Vzdělávání v čase koronaviru

Když se v úterý dopoledne 10.března žáci dozvěděli o tom, že vláda rozhodla zavřít školy, vypukla mezi nimi veliká radost a euforie. 

Většina z nich se těšila na následující dny, kdy ráno nebudou muset vstávat do školy, nebudou je čekat písemky, ani ústní zkoušení.  

Jak však postupovaly dny bez školy, euforie se rychle vytrácela. Obrázky z Itálie a Španělska, vyhlášení nouzového stavu, zavření hranic a restaurací, zákazy shromažďování, povinné roušky brzy ukázaly, že se nejedná o čas nějakých bezstarostných prázdnin.  

Navíc škola neskončila. Začala éra distančního vzdělávání. Naprosté novum pro žáky i učitele. Novum, které si také vyžádalo jak na žáky, tak na učitele jisté nároky. Novum, které vedlo několik žáků k tomu, že mi v mailech psali, že by byli rádi, kdyby se raději mohli opět vrátit do školních lavic.  

Distanční vzdělávání se pochopitelně nevyhnulo ani mně, učiteli z jedné střední odborné technické školy učícího rozmanité předměty od odborné Technické dokumentace, přes Fyziku, Ekologii a chemii až po poněkud neobvyklý předmět založený převážně na diskuzi: Životní styl. Pro svou distanční výuku jsem volil kombinaci tvorby nových výukových materiálů a testů typu kvízu, které studenti vyplní on-line a pak mi test zašlou ke kontrole. Kromě toho, jsem žákům prvních ročníků v rámci předmětu “Ekologie a chemie” zadal i seminární práci na téma “Jak váš život změnil koronavirus”. Přiznám se, že mou největší motivaci k zadání tohoto úkolu byla zvědavost. Chtěl jsem vidět, jak nová situace ovlivní jejich myšlení, vnímání světa.  

Zatím jsem dostal emailem několik prací. Jednu z prvních mi poslal v průběhu března jeden ze studentů prvního ročníku. Jméno studenta neuvádím, přál si zůstat v anonymitě. 

Když jsme se ve škole dozvěděli, že bude vyučování ve školních prostorách přerušeno, bylo to pro nás všechny žáky nepopsatelné. Prostě „hurá prázdniny“. Nevěděli jsme pořádně co se děje a hlavně co se bude dít. Vystřízlivění z radosti volna přišlo, když jsem začal situaci sledovat ať už na internetu nebo v televizi. Najednou si člověk uvědomí, že musí rychle dospět a chovat se zodpovědně, aby všechny ty opatření, které vyhlásila vláda měly smysl. 

Když jsem poprvé slyšel v televizi informace o čině a koronaviru vůbec mě to nezajímalo a absolutně jsem si nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo dít i u nás v české republice. Realita je ovšem jiná. Zaráží mě ovšem nezodpovědnost některých lidí, kteří nedodržují karanténu nebo se snaží různě obejít nařízení vlády. Například, když přes výdejové okýnko čepují pivo a lidé se tam zdržují pohromadě, přes všechny zákazy.

 Líbí se mi, jak vláda informuje obyvatelstvo o všem co se kolem koronaviru děje. Také náš pán primátor Michal Pobucký se snaží všechny občany Frýdku-Místku informovat co se děje. Dokonce nechal vyhlásit místním rozhlasem, aby se lidé nestyděli nosit roušky, i když nás přímo neochrání, ale mohou pomoci zabránit dalšímu rozšiřování koronaviru. 

Mezi lidmi vzniká panika, protože je nedostatek roušek, respirátoru, dezinfekčních prostředků. Lidé vykupují obchody, aby se zásobili trvanlivými potravinami. Líbí se mi, jak si umíme poradit sami, roušky si ušijeme a dezinfekci namícháme. Je neskutečné pozorovat, jak se mezi lidmi rozvíjí solidarita, kdy sednou k šicímu stroji a šijí roušky pro kohokoliv. Je dobře, že držíme při sobě. Samozřejmě se najdou i tací, kteří na této situaci chtějí vydělat, ať už peníze nebo se zviditelnit. Pro mě jsou takoví lidé jen hyeny. 

