Velikonoční zamyšlení

Před pár dny jsem dostal do poštovní schránky pozvánku na akci jejíž název mně zarazil. Akce byla zaměřena na oslavu smrti Ježíše Krista a pořádala jí jedna z křesťanských církví.

Všimli jste si, že v kostelech i jinde je daleko více zobrazení Ježíše visícího na kříží, než obrazů Krista kázajícího a léčícího? Když se dívám na ty kříže nemůže mně nenapadnout otázka. Kdyby Ježíše popravili oběšením, byly by ve všech křesťanských chrámech šibenice? Nebo kdyby v moderní době by byl popraven na elektrickém křesle, viděli by jsme v chrámech zobrazení Ježíše sedícího na elektrickém křesle?

Nějak jsme si z té smrti udělali kult. Ladíme se více ke smrti než k životu. Kristova smrt se stala středobodem západního křesťanství. Prý to byla oběť, která z nás smyla hříchy. Jakoby si Bůh žádal krev k tomu, aby se smyla naše vina, jakoby sám Bůh toužil po krvi.

Přiznám se, že tento způsob myšlení zakládajícího si na provádění obětí mi byl vždy obtížně pochopitelný. Kolik kultur světa se domnívalo a stále domnívá, že své hříchy smyjí tu vraždou berana či býčka, lidskou obětí (Mayové a Aztéci), či že ji na trvalo smyla oběť největší-Kristova.

Zamysleme se nad podstatou hříchu. Co je to hřích? Domnívám se, že je to projev naší osobní lidské nedokonalosti. Když se nějakého dopustíme, tak by jsme se měli v prvé řadě ptát jaká naše vlastnost byla jeho příčinou. A poté se postupně snažit tuto vlastnost změnit a to nejen na povrchu, ale v hloubi bytosti, aby se tato změna stala trvalou a ne jen povrchním ukázněním. Kdybych místo toho vykonal oběť, tak  tuto vlastnost nezměním. Jen z nevědomosti a nemyšlení spáchám další hřích, jakým rituální vražda zvířete či člověka bezpochyby je, protože je provázena utrpením živého tvora.

Kdyby Kristus či kdokoliv jiný nám naše hříchy odpustil, že by jsme nemuseli platit za naše skutky, tak by to byla pro nás medvědí služba. Naše nedokonalost by se stále více zvětšovala a my stále více propadali zlu. Život ve světě by se stával ještě více nesnesitelným než dnes.

Proto zde existuje zákon, který Indové nazvali zákonem karmy. Není to o trestu, je to o výchově. Pokud budu kopat do psů jen proto, že se mi jen připletli do cesty, pak budu muset prožít jaké to je, když někdo bude kopat do mně aby se ve mně vytvořila vlastnost která mi chybí-soucit s živými tvory. Pokud budu podnikatel kterého zajímá jen zisk a který se bude chovat k zaměstnancům  jako otrokům, pak v dalším životě budu totéž muset prožít sám na sobě. Narodím se do míst z vysokou nezaměstnaností a jediný způsob jak přežít bude snášet šikanu svého zaměstnavatele, abych se naučil skrze vlastní utrpení lidskosti ve vztahu k druhým lidem.

Domnívám se, že Ježíš se nezrodil, abychom ho ukřižovali. Přišel proto, abychom tu strastiplnou cestu „biče karmy“ nemuseli podstupovat. Udělal to způsobem, že nás učil, jak toho dosáhnout, tedy učil duchovní cestě, která je alternativou výchovy bičem karmy. To nejcennější co dal lidem nejsou zázraky ani zmrtvýchvstání. Je to učení, které nám zanechal, jako jeden z těch vysokých duchovních bytostí, kteří se již od dávných dob rodí  pravidelně mezi nás lidi do různých míst světa, aby nám pomohli v našem klopotném vývoji.