Evropa a Indoevropané

Až na pár vyjímek vzešly všechny evropské národy z jednoho původního etnika, který hovořil jednotným praindoevropským jazykem. Vedle Evropanů patři k indoevropanům také historický národ Chetitů, Peršanů a většina obyvatel dnešní Indie a Pakistánu. Mezi evropské vyjímky patří národ Basků ve Španělsku a také národy Finů, Estonců a Maďarů spadající do uralské ugrofinské jazykové rodiny odlišné od indoevropské.

Původ Indoevropanů

Původ Indoevropanů či Arijců, jak se původně indoevropané nazývali je stále obestřen rouškou tajemství.

Historická věda hovoří o 3.tisíciletí př.n.l., jako době, kdy se z oblasti severního Černomoří rozešla původní indoevropské etnikum jednak na západ do Evropy, na jih do Malé Asie a na východ do Indie.

Existují ale i koncepce jiné. V 19.stol ruská mystička a cestovatelka H.P.Blavatská ve svých knihách předložila alternativní pohled na dějiny lidstva vycházející z esoterického poznání. Původ bílé arijské rasy kladla do země dalekého severu nazývané v legendách Thule či Hyperborea. Byla to země která zanikla při jedné z velkých katastrof  spojené s posunem zemské osy. Původně kvetoucí zemi pokryl sníh a led. Že oblasti polárního severu či jihu byly kdysi kvetoucími oblastmi svědčí hojné fosilie bujné vegetace zde nacházené. Po katastrofě našli Arijci útočiště na Atlantidě, zemi MU a také na území dnešní Asie, odkud se poté vydali na cestu do Evropy.

To, že tato představa nemusí být zcela nesmyslná svědčí podobnost indoevropských jazyků se sanskrtem: starověkým jazykem Indie. Mnozí badatelé dokonce vidí Sanskrt jako původní jazyk Indoevropanů. Podle indických legend vytvořili Sanskrt indičtí rišiové=mudrci s cílem vytvořit jazyk, který by co možná nejdokonaleji dokázal vyjádřit duchovní zákonitosti. Hluboký zájem mnoha Evropanů o indickou filozofii v současné době tak může souviset i s dávnými asijskými  kořeny uloženými v hlubokém podvědomí Evropanů..

Ve 20.stol. prosluli hledáním původu Arijců nacističtí vědci. Je mylné se domnívat, že za Arijce považovali pouze čistokrevné Němce. Nicméně zvěrstva kterých se i ve jménu rasové čistoty němečtí fašisté dopustili celou tuto věc zdiskreditovalo. Nacisté posílali výpravy do různých koutů světa, aby našli důkazy o staré arijské rase. Zvlášť intenzivně pátrali v Tibetu.  To je ale spíše námětem pro nějaký další článek.

Řekové

Prvním indoevropským národem na území Evropy, který výrazně vstoupil do evropské a světové historie byli Řekové. Do Řecka přišli v několika vlnách.

Kolem roku 2000 př.n.l. to byli Achajové, kteří založili Mykénskou civilizaci na Peloponése. Po roce 1000 př.n.l. přišli do Řecka Dorové s nimiž je spojen zlatý věk řecké civilizace a vzestup řady městských států z nichž nejslavnějšími se stali Atény. Řekové zakládali své kolonie na řadě různých míst Evropy a po dobyvatelském tažení Alexandra Makedonského zapustili svůj vliv i v rozsáhlých oblastech Asie a Egypta. Řekové prosluli stavebním uměním, řemeslem, literaturou a dramatem, vyspělou filozofii a vědeckými poznatky. Řecká vzdělanost se stala nejen základem vzdělanosti římské, ale také evropské středověké vzdělanosti. Díla řeckých filozofů a literátů jsou inspirující dodnes. Vzpomeňme postavy Pythagora, Platona či Sokrata. V Řečtině byl napsán i Nový zákon. Vedle latiny, tak řečtina představovala i jazyk evropských středověkých vzdělanců. 

Římané

Další proud Indoevropanů dorazil do Itálie. V roce 753 př.n.l. bylo podle legendy založeno město Řím. Stalo se centrem rozsáhlé říše po staletí vládnoucí celému Středomoří a téměř polovině Evropy. Římané prosluli svým racionalismem, pragmatismem, organizačními schopnostmi, stavebním uměním a vojenstvím, stejně jako dekadencí, krutostí a poživačnosti. Světu dali promyšlený právní systém který se dodnes vyučuje jako „Římské právo“ i barbarské gladiátorské zápasy.