Věřím, že koronavirus společnými silami porazíme! Chovejme se zodpovědně všichni! 

Jako druhou ze seminárních prací zde publikuji již dubnovou úvahu od jedné z mála studentek, které navštěvují školu, kde učím. Jazykový hnidopich by jistě mohl mít výhrady k pravopisu, pro mě je však zásadní obsah a myšlenky obsažené v textu. A jsou to myšlenky opravdu velmi hluboké.  I ona si přála zůstat v anonymitě. 

Dnešní moderní nemoc Covid-19 neboli obecný název coronavirus, se k nám dostal v prvních dnech měsíce března roku 2020 a pomalu začal náš život a životní styl proměňovat na něco úplně jiného, než jsme byli doposud zvyklí. Myslím, že jsme v minulosti zažili mnoho podobných situací jako je právě coronavirus, který zabíjí mnoho lidí a u kterého by si mohlo mnoho lidí říct ,,tohle je konec světa‘‘. Napadá mě třeba v roce 2007 velice rozšířená H5N1 neboli ptačí chřipka. Nebo v roce 2009 H1N1 tzv. prasečí chřipka. Nebo něco trochu jiného odlišného od nemocí, a to v roce 2011 havárie jaderné elektrárny Fukushima. Tohle a mnohé další nás už od pradávna sužuje a kdoví co přijde za pár let. Díky těmto nemocem a případům se mnozí z nás bojí o mohou bát o svůj život a říkat si že tohle je konec světa pomalu ale jistě budeme vymírat, a nakonec tu nezbude nikde. Možná, že za těmito událostmi stojí něco většího, co nemůžeme svými smysly pojmout a snaží se tuto zemi chránit od různých věcí jako je přelidněnost, ničení životního prostředí aj. Takováto a mnohé další teorie mohou stále vznikat a kde je pravda nevíme. 

Nicméně ráda bych se podělila o svůj pohled na tuto dnešní virovou nemoc COVID-19. Věřím, že různých pohledů na vzniklou situaci a omezení, které nám vláda uděluje může vzbudit u spousta lidí různé pocity. Já bych se ale ráda podívala na to trochu z jiné perspektivy. Jak ony samotné omezení vlády na mě mohou působit. Ráda bych pro lepší pochopení následujících řádků místo vlády užila slovo nemoc. 

Jedno z prvních zamyšlení jsou třeba peníze. Jsme tak zahlcení mamonem a přístupem ke všemu možnému, můžeme si takřka koupit cokoliv na co nám přijde chuť. Mnohdy nepotřebujeme ani peníze ale půjčíme si peníze z banky. Tolik času díky tomu všemu trávíme v nákupních střediscích, luxusních restauracích a dalších jiných objektech. A najednou nám vláda nebo nemoc zakázala nebo omezila vstupy do těchto prostor. Možná proto abychom si mohli uvědomit, že štěstí si nemůžeme koupit a že život stojí úplně na jiných věcech, než je majetek. 

Další z věcí je třeba příroda. Spolu s velkým majetkem a chamtivostí, pořád mít něco nového přichází na věc i spousty odpadu a s tím spojené znečištění životního prostředí a samotné přírody. Některým lidem přestala být příroda natolik vzácná, že si neváží té čistoty a krásy, kterou nám dává. Jsou schopni vyhazovat odpadky na zem nebo mít co druhý rok nové aut, ledničku, mobilní telefon, a stále něco dalšího. Že zemi a přírodu zahltíme odpadem a najednou zvířata nemají kde být a vymírají. 

Vláda nám omezila volnost pohybu na ,,do práce a zpátky‘‘ musíme sedět doma v karanténě možná proto abychom si uvědomili jak vzácná příroda je. Jak krásné je vidět, jak ryby najednou začínají objevovat v prázdných Benátkách a jiné. Vláda neboli nemoc nám nařídila karanténu a být doma možná proto protože mnoho z nás si neváží rodiny. Svých rodičů, sourozenců a sousedů. Stali jsme se roboty, kteří denně vyrážejí do práce a večer přijdou z práce unavení a jdou spát a druhý den zase nanovo. A v podstatě ani moc nekomunikujeme. Možná proto nás nemoc musela uzavřít do karantény abychom si mohli všimnout, že doma s námi žijí i další. V podstatě nemoc nejvíce zasahuje starší lidi v důchodu, kteří jsou již slabí a mnohdy i nemocní a my mladí se o ně nezajímáme a necháváme je napospas svému osudu. Najednou ale je třeba se o ně postarat. Zajít jim nakoupit, chránit je od samotné nemoci. Možná proto abychom si uvědomili, jak jsou zranitelní. Jak jsou slabí a 

