Svět podle Karla Čapka

"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí". Autorem tohoto citátu je spisovatel a filozof Karel Čapek, člověk, kterého právem můžeme považovat za jednu z největších postav nejen našich národních dějin 20.století. 

Jeho smrt na boží hod vánoční 25. 12. 1938 na zápal plic byla pro něj milostí. Kdyby se uzdravil,  zcela jistě by ho za pár měsíců čekalo zatčení a pomalé trýznivé umírání v některém z nacistických koncentračních táborů.

Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích v Podkrkonoší. Jak později vzpomínal, jeho životní dráhu již v mnohém předurčila rodina. Otec byl venkovský lékař, národní buditel, velký čtenář s všestrannými zájmy, věcný člověk a vědecký typ. Babička byla veselá a zbožná. Matka byla sběratelkou lidové slovesnosti a zároveň romantickou, citovou a naprosto nevěcnou ženou. Sestra vášnivě milovala hudbu a bratr Josef byl vedle literáta především vynikajícím malířem. První literární díla psal obvykle Karel spolu s bratrem Josefem. 

Sám Karel Čapek se původně chtěl  po otci stát lékařem, ale osud chtěl jinak. I tak byla jeho celoživotní literární práce podobná profesi empatického lékaře v tom, že byla motivována  touhou pomáhat lidem v jejich nejrůznějších obtížných životních situacích.

"A když tak na to myslím, zdá se mi, že jsem se tak docela nezpronevěřil tomu povolání, ke kterému mne rodinné prostředí předurčovalo. Že svým způsobem, pokud to dovedu, se také pokouším doktorovat, hojit lidi, pomáhat jím v jejich bolesti. Nejsem chirurg, ale spíš internista, jako bývají venkovští praktikové; tady dávám kapky, tady obklad, jak už to denní práce s sebou nese,-rád bych také já byl doktorem dobrým, který pomáhá."

Mladý Čapek vystudoval gymnázium v Hradci Králové a Brně a poté i filozofickou fakultu UK v Praze. Krátce pracoval jako vychovatel, nicméně brzy přešel na novinařinu, která ho provázela až do konce jeho života. Od mládí komplikuje Čapkovi život křehké zdraví. Od 21 let trpí bolestivou Bechtěrevovou nemocí, která jej vede i k úvahám zda se hodí pro manželský život poté, co potkává svou životní lásku Olgu Scheinflugovou. 

"Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí, má osamělost, to bude zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to bude zároveň má čistota."

Od samého počátku Čapkovy literární tvorby bylo  pozoruhodné, jak dokázal spojit témata obyčejného lidského života jako je práce, koníčky, cestování...  s pozoruhodnými  filozofickými postřehy a hlubokými psychologickými vhledy do lidského nitra . K jeho raným  dílům patří soubor novel "Boží muka" vydaných v roce 1917, ve kterých se zamýšlí nad záhadami lidského ducha, tajemstvími lidského osudu i paranormálními fenomény. Připomeňme například známou povídku „Šlépěje“ ve kterém se řeší případ záhadného zmizení člověka, jehož stopy náhle končí ve sněhu. Událost na jedné straně tajemná a záhadná, na straně druhá i znepokojující pro ty, kteří svůj život opírají především o klasické vědecké racionální poznání. 

„Snad bych nevěřil ani tomu vzkříšení. Ale i já chci být spasen a čekám na zázrak,  že něco přijde a obrátí můj život. Ta šlépěj mne neobrátí a nespasí a z ničeho mne nevyvede; jenom mne trápí, utkvěla mi tady a nemohu se jí zbavit. A já jí nevěřím: zázrak by mne uspokojil, ale ta šlépěj je první krok do nejistoty. Bylo by lépe, kdybych ji byl neviděl.“

Významným mezníkem v jeho životě se stává vznik nezávislého Československa v říjnu roku 1918. Jeho setkání s T. G. Masarykem vede k celoživotnímu přátelství. Oba spojily podobné filozofické vidění světa, víra v demokracii  založené na humanitě a lidskosti, ale také pravé vlastenectví a úcta k národní tradici. Ve "Chvále řeči české" Čapek napsal:

„A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abch to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“ 

Ve 20-tých a 30-tých letech 20. století Čapek píše svá stěžejní díla. Literární kritici je označují jako utopická. Ve skutečnosti to žádné utopie nejsou. Jsou to alegorickou formou vyjádřené jasnovidné vize budoucnosti světa, které se v mnohém již naplnily a stále se plní. Uměleckou formou upozorňuje na různá nebezpečí, které na lidstvo čeká mající obvykle původ v lidské chamtivosti, posedlosti mocí, netoleranci, ideologickém fanatismu… 

Továrna na absolutno si všímá důsledků náboženského  fanatismu a popisuje svět stovek navzájem znepřátelených náboženských sekt a nejrůznějších ideologických hnutí, z nichž každá se domnívá, že jen ta ona má patent na pravdu, ač vlastní  jen střípek pravdy a rozhodně ne pravdu celkovou. Dílo popisuje svět, který se díky netoleranci mezi stoupenci různých ideologií zákonitě noří do chaosu a do války všech proti všem. . 