V roce 313 se do historie Římské říše významně zapsal císař Konstantin, tím že zrovnoprávnil původně pronásledované křesťanství. Brzy poté se toto náboženství stalo až dodnes hlavním náboženstvím Římské říše a později i celé Evropy se všemi pozitivy a negativy. Vystřídalo tak původní pohanské kulty, spojené se všemi původními indoevropskými národy.

V roce 395 se Římska říše rozdělila na část východní a západní. Toto rozdělení bylo počátkem procesu rozdělení Evropy, které existuje dodnes. Jednou z podob rozdělení bylo rozdělení náboženské. Západnímu křesťanskému světu vládl Řím a papež. Centrem východního pravoslaví byla byzantská Konstantinopol. Po jeho dobytí Turky v 15 stol. první ruský car Ivan III nazval Moskvu třetím Římem, jako novým centrem pravoslaví. Rozdělení je spojeno i s jinou mentalitou západu a východu. Západ je racionálnější a východ emocionálnější. V Čechách se východ ze západem střetává již od dávných dob. Křesťanství se zde šířilo, jak ze západu, tak i z východu (Konstantin a Metoděj). Češi možná více než jiné národy spojují v myšlení rozum s citem. 

Řím dal světu právo a latinu, která se stala jazykem středověkých vzdělanců.

Mezi románské národy můžeme řadit ty, co hovoří románskými jazyky vzniklými z latiny, tedy Italy, Španěly, Portugalce, Rumuny a Francouze, třebaže tyto národy vznikaly míšením různých původních etnik např. na francouze ve své ryzí podobě se lze dívat jako na míšence Keltů, římanů a germánského kmene Franků.

Keltové

I když Keltové jsou národem indoevropským, tak zároveň představují i dědice megalitické civilizace v západní Evropě. Keltové megalitické stavby nepostavili, hojně je však využívali pro své duchovní obřady. V jejich náboženství hrála posvátná místa a síly v přírodě klíčovou roli.

Významnou roli v keltské společnosti hráli Druidové. Byli nositeli esoterické  tradice, kterou předávali výhradně ústně a v plné šíři jen zasvěceným. Výuka druida trvala 20 let. Římský vojevůdce a spisovatel G.I.Caesar o Druidech napsal. „Druidové učí mládež mnohé o hvězdách a jejich pohybech, o velikosti světa a Země, o podstatě věcí“.

V 5.stol. př.n.l. se Keltové rozšířili do oblasti Británie, Francie, střední a jihovýchodní Evropy. Prosluli řemeslnou zručností a schopnosti zpracovávat kovy. Stavěli opevněná sídla-oppidia.

Měli, ale i svou temnou tvář. Mnohdy sklouzli k bojovnosti, násilí a praktikování černé magie. Z antických zdrojů i archeologických nálezů se zachovala četná svědectví o barbarských rituálech, zvířecích a dokonce i lidských obětech.

Kolem roku 0 se Keltové se ocitají v hluboké defenzivě. Na jedné straně jsou to Římané kteří dobývají Gálii, Británii a Noricum kde žijí. Na druhé podléhají tlaku bojovných Germánů, kteří ovládají střední Evropu.

K poslednímu velkému rozmachu spirituálního Keltství dochází podle středověké legendy v 5.stol. v jihozápadní Anglli. Legenda vypráví o kouzelníku Merlinovi, moudrém králi Artušovi, rytířích kulatého stolu a hlavně o hledání svatého grálu. I když grál je líčen jako nádoba do níž stekla krev Krista po ukřižování, jedná se  o duchovní symbol. Svatý grál tedy není hmota. Nalézt ho je možné pouze v hlubinách lidského nitra. Jeho objevitel získává přístup ke zdroji nesmrtelného duchovního vědění. Existují názory, že jedním z jeho objevitelů mohl být i český kníže svatý Václav. V legendě o rytířích kulatého stolu vedených Artušem a blanických rytířích vedených Václavem je určitá paralela.

