Stručné dějiny architektury ve filozofických a politických souvislostech 2.

Pyramidy a megalitické stavby jsou nejstarší dochované stavební památky na světě. Nacházejí se na všech kontinentech jako tiché svědectví dávno zaniklých kultur a civilizací.

Megalitické kultury

Dnes žijeme v racionální době. Dominujícím architektonickým stylem je logicky funkcionalismus. Vše je podřízeno a vychází z praktických funkcí konkrétního objektu. Z hlediska tohoto způsobu myšlení je stavba pyramid, či přemisťování obrovských kamenných bloků přírodních chrámů jen bizarní a nepochopitelnou megalomanskou činností.

Problém je v tom, že tato činnost nevycházela primárně z lidského rozumu, ale z citu a intuice, které moderní technická civilizace velmi málo rozumí. V dobách stavitelů pyramid, dolmenů a menhirů si lidé mnohem víc než dnes byli vědomi existence duchovní reality, kterou vnímali jako běžnou součást jejich každodenních životů. Vnímali neviditelné síly matky Země a jejich propojení s životy rostlin, zvířat a všech lidí. Megalitické stavby s těmito silami rezonovaly a zároveň je i posilovaly. V důsledku toho vytvářely blahodárný vliv nejen na lidské tělo, vitalitu a mysl, ale i na celou biosféru.

Dnešní lidé spekulují o obřích rampách či tisících otroků, které tyto stavby stavěli. Domorodci, kteří si stále z generace na generaci ústně předávají staré příběhy, hovoří o tom, že obří kamenné bloky se přemisťovaly vzduchem samy. Jinými slovy k jejich přesunu se neužívalo hmotných technických prostředků jak dnes, ale psychických sil, které dávní kněží ovládaly v mnohem větší míře, než je tomu nyní.

Podíváme-li se blíže na  jihoamerické předincké chrámy, egyptské pyramidy či kyklopské stavby v řeckých Mykénách, musíme žasnout nad vyspělou technologií dávných stavitelů, kterým se ani moderní stavitelství nevyrovná. Obří kamenné bloky jsou na sebe položeny tak dokonale, že mezi ně není možné umístit ani ocelovou žiletku.

Egypt a Mezopotámie

Dnešní historická věda klade počátky civilizace do 4. tisíciletí př.n.l. do údolí řeky Nilu v Egyptě a Eufratu a Tigridu v Mezopotámii. Při pohledu na stav kultury v oné době musíme konstatovat, že nejvyspělejší byla na samém počátku tohoto období. Jak šel čas, zaznamenávala přes jisté výkyvy jen pokles.

Egyptské pyramidy a Sfinga v Gíze jsou dnes považovány za díla stavitelů Staré říše z 3. tisíciletí př.n.l. Nejsou pro to však žádné věrohodné důkazy. Naopak. Sfinga nese jasné stopy vodní eroze, jejichž původem musely být deště, které bičovaly tuto oblast naposledy kolem roku 5000 př.n.l. Dále pyramidy byly postaveny přesně podle postavení hvězd v souhvězdí Orion před 12000 lety.

Jedny nejznámějších egyptských památek vznikly v dobách Nové říše. Hlavní město Egypta bylo přesunuto z Memfis  (dnešní Káhiry) na jih do Théb ( dnes Karnak a Luxor). Egypt v té době byl významnou mocností své doby a bojoval se sousedními velmocemi, jakými byli např. Chetité o hegemonii nad tehdy známým světem. Do historie se nejvíce zapsal král Ramesse II. Jeho jméno je spojeno i se stavbou chrámů v Luxoru a Karnaku a s komplexem Abu Simbel , který představuje jeden z nejzachovalejších chrámů současnosti i přesto, že byl přemístěn při stavbě Suezské přehrady.

