Freudovské přeřeknutí

Ačkoli jsem si svůj poslední článek v rubrice Věda „O lidské (ne)inteligenci“ pro kontrolu dvakrát četl, přesto jsem v něm napsal větu: "Ve zvířatech bude vidět jen zdroj výživných bílkovin a ne LIDSKOU bytost".

Na chybu mně upozornil až jeden diskutér, který si snad myslel, že považuji zvířata za lidské tvory.  Ač jeho diskuzní příspěvek byl ke mně kritický, děkuji mu za něj. Inspiroval mně totiž k napsání tohoto článku. Na jeho počátku bylo zamyšlení nad tím, proč jsem napsal větu, která je z čistě logického hlediska zjevným nesmyslem.

Vzpomněl jsem si přitom na pana Freuda. Psychologa, který do vědy zavedl pojem nevědomí. Nazval tak část psychiky, jejíž obsah si sice v běžném stavu neuvědomujeme, nicméně klíčovým způsobem určuje naše myšlení a chování. Z lidského nevědomí vyvěrají i chyby, kdy člověk něco řekne či napíše, co vůbec neodpovídá stavu bdělé mysli a mnohdy je dokonce i v protikladu se zevním chováním dané osoby. Pro Freuda měly ústní a písemná přeřeknutí velký význam. Podobně jako sny ho informovaly o vnitřním světě pacienta a skutečných příčinách pacientova symptomu a dušení bolesti.

Když se z tohoto pohledu podívám na mou chybnou větu, tak musím dát Freudovi za pravdu. Zvířata sice nepovažuji za lidské bytosti, ale cenu jejich života považuji za rovnou té lidské. Sdílím slova slavného spisovatele a dramatika G.B.Shawa: „Zvířata jsou mí přátelé a své přátele nejím“. Zvíře sice nedokáže řešit lineární rovnici jako já, dokáže však mnoho jiných věcí, které já nedokáži. Řada zvířat má lepší smysly a lidi předčí zpravidla v intuitivním myšlení a někdy také sociální inteligenci.

Ano mezi zvířaty se vyskytuje čistě pudové, sobecké a v řadě případů i cílené zákeřné jednání. Zvláště u tvorů evolučně blízkých nám lidem, nejvíce pak u opic. Je to však u lidí odlišné, když se podíváme na historii válek? Na druhé straně vidíme řadu zvířat schopných lásky, které pomáhají i lidem i za cenu toho, že se tak sami poškodí. Známé jsou případy delfínů, kteří na svých hřbetech zachránili lidi v moři před utonutím. Nebo případy vlků, kteří se obětavě starali o malé dítě, které se souhrou nepříznivého osudu ocitlo mimo lidskou civilizaci.

Když se podívám na to, jak se my lidé chováme ke zvířatům, tak se k něčemu přiznám. Jsou chvíle, když třeba vidím záběry z velkochovů a jatek, trápím se. Utrpení živých tvorů ve velkochovu považuji za stejné, jako utrpení lidí v koncentračních táborech. Pak si ale řeknu. Co když právě tyto zvířata nejsou tak úplně zvířaty, ale lidé, kteří se museli zrodit do zvířat proto, aby odčinily vinu za to, jak se sami jako lidé chovali ke zvířatům. Jak jinak by se změnili než tím, že sami na vlastní kůži zažijí osud svých obětí, pokud tak nechtějí učinit dobrovolně? Tyto úvahy pak mou depresi poněkud zmírní, protože si uvědomím, že vše co se děje je v určitém řádu. 

Zvířata nejsou jediné cítící bytosti v přírodě. Jsou jimi i rostliny. Vzpomínám na jednu svou procházku v lese. Sedl jsem si na palouk a pozoroval stromy. Napadlo mně přitom ve své mysli vyslat k stromům telepaticky dotaz: „Jak se asi cítíte vy stromy?“. Mnozí jistě budou hovořit o autosugesci, ale já vnímal odpověď. Ty stromy tiše vyjádřily radost, že si jích někdo všiml, stejně jako člověk, kterého si nikdo nevšímá a pak se najde někdo, kdo si ho osloví. Strom či rostlina sice nemá schopnost životní aktivity jako živočich, ale jsem přesvědčen, že i ony jsou cítícími a vnímavými bytostmi.

Závěrem bych rád dodal, že i já býval člověkem, který takřka nevnímal život ve svém okolí a tak lidi jiných postojů neodsuzuji. Změnilo mně mé setkání s duchovní filozofii. Nejdříve filozofii jógy a pak filozofii Josefa Zezulky jíž v ČR šíří jeho žák Tomáš Pfeiffer. Její myšlenky mně vedly k přehodnocení mých postojů a zároveň i stravovacích zvyklostí. Jako vegetarián jsem zjistil, že se zvýšila má citlivost a tedy i vnímavost toho co se děje k přírodě, i toho, jak přírodu ovlivňuje svým konáním člověk.