Jedním z oborů, který bývá řazen do rodiny společenských věd je i prognostika. Za minulého režimu pracovali v prognostickém ústavu ČSAV významní polistopadoví ekonomové a politici: Václav Klaus, Miloš Zeman, Valtr Komárek a další.
Občas se do ekonomických prognóz začtu a nestačím se divit, jak jsou protichůdné. Před několika týdny jsem v jednom rozhlasovém pořadu poslouchal ekonoma Sedláčka, který líčil naší budoucnost, jako věk kdy díky vysoké produktivitě práce budeme mít brzy všeho nadbytek a nízké ceny výrobků každému zajistí blahobyt a prosperitu. Stačilo ale jen přepnout na jiný pořad a pohled na naší budoucnost byl již zcela jiný. Dověděl jsem se, že pokud nebudu spořit na stáří, pak v závěru života mně čeká veliká bída a chudoba, neb ani naše vyspělá kapitalistická společnost nebude schopna uživit významnou část stále stárnoucí lidské populaci.
Pak jsem se začetl do ještě jiných prognóz. Ty tvrdily, že pokud nezačneme přijímat imigranty s ciziny, tak za chvíli nejen vymřeme, ale i hospodářství se ocitne v důsledku nedostatku pracovních sil v chronické hospodářské krizi. Stačilo, ale kliknout na jiný server, kde zase bylo psáno, že během několika let způsobí čtvrtá průmyslová revoluce, že ve velice krátké době se třetina práceschopné populace stane nepotřebnou. A tedy, že ne s nedostatkem, ale přebytkem práceschopných lidí budeme mít brzy problém.
Položme si nyní při pohledu na tyto prognózy jednoduchou otázku. Proč jsou tak protichůdné? Jednou z příčin může být fakt, že mnohé z nich zrcadlí názory na svět konkrétního prognostika v lepším případě, nebo prostě slouží k prosazení dílčího ekonomického zájmu konkrétního podnikatelského subjektu v tom horším případě.
Za prognózami o budoucím věku ekonomické prosperity tak můžeme vidět do jisté míry ideologii liberálního kapitalismu, která v představách jejich vyznavačů vede lidstvo k šťastným zítřkům, pokud ovšem nějací ti nehodní Trumpové, Le Penové a jim podobní "extremisté" tuto cestu nezkazí.
Za prognózami o chmurném stáří bezesporu stojí významnou mírou lobby penzijních fondů, jejíž prosperita je přímo závislá na strachu lidí z bídy ve věku jejich stáří.
Za prognostiky, kteří varují před nedostatkem pracovních sil při omezení imigrace ze zahraničí, jsou jistě také akutní zájmy některých firem, jejichž zisk je nyní omezen nedostatkem pracovníků a rádi by je získali i za cenu zvýšení nepořádku a kriminality v městě a státě, kde firma sídlí.
Za prognózami o nepříznivém vlivu čtvrté průmyslové revoluce na celkovou zaměstnanost pak stojí již od doby Čapka zajisté oprávněné obavy z vlivů umělé inteligence a robotů v přetechnizované, na pouhém rozumu založené společnosti, ve které v budoucnu mohou stroje odsunout lidstvo na vedlejší kolej.
Jak to tedy v budoucnu bude? Mám vlastní prognózu. Myslím, že všechno bude nakonec jinak. Osud lidí a světa se totiž neodvíjí jen podle našich přání, ale podle zákonů, které jsou nadřazeny libovolně silné lidské vůli a přání. Stačí třeba jen, aby někde na světě vybuchl supervulkán a všechny lidské sebelepší prognózy jsou rázem bezcenné.
Na závěr ještě dodatek. Každý článek je zjednodušením reality. Tudíž například jistě ne každý, kdo nabádá lidi v produktivním věku, aby si spořili na stáří je agentem penzijních fondů.
