se buňky a celé embryo ladí ke svému duchovně-energetickému vzoru. Když je DNA poškozena škodlivými mutacemi například vlivem radioaktivního záření či některých chemikálií, pak nastává narušení tohoto přenosu, podobně jako poškození ladícího obvodu u rozhlasového přijímače vede ke zhoršení kvality zvukového přenosu k posluchači. Důsledkem mohou být různá tělesná a funkční poškození tvora, ne však změna jeho tělesného charakteru.

Tělesný charakter organismu může být naopak změněn přirozeně a uměle. S přirozeným způsobem se setkáváme u některých druhů hmyzu. Housenka a motýl je jeden tvor s naprosto odlišným tělem. Je možné, že housenka se v určitém okamžiku života instinktivně přiladí k duchovnímu vzoru motýla a tím se spustí děj, který se nazývá v biologii metamorfóza.

K umělé změně vedou dvě cesty, nutno podotknout, že obě velice eticky sporné a v důsledku možného zneužití i nebezpečné.  První již dobře zdokumentovanou cestou je přenesení částí genů z jiných organismů do genů organismu původního během genetických manipulací,  které může způsobit částečné přeladění DNA  na jiné „vzory“ a tím i vznik hybridního organismu, jako je třeba myš s přirostlým lidským uchem. Druhý způsob zatím nepodložený jasně předloženými důkazy údajně provedl dle svých slov ruský biofyzik Garjajev, když pomocí laserového světelného paprsku přenesl genetickou informaci z embrya žáby do embrya mloka, díky čemuž se z původního mločího zárodku vyvinula žába.

Domnívám se tedy, že samotná molekula DNA  není ovlivňována jen hmotnými vlivy, tak i vlivy duchovními. Může to být v  záporu, kdy silně negativní způsoby myšlení jedinců v psychické oblasti  a chybná životospráva v oblasti tělesné, se nakonec mohou projevit i v genetickém postižení celého budoucího rodu, jak se to v historii mnohokrát stalo. Nebo naopak v kladu, kdy čisté duchovní myšlení a zdravý životní styl může vést ke genetickému posílení a zkvalitnění jedince a jeho potomků. Jinými slovy jací jsme ve své psychické podstatě, tak nakonec také vypadají naše těla. Jistě to neplatí absolutně, ale velice často ano.

Na závěr tohoto, jistě již hodně dlouhého článku bych se chtěl ještě jednou vrátit k myšlence stvoření života v laboratoři. Tak jako nebude možno pravděpodobně stvořit laboratorně život z anorganické hmoty, nikdy se podle mého názoru nepodaří vyvinout celého člověka z oplodněného vajíčka v laboratorních podmínkách. V určitém okamžiku se vývoj embrya vždy zastaví. Je to proto, že pro jeho vývoj je potřeba nejen náležité výživy, ale také vitálních sil  matky, které jsou v případě vejcorodých organismů uloženy ve vejcích a u rostlin v semenech. V určitém okamžiku mezi  třetím měsíci těhotenství a porodem, když embryo má již lidské rysy, se na něj napojuje nová bytost, která svým vlivem dotváří jeho vývoj, dosud ovlivňovaném především geny rodičů a psycho-energetickým vlivem matky. Nově zrozený jedinec je tak  formován vlivy svých genetických předchůdců, osobní historií v podobě zkušeností z řady minulých životů, ke kterým se v průběhu života přidávají i vnější přírodní a společenské podmínky a tím i získávané životní zkušenosti. .

                                                       ---pokračování příště---

Zdroje:

Josef Zezulka: Bytí –životní filozofie

Rupert Sheldrake: Tao přírody

Prigogine: Řád z chaosu

Internetové zdroje