Před týdnem měl syrský prezident Assad důvod k oslavě. Američané oznámili, že ho berou na milost a již nebudou žádat jeho odchod z funkce.
Několik dní poté, ve chvíli, kdy se poměrně dobře pro Assada vyvíjela i situace na bojové frontě syrský prezident nařídil něco, o čem jistě dobře věděl, že za to bude odsouzen celým civilizovaným světem. Dal rozkaz bombardovat jednu bezvýznamnou syrskou vesnici zbraněmi, o kterých celé roky propagandisticky před světem tvrdí, že je již prostě nemá, tedy chemickými zbraněmi.
Dává vám to nějakou logiku? Mně tedy ne. Vysvětlit by to bylo možné pouze náhlým záchvatem těžké duševní choroby a psychické nepříčetnosti. I když budeme předpokládat, že Assad je zcela nemorální psychopat, tak jen s trochou čistého rozumu něco takového nařídit nemohl.
Ale budiž. Předpokládejme, že Assad se skutečně zbláznil a položme si otázku: Máme skutečně důkazy, že to byl on, kdo použití chemických zbraní nařídil? Američané tvrdí, že tyto důkazy mají a jsou nezpochybnitelné. Proč tedy nebyly předloženy široké veřejnosti? Máme zde jen tvrzení proti tvrzení. Žádné nezávislé vyšetřování incidentu, které by přineslo jasné důkazy o vině Assada či opozice a které by teprve mělo být podkladem rozhodnutí mezinárodního společenství v této věci nebylo provedeno.
Z toho vyplývá jediný závěr. Dnešní vojenská akce je vojenskou agresí USA vůči cizímu státu. Agresí, která je z právního hlediska jednoznačně porušením mezinárodního práva, protože nebyla posvěcena RB OSN, jak každá taková akce vyžaduje.
Zvolení Trumpa americkým prezidentem jsem opatrně uvítal. Viděl jsem v tom určitou naději ve zlepšení mezinárodní situace, zlepšení vztahu USA a Ruska. Dnešní den 7.4.2017 je dnem definitivního vystřízlivění těchto nadějí. Ukazuje se, že pod vedením Trumpa budou USA pokračovat v dosavadním, nebo pro celý svět ještě v nebezpečnějším geopolitickém kurzu. Zda se tak stalo proto, že Trump chtěl odvrátit veškeré podezření z napojení jeho týmu na Rusko, nebo se jen rozhodl ukázat své svaly a americkou sílu můžeme jen spekulovat.
Každopádně není tento krok, který má zatím spíše diplomatické než čistě vojenské poselství, dobrou zprávou pro mír a lidstvo jako takové. Zhorší vztahy mezi velmocemi, zvýší mezinárodní napětí, dá vítr do plachet válečníkům všeho druhu na jedné či druhé straně, posilní islamistické radikály. Načasování akce naznačuje, že nešel jen vzkaz Rusku o vojenské síle, ale i Číně, jejíž prezident jedná nyní na Floridě.
V jiných podmínkách a jinak se nyní opět opakuje to, co jsme zažili roku 2003 v souvislosti s Irákem. I tehdy museli Američané zasáhnout, neb Sadaam Hussein se nechtěl dobrovolně vzdát ZHN. Tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell také v OSN hovořil o jasných důkazech přítomnosti těchto zbraní v Iráku. Nedávno na tuto dobu vzpomínal tehdejší předseda VS OSN Jan Kavan. Americký ministr ukázal prezentaci, na které byly fotografie nákladních vozů, ve kterých měly být tyto zbraně stěhovány. Když Kavan položil americkému ministrovi otázku: „Jak tedy víte, že v těch autech byly skutečně tyto zbraně?“, byl mu přehrát rozhovor zde přítomných vojáků irácké armády. A to byste nečekali! Ti iráčtí vojáci se o převážejících chemických zbraních bavili ne v rodné arabštině, jak by se dalo očekávat, ale v pro ně cizí angličtině. No třeba je americké zpravodajské služby nahrály ve chvíli, kdy si zrovna procvičovali anglický jazyk, nebo oni vojáci o jejich přítomnosti věděli a nechtěli jím ztěžovat práci s překlady z arabštiny do angličtiny. Velmi zajímavé vzpomínky Jana Kavana na tehdejší dobu a politické zákulisí najdete zde.