Krakatit varuje před možnosti zneužití vědeckého pokroku jako je objev atomové energie, případně jiných technologií pro mocenské cíle. Poukazuje také na morální odpovědnost vědeckého bádání, kdy vědec musí zvažovat možné dopady zveřejnění svého objevu ve společnosti, která není založena na morální čistotě a moudrosti. 

RUR popisuje budoucí svět techniky: robotů a počítačů, které nám na jedné straně usnadňují práci, ale v jiné oblasti si berou krutou daň. Jistě ne náhodou tvůrce robota se v Čapkově dramatu jmenuje Rossum. Je to právě jednostranný důraz na rozvoj rozumu bez spoluúčasti citu, který vede lidstvo do zkázy, aniž si to lidstvo samo uvědomuje. Chytrý člověk je vždy nebezpečným primitivem, pokud zároveň není moudrý, tedy není schopen empatie a citu. 

Válka s mloky je román, který rovněž může také mít řadu alegorických významů. Mloci-levná pracovní síla, kterou se někteří vypočítavci rozhodnou využívat pro své politické a ekonomické cíle se přemnoží do té míry, že nakonec rozloží a zničí společnost, které měli původně sloužit. Logika věci vede autora příběhu k myšlence, že i mezi samotnými mloky nakonec vypukne válka a zničí také je. Až poté, po celoplanetárním kataklyzmatu zbytky přeživšího lidstva založí novou civilizaci, jako se to stalo v minulosti země již mnohokrát. 

Bílá nemoc je také krásným obrazem současné společnosti, ve které mají přednost mocenské a finanční zájmy elit  před veřejným zájmem např. v oblasti zdraví. Když dr. Galen objeví lék proti rychle se šířící smrtelné nemoci a nabídne, že jí dá k dispozici lidem s podmínkou ukončení války, je jeho nabídka vládcem země odmítnuta.  Až ve chvíli kdy sám onemocní je ochoten jednat výměnou za lék. Ve chvíli když Galen přichází s lékem k diktátorovi  je zabit diktátorovými fanatickými stoupenci poté, co odmítne provolat slávu válce. Jedním z poučení příběhu je v tom, že jakákoliv manipulace davu se nakonec může snadno vymstít samotnému manipulátorovi. Fanatický dav je vždycky velmi hloupý. 

Matka představuje dílo, ve kterém Čapek řeší otázku přípustné obrany proti zlu. V závěru hry matka, která sama přišla v boji o svého manžela a tři syny, posílá svého posledního syna do války proti cizí brutální agresi. 

Řada Čapkových děl končí tragicky. Zároveň však i s nadějí. Ta vychází z Čapkovy hluboké spirituality.  Jeho pojetí Boha se v mnohém i blíží tomu, jak jej dnes vnímají  ti, co prožijí klinickou smrt a vrátí se zpět. Tedy jako dobrotivou laskavou sílu, která lidem sice ukáže v podobě životní rekapitulace chyby v jejich myšlení a konání, ale neodsoudí je za to, protože vidí lidskou nedokonalost a chápe motivy lidského konání. Konkrétním příkladem je závěr románu Krakatit, kdy bezcílně se toulající vynálezce strašlivé zbraně ing.Prokop hovoří s Bohem skrytým v archetypální podobě stařečka, který jej dovádí k pochopení  smyslu  života spočívajícího ve službě a pomoci bližním. 

Život Karla Čapka byl spojen s osudem  první republiky. Varoval svět před nebezpečím fašismu, ale marně. Po Mnichovu 1938 krátce před svou smrtí napsal:

„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal...“

Karel Čapek je dnes stále velmi ctěnou a váženou osobností.  Ale to bylo i za doby komunismu i přesto, že napsal v roce 1924 esej "Proč nejsem komunistou?" ve které odsoudil komunismus jako násilnou a netolerantní ideologií jdoucí ve skutečnosti proti zájmům chudých. Kdyby dnes žil a přitom si uchoval své přesvědčení a postoje, jen stěží by mohl proniknout do mediálního mainstreamu. 

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“