Počátky civilizace v Mezopotámii jsou spojeny s národem Sumerů. V jejich zápiscích, ze kterých čerpala i Bible jsou však uvedeny seznamy králů, kteří vládli v oblasti dávno před celosvětovou potopou až do  sovky tisíc let staré minulosti. Sumerové budovali městské státy. V centru každého města stál chrám- zikkurat. Zikkuraty byly stupňovité věže, v podstatě pyramidy s několika terasami. Na té nejvyšší stála svatyně. Za Zikkurat se považuje i legendární babylónská věž údajně postavená až do nebe, po jejímž postavení seslal Bůh na lid zmatení jazyků za jejich pýchu.

Babylón se ve starověku stal centrem dvou velkých babylónských říší a zároveň symbolizoval nejvelkolepější starověké město své doby. Pravděpodobně za vlády krále Nabukadnesara II. , který dobyl  i Jeruzalém  byly postaveny visuté zahrady Semiramidiny, ve starověku jeden ze sedmi divů světa, které se do dneška nedochovaly.  V 6. stol. př.n.l. město ovládli Peršané a po nich z něj učinil Alexandr Veliký centrum své říše.

Řecká Antika

Moderní způsob myšlení a uvažování o světě, jak jej známe i dnes, se poprvé v dějinách objevil okolo 6. st. př.n.l. ve starověkém Řecku. Architektura a umění byly sice stále založena na principech harmonie, v daleko větší míře se však začaly zaměřovat na člověka.

Ducha nové doby nejpřesněji vyjádřil filozof Prothagoras větou „ Mírou všech věcí je člověk“. Tou se nechal inspirovat i význačný athénský státník Perikles, který myšlenku antropocentrismu vtělil do veškeré tvůrčí a stavební činnosti. Nejslavnějším dílem Periklovy éry se stal bezesporu Parthenon postavený na Akropoli pod vedením význačného architekta a sochaře Feidia. Byl postaven jako náboženský chrám zasvěcený bohyni Athéně, nicméně měl být spíše symbolem athénské demokracie a moci, než místem náboženského uctívání.

Jednalo se o stavbu obdelníkového průřezu s využitím znalosti harmonického poměru zlatého řezu.V chrámu se nacházela 10 m vysoká kultovní socha bohyně vyrobená ze zlata a slonoviny, rovněž dílo Feidia. Zatímco se tato socha ztratila, jiné mramorové sochy z chrámu se zachovaly. Chrám byl zdoben reliéfy zobrazující jak mytologické náměty, tak život tehdejší athénské společnosti. Parthenon během historie sloužil nejen jako antická svatyně, ale i jako křesťanský chrám a muslimská mešita. Dnes je Akropolis se zbytkem Parthenonu turistickým symbolem Athén a celého Řecka.

Ve čtvrtém století před naším letopočtem Řecko ovládla Makedonie a Alexandr Makedonský podnikl tažení do Persie a Indie. Začalo období Helénismu, kdy se řecká vzdělanost i kultura včetně architektury šířila do většiny oblastí tehdy známého světa a stala se kulturou kosmopolitní. Jedním  z nejkrásnějších měst se stala Alexandrie, centrum kultury a vzdělanosti s obří knihovnou. 

Římská Antika

Římská kultura a stavitelství navázaly na kulturu řeckou a doplnila jí některými prvky převzatými od tajemných Etrusků. Římané objevili využití betonu a obrátili stavitelské umění více do světské sféry. Dodnes můžeme obdivovat lázně, akvadukty, mosty a další stavby budované hojně na celém území impéria.

Římané byli velkými pragmatiky. Z toho vycházela i jedna z funkcí římské architektury: propagace římské moci. Oblíbenou stavbou římských císařů po vojenských vítězstvích byly vítězné oblouky.

Smutnou stránkou římské civilizace bylo spojení kulturní vyspělost s morální zkažeností a krutostí. Jejím nejviditelnějším symbolem se stala kolosea, antické stadióny, kde se prostý lid chodil pravidelně sledovat, jak se v bojích na život a na smrt zabíjejí gladiátoři, či jak vyhladovělí lvi požírají bezbranné lidské oběti.

K nejzachovalejším památkám na římské období patří bezesporu Pompeje. Fakt, že během výbuch Vesuvu v roce 76 byly zasypány popelem do výšky několika metrů umožnil, aby stavby a zdobné reliéfy byly zachovány po staletí ve velmi dobrém stavu.

