O dějinách staré Rusi

Mnohokrát jsem se v životě přesvědčil o pravdivosti přísloví „Historie je matkou moudrosti“.Naposledy před pár dny, kdy jsem oprášil staré historické knihy a začetl se do staletých ruských dějin. Nalezl jsem zde mnoho paralel ze současným děním. Jen hlupák se nezamýšlí a nestuduje dějiny. Kdyby tak udělal mohl by se vyvarovat mnohých chyb, kterých se dopustili jeho předchůdci.

Dovolte tedy abych se s vámi podělil o alespoň pro mě zajímavé výsledky získané studiem dávné i nedávné ruské historie. Snažil jsem se přitom přemýšlet nad významem jednotlivých událostí a osobnosti ruských dějin především z hlediska současného dění ve světě, v Rusku, na Ukrajině a ve vztahu Západu a Východu. Čím více se do tématu nořím, tím mám silnější pocit, že vše do sebe zapadá a tvoří jednu velkou skládačku.

PREHISTORIE SLOVANŮ A RUSŮ 

Tripolská civilizace

Před více než sto lety v Kyjevě vybuchl ohromný zájem o objev českého archeologa V.Chvojky [1]. Při pokračování ve vykopávkách stanoviště z období paleolitu na území Kyjeva (Ukrajina), V.Chvojka objevil pozůstatky osídlení dávných lidí. Ale ten nejdůležitější objev nebyl v Kyjevě, ale 40km za městem v malém městečku Tripoli. Když Chvojka pochopil význam archeologických nálezů, zcela se ponořil práce. To co odkryl v hloubce jednoho metru, za několik let doslova vyvolalo světovou sensaci.

Objevil pozůstatky 5000-7000let staré neolitické kultury, která dostala název Tripolská. Tripolci stavěli kruhová sídla. Jejich domy byly rozmístěny přesně podle přesných geometrických proporcí. Ve středu sídel stálo náměstí a chrám. Nejpozoruhodnějším pozůstatkem kultury je tripolská keramika. Je zdobena sakrálními ornamenty. Ty obsahují duchovní symboly, které můžeme nalézat ve všech světových duchovních kulturách jako jsou civilizace Číny, Indie, Tibetu a Egypta. Jsou to symboly kruhu, kříže, svastiky, jin a jang, spirály a další.  Spolu se zdobenými soškami poukazuje na vyspělé myšlení lidí této kultury. Pochopení řádu přírody a vesmíru. Nálezy poukazuje na život lidí u nichž jejich každodenní život  byl spojen se sakrálnem a úctou k přírodě- matce zemi. Tripolci neusilovali o technický pokrok. Využili zem a po 80 letech se stěhovali na jiná místa. Stará obydlí stejně jako své mrtvé spalovali. Jejich civilizace je již zapomenuta, ale někde hluboce je stále ještě zaznamenána hluboko v nás a v zemi kde existovala- na dnešní Ukrajině a Rumunsku. Mnozí ji spojují s kulturou praslovanů a tedy i s našimi kořeny.

Velesova kniha

V roce 1950  byla poprvé publikována kniha, která dnes většinou nese označení ruské či slovanské védy[2]. Velesova kniha je text prastarých Slovanů, vyrytý runovým písmem na dřevěných bukových deskách. Její původ spadá do 9.stol. a napsali jí slovanští pohanští kněží z města Novgoroda. Většina historiků se o textu vyjadřuje jako o „pravděpodobném falzifikátu“. Přesto svým obsahem je velice podobná textům staroindických véd, staroiránské avestské literatuře i některým pasážím Bible, které také líčí již desítky tisíc let starou minulost světa.

Kniha je jakýmsi nesouvislým vyprávěním o dějinách eurasie a arijské (indoevropské rasy ) v období posledních nejméně 20000 letech. Zmiňuje dvě planetární kataklyzmata, která v pravidelném rytmu souvisejícím se známým Platónským  cyklem  postihují  naší planetu.

Tak jsme přežili jednu tmu –  deset tisíc let –  a začali jsme všude stavět města a ohnišťanské vesnice.

