Jak čelit časům nesvobody?

"Fialova vláda je na čele celoevropského cenzurního tažení": Ne, tento titulek nepochází z některého z "dezinformačních serverů". Je názvem článku, který byl publikován 5.4. na serveru časopisu Reflex. 

Článek v Reflexu popisuje, jak v Česku a EU se rychle blížíme době, kdy veřejně bude opět, stejně jako za éry komunismu, moci být hlásán pouze jediný "správný názor". V článku se mimo jiné píše. 

9. března odhlasoval Evropský parlament Zprávu zvláštního výboru pro zahraniční vměšování do všech demokratických procesů v EU včetně dezinformací. Celý elaborát není ničím jiným než snahou modelovat cenzurními zásahy a zásahy jednotlivých vlád členských států svobodný a konkurenční tok informací. Zpráva přináší naprosto neuvěřitelné formulace a výrazy, které jako by byly převzaty z těch nejhorších normalizačních příruček, jako bylo Poučení z krizových let.

Omezování svobody slova a s tím spojená možnost represe toho, kdo se nepodvolí,  je výzvou k zamyšlení, jak se zachovat za stávající situace. Stále říkat otevřeně co si myslím s riziky nepříjemných následků, či se raději novým poměrům přizpůsobit a méně otevřeně mluvit?

V dobách nejhlubšího komunismu tu byla Svobodná Evropa, či Hlas Ameriky. Z jejich vysílání se posluchač mohl dozvědět alternativní pohled nejen na politické dění. Dnes tuto funkci plní hlavně některé internetové zdroje, které také nejsou vždy zcela objektivní, nicméně umožňují si na danou věc, třeba problematiku očkování či konflikt na Ukrajině, udělat širší názor. 

Za éry komunismu drtivá většina lidí si svůj názor nechávala pro sebe. Otevřeně se mluvilo v hospodách, ale na veřejnosti se mlčelo. To však rozhodně neznamená, že by všechny tyto lidi bylo možno paušálně označit za vypočítavce a zbabělce. U řady lidí byla velká míra opatrnosti nutností pro to, aby  mohli splnit svůj životní úkol a vytvořit něco důležitého pro budoucnost,  u jiných by neopatrnost vedla k těžkému poškození celé jejich rodiny. 

Naproti tomu ne všichni příslušníci disentu byli lidmi zcela mravnými a za všech okolností oddanými pravdě. Názorně to vidíme nyní, kdy bývalí disidenti ke krokům vlády omezujících svobodu slova mlčí, nebo zavádění cenzury dokonce podporují. Ukazuje se, že někteří disidenti za minulého režimu spíše bojovali proti komunistům, než za skutečnou svobodu a demokracii. 

Každý z nás má v životě nějaký úkol. Několik z nás má v osudu to, že při plnění tohoto úkolu mohou utrpět vážnou životní újmu, či dokonce zemřít. Byl to byl případ Jana Husa, který když by před kostnickým koncilem odvolal, popřel by pravdu, kterou řadu let hlásal. Byl to i případ Jana Palacha. Ve svém mladém věku 18 let pochopil, že jeho životním osudovým úkolem je se upálit, aby lidi vyburcoval z letargie po sovětské okupaci v srpnu 1968. A konečně byl to i případ atentátníků na Heydricha, kteří jistě při výsadku do protektorátu tušili, že jejich šance k přežití je minimální.  

Většina z lidí takovýto úkol nemá. Pokud ale i tak zemřou "mučednickou smrtí", když například v čase pronásledování ranných křesťanů se vydají dobrovolně na smrt, aby tak v sobě vytvořili pocit svatosti, jedná se mnohdy spíše o jejich ego a jistý druh manýry, než o projevy statečnosti. I sám Palach další od cesty sebeupálení odrazoval, když krátce před svou smrtí údajně prohlásil: "Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji."

To, co by  v této chvíli jsme měli dělat nejvíce, není za každou cenu naplno vyřvávat svůj názor a poznané pravdy. Důležité jsou především dvě věci. Za prvé se nenechat strhnout běsy, které přichází. Za druhé si za všech okolností uchovat lidskost a to i vůči těm, kteří stojí na "druhé straně barikády".  

Konkrétním případem morálního selhání člověka za komunistického režimu bylo na jedné straně psaní dopisů žádající trest smrti pro Miladu Horákovou. Na straně druhé to byly teroristické akce bratří Mašínů vůči komunistickým funkcionářům. 

Příkladem morálního selhání člověka ještě nedávné covidové doby byla aktivní podpora diskriminace neočkovaných osob a povinného očkování na straně jedné. Slovní či fyzické útoky vůči osobám a majetku těch, kteří stáli za proticovidovými opatřeními na straně druhé.

Když jsem před nedávnem upravil svůj článek, v diskuzi pod článkem jsem byl označen za zbabělce. Možná zbabělý skutečně jsem, nicméně nemyslím si, že tento krok byl projevem zbabělosti. Myslím, že v této chvíli bylo rozumnější ustoupit, než trvat na svém a vystavit se tak riziku trestního stíhání, přinášejícího mnohé nepříjemnosti. Zvláště pak ve chvíli, kdy daný článek byl administrátory blogu označen "za porušující kodex blogera" a tedy i stažen z titulní strany idnes. 

Na závěr dovolte, abych se s Vámi podělil o výňatky z docela zajímavého komentáře Nepromarněme akt zasvěcení! z křesťanského prostředí na který jsem dnes na internetu narazil. Článek je reakcí na obřad zasvěcení Ruska panně Marii, který se uskutečnil 25.3. ve Vatikánu. Autor článku píše, co lidé musí změnit, aby tento obřad, ke kterému vyzvala p. Maria ve svých zjeveních ve Fatimě v roce 1917, nebyl jen prázdnou epizodou a Rusko zahnané do kouta se nestane "nástrojem božího trestu na hříšné lidstvo."

"Prvním krokem je jednoduše přestat fandit. Nikdo se nemůže chlubit nebo tvrdit, že má čisté svědomí. V těchto dnech je velmi působivé vidět, jak jsou někteří, aby souhlasili s Putinem, ochotni přehlédnout agresi, ničení, smrt a čtyři miliony uprchlíků, zatímco jiní, aby odsoudili Putina, jsou ochotni zavírat oči před zvěrstvy, které páchala i ukrajinská armáda, nebo dokonce romantizovat činy praporu Azov s jasnou neonacistickou matricí. Zavírat oči před jedním nebo druhým znamená být spoluviníkem násilí… Ti, kteří vidí pouze motivy některých, jako by se hřích týkal jen jedné strany, jdou nadále po špatné cestě… Existuje tisíc důvodů, proč vést válku a jen jeden, proč ji zastavit: vědomí, že každá válka s sebou přináší množství utrpení, násilí, ničení lidskosti, smrti, které zase vyvolává ještě více násilí, více ničení, více smrti. Neexistuje válka, která by nezpůsobila větší nespravedlnost než tu, kterou měla napravit...Dějiny jsou změtí křivd a důvodů a my se z nich můžeme dostat jen tak, že změníme perspektivu, že se zbavíme logiky nepřítele, iluze, že svět by byl lepší bez toho či onoho člověka, bez těch či oněch lidí. Můžeme se z ní dostat jen tak, že se vrátíme k Bohu a začneme od sebe."