Při návštěvě Itálie mně nejvíce uchvátila skvěle zachovalá stavba římského Pantheonu. Jeho stavba byla zahájena na přelomu letopočtu a dnešní podobu získala ve 2.století za císaře Hadriana. Jedná se o kruhový chrám, původně zasvěcený římským bohům a později Panně Marii a mučedníkům. Vstup do chrámu tvoří sloupová hala s 16 žulovými sloupy. Vlastní chrám tvoří velká kruhová aula o stejném průměru a výšce 43,22 m (150 římských stop) zakrytá polokulovitou klenbou, v jejímž středu je otvor o průměru 9 m, zdroj přirozeného světla v chrámu.  Až do roku 1913 to byla stavba s největší kopulí na světě.

Křesťanství a Východ

Významným mezníkem v dějinách Evropy se stal rok 313. Císař Konstantin milánským ediktem povolil křesťanství v Římské říši. Nové náboženství se rychle rozšířilo do všech sfér života tehdejší společnosti a výrazně ovlivnilo i architekturu, která se od lidské a pozemské sféry opět začala obracet k transcendentnu a Bohu. Po celé říši se rychle stavěly první kostely s obdelníkovým půdorysem nazývané baziliky.

Císař Konstantin založil ve východní části říše Konstantinopol a udělal z ní po Římu druhé centrum římského impéria. O dvě století později v něm nechal východořímský císař Justinián vybudovat jednu z nejvelkolepějších staveb světa: chrám boží moudrosti (Hagia Sofia).

Chrám se stal první stavbou nového byzantského stylu, který se brzy rozšířil za hranice říše. Jeho základním znakem je půdorys staveb ve tvaru kříže, nad jehož středem a rameny se tyčí kopule. Stěny zdobí četné malby a mozaiky. Postavy ze starého a nového zákona, či císař a jeho dvořané vypodobnění ve frontální nehybné póze, měli ve věřících vyvolávat posvátnou bázeň.

Hagia Sofia se stala symbolem moci Byzance, kde osoba vládce říše byla vnímána zároveň jako nejvyšší duchovní autorita-cézaropapismus.

V 9. století jí navštívilo i poselstvo z daleké Moravy, které předneslo císaři Michaelovi žádost knížete Rastislava o zaslání křesťanských učitelů, kteří by vyložili lidu náboženskou nauku ve srozumitelném slovanském jazyce.

O století později bylo krásou chrámu a v něm probíhající bohoslužbou tak okouzleno poselstvo z Kyjevské Rusi, že se ruský kníže Vladimír nechal na Krymu v roce 987 pokřtít byzantskými kněžími a Rus se stala až do dnešních dob pravoslavnou zemí. V 11.století nechal kníže Jaroslav Moudrý vybudovat v byzantském stylu postavit chrám svaté Sofie, který se stal symbolem města a dnes slouží jako muzeum.

V roce 1453 byl Konstantinopol dobyt Turky a Hagia Sofia byla přestavěna na mešitu. Centrem pravoslavného světa se postupně stala Moskva. První vládce, který se prohlásil za cara Ivan III a Moskvu nazval třetím Římem. Do země pozval také italské stavitele, kteří přestavěli Kreml v rusko-byzantském stylu. Jeho nástupce neslavně proslulý Ivan Hrozný nechal vybudovat chrám Vasila Blaženého, která dala centru Moskvy současný ráz, jako jednoho z hlavních mocenských center moderního světa.

Křesťanství a Západ

Řím, kde našel na Vatikánském pahorku smrt následník Ježíše apoštol Petr, se stal sídlem papeže, hlavy katolické církve. Za císaře Konstantina zde byla vybudována první bazilika svatého Petra.

V 5. století kdy zanikla Západořímská říše, se zdálo, že zanikne i moc římského papeže. Nestalo se tak proto, že francký král Chlodvík se nechal v roce 496 pokřtít katolickým biskupem Remigiem v Remeši a významně tak posilnil autoritu katolické církve a tedy i papeže. Pragmatická spolupráce papežů a franských králů pokračovala i nadále a v roce 800 korunoval papež Karla Velikého císařem. Římské impérium bylo obnoveno i na Západě a po Byzanci se Francká říše stává druhou evropskou velmocí.