  Po druhé tmě –  což je deset tisíc roků –  nastala ve­liká chladna, a my jsme se vydali na půldenní stra­nu, protože tam jsou úrodná místa…

Velesova kniha líčí exodus Arijců z bájné země severu po radikálním ochlazení těchto míst vyvolaném pravděpodobně posunem zemské osy. Zmiňuje putování Arijců do střední Asie a Indie a pak jejich cestu přední Asii do oblasti Karpat a Evropy.

Popisuje vzestupy a pády civilizací. Období rozkvětu a krizí. Období kdy lidé cítili vzájemnou jednotu, žili v souladu mezi sebou a s přírodou a pak zase období hašteřivosti a válek.

Hovoří o dávných Slovanech. Etniku, které vzešlo vedle Germánů, Řeků, Románů... z původní arijské rasy, jak učí i dnešní historická věda. Popisuje staroslovanskou kulturu a způsob myšlení. Zdůrazňuje přitom mírumilovnost dávných Slovanů. Na rozdíl od řady jiných národů jakým byli germáni, keltové, heléni či hebrejci nepodlehli nesmyslnému kultu obětí a neobětovali ani lidi ani zvířata.

Ruští bohové nepřijímají žádné lidské oběti, ani živočichy, jenom plody, zeleninu, květiny a zrno, mléko, k pití surju, kvasící na bylinách, a med, nikdy však živé ptactvo, ryby. Jsou to právě Varjagové a Heléni, kdo přináší Bohům jinou a strašnou oběť: – lidskou. My jsme to však dělat nechtěli, neboť my jsme vnuky samotného Dažboga, a tak jsme se nesnažili tajně napodobovat cizozemce.

Na řadě míst textů je jasně patrná podobnost a společné kořeny praslovanské a indické duchovní tradice založené na Védách.

A v těch dobách měli naši kněží starost o Védy. Pravili, že nám je nikdo nesmí ukrást, máme-li své Berenděje a Bojana. A proto dnes dokonce i naprostí nevzdělanci vědí všechno o tom, odkud pocházíme...

Samotná slovanská božstva jsou obdobou božstev hinduistických. Tak jak představují indičtí bohové jen aspekty jednoho boha, stejně tomu bylo i u starých Slovanů.

Žijí v bludu rovněž ti, kteří Bohy přepočítávají, a tímto způsobem rozdělují Svargu. Ti budou zavrženi Rodem jako neznabozi. Cožpak Vyšeň, Sva­rog a další jsou mnohočetní? Vždyť Bůh je jeden imnohočetný. A ať nikdo nedělí onu mnohost a neříká, že máme mnohé Bohy.

 Slované měli také své modlitby. Je v nich patrná pochopení významu mantry Om či On.

Prohlédni, Rusiči, OUM!,  OUM – Veliký a Božský! On– Jediný je s nám!A k Němu se modlete   a Jeho opěvujte   společně s Bohy…

Tak jako okolní národy, tak i Slované v tomto temném věku kalijugy začali zapomínat na své kořeny a ztrácet původní moudrost. Začali se mezi sebou dělit a bojovat. To je nutně oslabovalo. Snáze se tak začali stávat obětí svých nepřátel.

 Vzpomeňme na to, jak byl za otce Arje slovanský rod jednotný. A po otci rozdělili náš rod jeho tři synové na tři rody. A potom se Roxolané a Vendové rozdělili na dva národy. Stejné to bylo s Borusy, kteří se rozštěpili na dvě části. A proto je nás kolem deseti rodů. A tak to bude pokračovat, jestli se budeme donekonečna dělit. Vždyť i ta Borus by mohla být jednotná a nikdy se nerozdělit, kdyby se ty rody a pokolení nezačaly dělit. A tenkrát nás přepadl nepřítel. A my jsme se mu museli bránit. Ale řekli jsme si, že se nebudeme rozhodovat tak, jak si to přáli otcové. A proto jsme prolévali desateronásobně více krve a hynuli jsme rukou malého nepřítele. Mějme to na paměti přetrvejme jako jeden rod až do konce. A pak se v těch místech, kde je nás deset, objeví tisíce.

Velesova kniha končí v 70tých letech  9.stol. Z autorova stylu lze rozeznat těžkou frustraci, kterou prožíval. Uvědomoval si, že éra kdy slované a rusové si byli vědomi svých duchovních kořenů končí. Těžce nesl pronikání cizích vlivů do slovanské společnosti, v dobách kdy zemi vládli Varjagové. Autor textu v nich viděl cizí element škodící slovanskému národu. Stejně hodnotil i šíření křesťanství, které považoval za záminku jak ovládnout zemi cizinci a zatížit jí daněmi.