Keltové využívali řecké písmo a studovali i pythagorejské učení. Ve středověku jejich spirituální tradici převzali jiní: středověcí alchymisté, stavitelé katedrál, rosenkruciáni. Řada křesťanských staveb leží na místech bývalých megalitů a keltských svatyních. Geny Keltů lze najít stále u řady obyvatel Evropy. Zvláště pak v Bretani, Walesu či Irsku, kde je keltská tradice stále silně živá především v kultuře.

Germáni

Kolem roku 100 př.n.l. se antické prameny poprvé zmiňují o obyvatelích drsných krajů severního Německa a jižní Skandinávie, které Keltové pojmenovali slovem Germáni. Germáni stejně jako samotní Keltové mají bohatou mýtickou tradici zapsanou později v severském epose Edda a používají i tajemné runové písmo.  

V jejich povaze se však přece jen více než u spirituálnějších Keltů prosazuje záliba v boji a válčení. Nejen pro Římany, ale i Kelty jsou Germáni barbary. Jejich civilizace byla na přelomu letopočtu na nižším stupni vývoje. Vyhnali sice Kelty z jejich sídel, ale nedokázali v této době ještě převzít jejich řemeslnou zručnost a obchodní nadání.

Záliba v boji je ihned vede ke střetům s Římským impériem. Války mezi Římem a Germány s přestávkami trvali skoro 500 let. Nelze je však vidět jednostranně. Sami Římané si hlavně v závěrečných fázích římského impéria sami najímali schopné germánské bojovníky na obranu svého území. Díky styku s vyspělou římskou civilizací  tak Germáni získávali stále více praktických schopností a přejímali také křesťanství.

Po pádu západořímské říše germánský kmen Franků vytvořil stát, který se za vlády krále Karla Velikého mocnou říší vládnoucí většině západní a části střední a jižní Evropy. V roce 800 byl korunován papežem za císaře, jako pokračovatele římské říše na západě.

Hlavním dědicem Francké říše po jejím rozdělení se stala její východní část-Německo. I přes kulturní rozmach německého národa nemůžeme nevidět několikrát opakovaný příklon k bojové tradici zaměřené hlavně na expanzi směrem na východ, na území obývané převážně Slovany. Vzpomeňme několika násobný vpád Němců do ranně středověkých Čech, na militaristické Prusko jehož politiku výstižně formuloval sjednotitel Německa Bismarck slovy "Kam vkročila jednou noha pruského granátnika je všechno německé“,. Vzpomeňme také na dvě velké války 20.stol. na evropském kontinentě v nichž hrálo klíčovou roli právě Německo.

Ke germánským národům se řadí podle jazykové příbuznosti germánských jazyků také národy Skandinávie (nástupci Normanů), Anglie (nástupci Normanů a Anglosasů) a tím pochopitelně i USA(angličtí přistěhovalci). U všech těchto národů se můžeme setkat více či méně se smyslem po pořádku, pracovitostí, vytrvalostí a vůli, disciplinovaností, tedy s vlastnostmi které je přivedly k tomu, že hrají prim v současném světě a představují špičku vědeckého a technologického vývoje. Symbolem je Angličtina, nejpoužívanější jazyk současného světa bez jejíž znalosti se nelze prosadit na mezinárodním poli, stejně jako stále dominantní role amerického dolaru ve světě. 

Technická civilizace, kterou tyto národy vedle Japonců snad nejvíce reprezentují, se však již pomalu blíží svému konci. Přílišný a jednostranný důraz na chladnokrevnou racionalitu, výkonnost, individualismus a soutěživost, pýcha a určitý sklon k pohrdání jinými v jejich očích ne tak civilizovanými národy, stejně jako snaha o rozšiřování sféry svého vlivu maskovaného slovy o šíření svobody a demokracie, musí nakonec zákonitě skončit katastrofou. To dnes již netvrdí jen fantastové, ale i renomovaní vědci z NASA.

Slované

Teprve v 6.stol. se v literárních pramenech poprvé hovoří o Slovanech, jako kmenech které se objevují ve střední a jihovýchodní Evropě.  

To že se jednalo jen o bojácné a slabé lidi s „holubičí povahou“, jak se často soudí vyvracejí četná svědectví neslovanských kronikářů tehdejší doby.