Karel Veliký se snažil vedle územních výbojů také obnovit vzdělanost a kulturu. V rámci karolinské renesance navazující na antiku dochází i k rozsáhlé stavební výstavbě. V 90.letech 8.století začala v Cáchách stavba jeho paláce byzantského typu, s impozantní hlavní branou a dvoupodlažními chodbami mezi velikým sálem, nádvořím a kaplí. Vzorem pro královskou kapli dostavěnou roku 800 a zasvěcenou panně Marii byl kostel San Vitale v italské Ravenně ze 6.století, se soustředěným půdorysem a klenbou zakrytou kupolí. Osmiúhelníkový interiér chrámu se opíral o mramorové sloupy dovezené z Ravenny a zdobily jej mozaiky. Před palácem byla ve stylu Římské říše umístěna jezdecká socha ostrogótského císaře Theodericha Velikého. Kaple panny Marie ve které byl Karel Veliký roku 814 pohřben se od 10.století počínaje německým králem Otou I. v roce 936 stala místem korunovace 30 králů Svaté říše Římské, mezi nimi i českého krále Karla IV. Zajímavostí je, že v chrámu se nalézá klenotnice, kaple a oltář s obrazem svatého Václava. Půdorys chrámu učinil Karel IV jako vzor kostela, který nechal vybudovat v Praze na Karlově. Umístil do něj posvátnou relikvii-Longinovo kopí kterým bylo údajně probodnuto tělo Kristovo. Longinovo kopí vlastnili během historie mocní vládci Evropy: Konstantin, Justinián, Karel Veliký, Ota I., Karel IV, Habsburkové a později i Napoleon a Hitler. Vypráví se legenda, že krátce poté co kopí vypadlo Karlovi Velikému z ruky, zemřel. 

Období od 10. do 12.století je spojené s románským slohem navazující na římské stavitelství s orientaci na křesťanství. Byl to první umělecký styl, který se prosadil v celé střední a západní Evropě díky rozšíření mnišských řádů a rozmachu poutnických cest. Typickými rysy se staly tlusté zdi, úzká okna, křížová klenba, zjednodušené a symbolické zobrazení postav na stěnách chrámů. Typickou církevní stavbou té doby je obdélníková bazilika a kruhová rotunda.

V románském slohu byly postaveny i první chrámy, které se zachovaly na našem území. V 10.století se začíná budovat Praha s centry na Vyšehradě a na Pražském hradě, kde svatý Václav nechává budovat rotundu, která se později stává základem svatovítské katedrály.

Islámský svět

Výčet dějiny architektury by nebyl úplný, pokud by jsme se nezmínili o islámu. Od jeho vzniku roku 622 se během jednoho století rozšířil z Arábie na východ až do Indie a střední Asie a na západ až do Španělska a jižní Francie.

Arabové převzali mnohé vědomosti z antického světa a rozvinuli nádhernou kulturu na celém území  Arabské říše, která svojí dokonalostí převyšovala až do období rozvinutého středověku kulturu křesťanskou. Připomeňme města jako Bagdád, Damašek, Káhira, středoasijská Buchara či Samarkand které zažili nebývalý kulturní a stavební rozvoj. 

Mezi základní stavební útvary islámského světa jsou mešity, zahrady a vodotrysky, lázně, mosty a pevnosti. Mezi základní stavební prvky patří kopule a klenby. Vzhledem k zákazu islámu zobrazovat člověka, stavby neobsahují lidské sochy a jsou zdobeny kaligrafií. 

Španělská Cordoba s paláci, mešitami, nemocnicemi a dokonce i veřejným osvětlením se stala nejkrásnějším městem tehdejší Evropy. 

Jistě ne náhodou se zvídaví Evropané na počátku rozvinutého středověku nechali arabským světem silně inspirovat. Z této inspirace se v Evropě mimo jiné zrodilo i gotické umění.