Pyramidy ve východní Evropě

Po roce 2000 proběhly tiskem zprávy o nečekaných objevech. Na východní Ukrajině byl objeven pyramidový komplex u Luhanska stejně jako na Krymu. V okolí Sevastopolu se nachází komplex řady desítky metrů vysokých pyramid pokrytých silnou vrstvou usazenin zřejmě jako důsledek zasažení těchto míst velkou potopou. O tomto objevu jsem již v minulosti psal. Tyto objevy představují další indicie toho, že naše civilizace není první, ale je jen jednou z řady těch co již možná statisíce let obývají naší zemi.

KYJEVSKÁ RUS

 Nestorova kronika

Zatímco pro většinu historiků je Valesova kniha falzum, tak Nestorův letopis zvaný „Vyprávění o dávných dobách“ z 12.stol. je považován širokou historickou obcí za poměrně spolehlivý zdroj informací o vzniku a dějinách nejstaršího státu východních Slovanů Kyjevské Rusi. Kyjevský mnich Nestor sepsal dílo ve kterém shrnul psanou i tradovanou historii Rusi do roku 1113. První část tohoto díla začíná potopou světa a vypráví o tom, jak si po ní rozdělili zemi Noemovi synové. Pokračuje líčením rozptýlení jednotlivých národů a popisuje rozdělení Slovanů na jednotlivé kmeny: jižní, západní a východní Slovany ke kterému došlo někdy okolo 6.stol.

Po mnohých časech se pak Slované usadili u Dunaje, kde je nyní země uherská a bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako přišli a usadili se na řece Moravě a nazvali se Morava(né), a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorvati i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované. Když pak na dunajské Slovany vpadli Vlaši a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachové; a (někteří) z těch Lachů se nazvali Polané, Lachové, další Lutici, jiní Mazované, Pomořané. A rovněž stejní Slované přišli a usadili se u Dněpru a nazvali se Polané, a další Drevané, neboť se usadili v lesích; a další se usadili mezi Pripětí a Dvinou a nazvali se Dregoviči; jiní se usadili na Dvině a nazvali se Poločané kvůli říčce jménem Polota, která se vlévá do Dviny – od ní se pojmenovali Poločané. Slované se dále usadili okolo jezera Ilmen a nazvali se svým jménem a vybudovali město a nazvali ho Novgorod. A druzí se usadili u Desny, a u Semi a u Suly a nazvali se Sever(ané). A tak se slovanský národ rozešel a proto i písmo se nazývá slovanské. Když žil, jak jsme už řekli, slovanský národ na Dunaji... 

Východním Slovanům dominovali dvě skupiny. Drevjané žijící v lese byli na nižší civilizační úrovni. Unášeli ženy a používali krevní msty. Poljané žijící v polních oblastech byly na vyšším stupni. Nestor o nich píše jako o lidech „tichého a mírného mravu“

Poljané stáli i za vznikem Kyjeva. Podle pověsti toto město Kyjev založili tři bratři Kyj, Šček a Choriv, jméno mu dali podle nejstaršího z bratří, který se stal vládcem. Jméno Kyj je prý odvozeno od jména „božského kováře“ Kuje, který pomáhal Perunovi (bůh bouře, blesku) v boji s drakem. Podle ukrajinské verze pověsti pak tento kovář draka přemohl, zapřáhl jej a vyoral s ním brázdu, která vytvořila břehy řeky Dněpru.

V dalších kapitolách Nestor líčí vznik a dějiny Kyjevské Rusi. Popisuje vládu jednotlivých knížat, jejich vzájemné soupeření. Líčí boj s kočovnými sousedy jako byli např. Polovci a zmiňuje i dějiny sousedních slovanských zemí včetně Velké Moravy a Čech.

Vznik Kyjevské Rusi a Varjagové

Kyjevská Rus vznikala postupně v 9.stol. Vládla v ní dynastie Rurikovců, která pak vládla i na území Ruského státu až do 16.stol. , přičemž následná dynastie Romanovců byla s Rurikovci rodově spřízněna.