bez nás mnohé nedokážou. Jak nás potřebují, a koneckonců jak my budeme potřebovat své potomky, jak budeme staří my. 

Fascinuje mě, jak někteří z nás dokážou být hrubí na dokážou si nevážit práce záchranářů, policistů, vojáků a hasičů. Jak jednoduché je jim vyčítat, že přijeli pozdě nebo jak jsou neschopní něco udělat, nebo jak nás jen ,,buzerují‘‘ za to jak jsme neukázněni i když nám to tak nepřipadá. Urážet je a podceňoval je, je jednoduché, a přitom oni mnohdy za to nemohou. Vlastně díky této nemoci si najednou můžeme všimnout, jak jsou tyto profese důležité. Jak tito lidé jsou ochotni nasadit svůj vlastní život, obětovat své pohodlí a klid a riskovat nákazu proto aby nám mohli pomoci. Nemají čas se pořádně v klidu najíst, vyspat se a další obvyklé činnosti na které jsme my obyčejní lidí zvyklí. To všechno nejen proto, protože to je jejich poslání ale protože jsou ochotni to pro nás udělat. Možná proto se objevila tato nákaza abychom se naučili si vážit i těchto lidí a že jsou v našem životě nepostradatelní. 

Vláda nám nařídila nosit roušky, někteří jako já je hrozně neradi nosíme, protože jsou nepohodlné a nějakým způsobem nám vadí na obličeji. Jenže, možná jsme jen zaměřeni na náš vzhled. Chceme vypadat krásně, holky chodit nalíčené učesané, … a najednou nám rouška zakryje většinu tváře a možná proto abychom pochopili, že krása není v tom kolik make-upu na sebe napatláme nebo kolik tužek na sebe večmáráme nebo jiné. Ono skutečná krása je někde uvnitř nás, v tom, jací jsme, jak se chováme, jak jednáme a celkově kým jsme. Ne v tom, jestli chodíme oblečení v nejlepších šatech poslední mody a jsme namalováni abychom vypadali dokonale. Myslíme si jací jsme dokonalí a velicí vládci této země, jak nám všechno patří a jen MY jsme ti nejdůležitější na tomto světě, že muselo přijít něco maličkého, něco neviditelného, něco tak zákeřného jen proto aby nás to zkrotilo a ukázalo nám, jak neslušný žijeme život. 

Když se řekne slovo “vzdělávání”, představíme si většinou školu. Žáci se zde něco naučí a pak jsou z toho písemně či ústně zkoušeni. Vzdělávání je však ve skutečnosti mnohem širší proces. Naším nejmoudřejším učitelem není ten nejlepší pedagog ve škole, je to náš vlastní život. Ne test ve škole, ale životní zkouška je to, co spolehlivě a spravedlivě prověří to, kým skutečně jsme. 

Koronavirová krize představuje jednu z těchto zkoušek které více či méně nyní prověřují nás všechny. I kdyby nebylo žádného distančního vzdělávání, není tento čas pro žáky z hlediska jejich vzdělávání ztraceným časem. Přináší řadu životní zkušenosti, které školní výuka nemůže člověku dát.  

Jsme lidé různí a různí jsou i žáci. Někteří své úkoly plní poctivě a svědomitě, jiní jsou na tom hůř. Každopádně mám ze seminárních prací, které mi studenti zasílají velmi dobrý pocit. Je z nich poznat, že mladá generace rozhodně není generaci ztracenou. Chovám v sobě naději, že až za pár let dospějí a převezmou po nás starších otěže společenské zodpovědnosti, tak budou schopni se s obrovskými neřešenými problémy naší doby skutečně vypořádat lépe a v prospěch všech.