“Slované jsou vůbec stateční a neohrožení lidé, a kdyby nebyli následkem četného rozpadnutí na kmeny a rody nesvorni mezi sebou, nebylo by národa, jenž by se mohl s nimi v síle měřiti.” Ibrahim Ben Jakub,

„Slované dovedli bojovat statečně, ale také krutě, loupit, vraždit jako všichni ostatní souvěcí národové“ Jan Efesský

Dávní Slované se však přece jen lišili  od ostatních národů v jedné zásadní věci. Kronikáři píší o jejich velké pohostinnosti, úctě k rodičům, o vzorné péči o staré, nemocné a chudé, což u ostatních národů v této době nebylo zvykem. Na ostrově Rujana (dnešní Německo) neexistovali podle kronikářů žebráci. Jejich sociální cítění bylo dáváno jako vzor křesťanským národům. Ve Slovanské kronice popisuje své zážitky ze života u Slovanských kmenů kněz Helmold.

„…sám jsem zkusil, co jsem věděl z doslechu, že totiž žádný jiný národ si pokud se jedná o pohostinnost, nezaslouží větší uznání než Slované – ti jsou k hostům nezvykle velkorysí, u nich nikdo nesmí o pohostinství prosit. A kdyby někoho usvědčili, že se zdráhá přijmout cizince, mohou mu vypálit dům i s veškerým majetkem. Provinilce veřejně potupí a opovrhnou jím, protože se nestyděl cizinci odepřít chléb…“

Slované se rozšířili do střední, jižní Evropy a pak i dál na východ podle názorů současné historické vědy někde z oblasti dnešního Běloruska a Ukrajiny. Z jednotného praslovanského etnika postupně vykrystalizovaly jednotlivé národy a státy: Poláci, Češi a Slováci ve střední Evropě. Srbové, Chorvati a Bulhaři na Balkáně. Rusové a Ukrajinci na Východě. I přes společné kořeny a původní jednotný jazyk se však nikdy nedokázali spojit.

Čím je způsobena tato nesvornost? Z velké části za to může jistě přirozený lidský a národní egoismus, který v posledních staletích a tisíciletích ovlivňuje a vzájemně rozděluje všechny národy Evropy a světa včetně emotivních Slovanů.

Nemalou roli zde však sehrává i snaha „konkurenčních národů“ podkopat slovanskou jednotu, které se obávají. Vzpomeňme na dočasný rozpad českého státu na Čechy a Moravu v druhé polovině 12.stol díky nesvornosti českých předáků podněcovanou tehdejším německým králem Fridrichem II Barbarossou. Tuto tendenci můžeme velmi výrazně cítit i v současnosti. V nejrůznějších médiích je nám na jedné straně podsouvána západní civilizace a životní způsob jako „to pravé ořechové“. Na druhé straně je nám neustále podsouván obraz slovanského východu, jako světa zaostalosti, zpátečnictví, nesvobody a iracionalismu. Myšlenka slovanství je zesměšňována tak, aby obyvatelé slovanských zemí popřeli své slovanské kořeny a zcela přijali myšlenky individualismu, soutěže a bezvýhradně přijali ideály Západu za své vlastní.

Domnívám se, že krach technické civilizace v příštích letech a desetiletích ukončí tyto snahy. Potlačené duchovní hodnoty které byly v zárodku původního Slovanství jako je úcta k přírodě, citlivost, sociální cítění opět získají na síle. Po fázi velké očisty stoupíme do vodnářské éry, která bude podle řady proroků označena také jako éra slovanská.

Závěr

Po přečtení tohoto článku by jistě bylo možné označit můj názor jako jednostranný. V historii se mezi sebou příslušníci různých národů mísili a tak dnes jen stěží najdeme čistokrevného Čecha, Němce či Francouze. Každý jsme více či méně míšencem.

Také je pravda, že žáden národ není homogenní. Mnozí Němci byli nesmírně moudří, hluboce duchovní a pohostinní lidé. Mnozí Češi jsou hlupáci a násilníci.

Přesto se domnívám, že něco jako duch národa, či národní povaha existuje a v dějinách se také projevuje.

Budoucí éra má být éra slovanská. Ne však ve smyslu, že Slované všechny ostatní přeperou. Spíše v tom smyslu, že ve společnosti a národech země převládnou kladné hodnoty, které u neslovanští kronikáři u ranných Slovanů obdivovaly. Tedy úcta k zemi, přírodě a vzájemná mezilidská solidarita.