Dodnes se vedou mezi historiky ostré spory o skutečném původu této dynastie. Rod Rurikovců je odvozen od pololegendární postavy Rurika pocházejícího podle Nestorova letopisu ze Skandinávie. Rurik byl Varjag, což je ruské označení pro původem germánské bojovníky ze severu Evropy-vikingy či Normany. Varjagové byli nejen vynikajícími bojovníci, ale zároveň i zdatnými obchodníci, kteří cestovali za obchodem přes ruskou zemi až do Byzance.

Nestor líčí, že Varjogové od Slovanů vybírali daně. Slované se vzbouřili a vyhnali je ze země. Poté však propadli obvyklému slovanskému nešvaru-nesvornosti. Když se mezi sebou nemohli dohodnout, rozhodli se pro osudový krok. Za moře vyslali poselstvo s cílem v prostředí  praktičtějších a organizačně schopnějších Varjagů najít někoho kdo by soudil jejich spory a dal jím zákon který postrádali.

Zda to tak bylo doopravdy, nebo šlo jen o mystifikaci s cílem ospravedlnit vládu varjagů v ruské zemi je otázkou na níž se možná odpověď nikdy nedovíme. Každopádně v polovině 9.stol. v městě Novgorodě a okolních městech vládl varjažský kníže Rurik. Po jeho smrti se vlády v Novgorodě ujal další Varjag, snad Rurikův příbuzný kníže Oleg. V roce 882 dobyl Kyjev ze kterého udělal hlavní město nového státu Kyjevské Rusi.

V 10.stol. začali varjažští vládcové Kyjeva stále více přijímat slovanská jména a zvyky a postupně splývali s většinovým slovanským obyvatelstvem. Přesto u řady ruských vládců můžeme v jejich krocích vystopovat až dodnes některé rysy germánské mentality. Krásným příkladem je i současný prezident Putin. Když sleduji jeho postoje a povahu, stále vidím směsici rusa a germána. Možná i proto byl dosud tak úspěšný. Dokáže totiž spojit germánskou preciznost a racionalitu s ruským instinktem a citovostí.

Kníže Vladimír a pokřesťanštění Rusi

První Rurikovci byli pohané. Křesťanství však již bylo na území Rusi v této době dobře známo. Podle tradici na Rusi šířil křesťanství i jeden z Kristových žáků apoštol Ondřej. V následujících stoletích na Rus přicházeli misionáři z Konstantinopole. Většina obyvatel však novou víru odmítala přijmout. Bylo to i proto, že v ní viděla snahu Byzance podřídit si je.

Zlom nastal za vlády knížete Vladimíra I. Vladimír se původně snažil zreformovat pohanství, ale neuspěl. Až po té se rozhodl nechat pokřtít a prohlásit pravoslavné křesťanství za státní náboženství Kyjevské Rusi. Stalo se tak roku 988 na poloostrově Krym. I proto je otázka Krymu pro Rusy tak citlivá. Vladimír udělal z Kyjevské Rusi evropskou velmoc. Upevnil stát a uzavřel důležitou mírovou smlouvu s Byzancí. Pozval Byzantské stavitele a nechal  postavit v Kyjevě kamenný chrám zasvěcený panně Marii. Křesťanství však nebylo vždy šířeno v míru. Jak bylo v historii zvykem i na dalších místech Evropy, často bylo spojené s násilím.

Kníže Jaroslav Moudrý a Vladimír Monomach

Knížata Jaroslav Moudrý a jeho vnuk Vladimír Monomech vládnoucí v 11. a na počátku 12.stol. jsou spojeni s největším rozkvětem  Kyjevské Rusi. Tento rozkvět je úzce spojen s osobou jednoho kyjevského mnicha, nezištného a zároveň svým uměním široko daleko proslulého léčitele  Agapita Pečerského (viz.obr.).

Kníže Jaroslav jej vyhledal ve chvíli, když ho silně trápily bolesti zad. Duchovní hloubka mnicha na něj tak zapůsobila, že se z krutého bojovného Jaroslava stal po zbytek své vlády Jaroslav moudrým. Podle návrhu mnicha nechal v Kyjevě vystavět chrám svaté Sofie s hlubokou duchovní symbolikou nemající obdobu ani v Byzanci [3]. Podle tohoto vzoru pak nechal budovat obdobné chrámy i v dalších ruských městech. Na radu mnicha zakládal kláštery, veřejné školy pro děti i rozsáhlou knihovnu v Kyjevě. Kyjev byl přestavěn s respektem k zákonům posvátné geometrie. Zapomenutá duchovnost se vracela mezi lid a pozvedla kulturu.

Kníže Vladimír Monomech také poznal Agapita zprvu jako pacient. Sám vládl jen krátce ve svém starém věku, výrazně se však podepsal na kulturním rozkvětu Rusi. Za jeho života sepsal Nestor svůj letopis. Sám kníže se věnoval literární činnosti a sepsal knihu „Poučení“, jak má vládnout vladař. Ve své době byla v Kyjevě živá i česká legenda o svatém Václavu, který zde byl uctíván jako světec.

Agapit Pečerský je pohřben v jeskyních Kyjevsko-pečeňské lávry. Jeho ostatky prý stále vyzařují „tajemnou“ energii. V jejich blízkosti se urychluje růst rostlin, lépe se hojí rány a celkově se posiluje organismus.

Pád Kyjevské Rusi

Po smrti Vladimíra Monomacha se začal Kyjevský stát rychle rozpadat na několik knížectví. Mezi nástupnickými státy sílila řevnivost, opět se bojovalo o moc.

Původní nebeský symbol Kyjevské Rusy – symbol archanděla Gabriela a Bohorodičky byl nahrazen archandělem Michaelem: andělem držícím meč vybízejícím k boji. Socha  Michaela je i dnes dominantou hlavního náměstí v Kyjevě (náměstí Majdan).

Roku 1240 se dějiny bratrovražedným bojem oslabené Kyjevské Rusi naplnily. Zvony kyjevské katedrály svatého Michaela oznamovaly vpád Mongolského vojska, které poté srovnalo město se zemí a dobylo téměř celou Rus. Zvony této katedrály poté umlkli na téměř 800 let. Ozvaly se až loni 11.12.2013 ve 3.hod. v době kdy začaly demonstrace na sousedním Majdanu.

Chrám svaté Sofie a Majdan, dva symboly Kyjeva

Prastará věda o Zemi zvaná geomantie rozlišuje dva druhy míst: svatá a klatá. V 11.stol v Kyjevě bylo za nejposvátnější místo považována oblast, kde byl Jaroslavem Moudrým zbudován chrám svaté Sofie podle zásad posvátné geometrie na návrh mnicha Agapita Pečerského. Za nejtemnější  místo Kyjeva byla v oné době považována oblast nazvána „Kozí blata“ kde se dnes nachází náměstí Nezávislosti, známý Majdan[3]. Kníže Jaroslav zde nechal v 11.stol. zbudovat jednu z kyjevských bran. Byla nazvána Ljadskou bránou (ljadská=nečistá).  V roce 1240 právě touto branou se po dlouhém obléhání podařilo Mongolům vniknout do města. Poté dlouho toto místo bylo prázdné. Až v 19. stol. na návrh svobodných zednářů právě  zde byla zbudována budova městské Dumy a vzniklo zde největší kyjevské náměstí-slavný Mejdan, centrum města. Mimo to byla v 18.stol původní katedrála svaté Sofie přestavěna podle barokního stylu bez respektu k zákonům posvátné geometrie.

Co k tomu dodat? Existují lidé kteří duchovních znalostí a znalosti symbolů využívají ke konání dobra. V lidech snaží rozvinout a podpořit vše kladné – duchovnost. Jsou, ale i ti co většinou z nevědomosti a někteří i záměrně dělají opak. Všemožně se snaží narušovat původní harmonie a využívat znalostí duchovních symbolů pro své egoistické cíle ( viz Hitler a zneužití posvátné svastiky ). Ti se pak snaží v lidech potlačit duchovnost a zároveň posilnit zvířeckost. A to proto, aby pak mohli lidi lépe ovládat. Moderní přestavba Kyjeva narušila původní řád města. To zhoršilo kvalitu duchovního vlivu zde. A nemohlo se neprojevit na osudu města a celé země.

 ----Pokračování příště-----

Odkazy:

[1]http://polahoda.cz/index.php?nma=news&fla=stat&nums=50

[2]http://velesova.kniha.sweb.cz/

[3]http://ibisbooks.cz/dload/book_allatra_cz.pdf