Pythagoras a Pythagorejci

Šesté století před naším letopočtem bylo obdobím, kdy se nezávisle na sobě v různých koutech světa zrodily významné duchovní bytosti. V Indii to byl Buddha zakladatel buddhismu a Mahavíra zakladatel džinismu. V Číně to byl Lao-C zakladatel taoismu a Konfucius zakladatel státotvorné filozofie konfuciánství. V Persii spatřil světlo světa zoroastrismus, dualistické náboženství u jehož zrodu stal prorok Zarathustra. V Řecku pak muž jménem Pythagoras poprvé v dějinách použil slovo filozofie, což znamená doslova milovat moudrost. Stal se prvním velkým filozofem v dějinách Řecka, který ovlivnil myšlenkový svět nejen svých současníků, ale i budoucích generací až do současnosti. 

Pythagorovo mládí a studium

O životě Pythagora toho moc nevíme. Mnohé údaje v jeho životopise jsou na úrovní legend. Byly sepsány až po jeho smrti.

Pythagoras se narodil pravděpodobně kolem roku 582 př.n.l. jako syn obchodníka, který se svojí ženou žil na řeckém ostrově Samos. Vypráví se, že  rodiče navštívili věštírnu v Delfách, aby jím odhalila jejich budoucnost. Pýthie jím řekla: „ Budete mít syna, jenž bude užitečným všem lidem za všech časů“ Věštba poslala mladé lidi do Sidonu ve Fénicii, kde měl být potomek počat. Ještě před narozením bylo dítě s vroucností zaslíbeno světlu Apolonovu.  Roční dítě na radu kněží matka donesla do chrámu Adonaiského v údolí Libanonu, kde mu velekněz požehnal. Pak se rodina vrátila do Samosu. Dítě bylo velmi krásné, mírné, něžné, plné spravedlnosti. Jeho rodiče povzbuzovali synovu ranou náchylnost ke studiu moudrosti.

Již ve dvaceti letech Pythagoras rozmlouval  s předními učenci své doby s Talesem a Anaximandrem v Miletu. Tito mistři mu otevřeli nové rozhledy, avšak žádný ho neuspokojil. Mezi odporujícími si naukami hledal vnitřní vztahy, syntézu.

Mladý Pythagoras začal po vzoru spirituálních mistrů hledat pravdu v sobě, ve svém nitru. Dostalo se mu duchovních vizí, které ho nasměrovaly na další životní cesty. Vydal se do Egypta, kde v egyptských chrámech pod vedením kněze Sonchis-e po 20-letém studiu dosáhl prvého zasvěcení. Druhého zasvěcení se mu dostalo v Babylónu od Chaldejských kněží, kteří byli po staletí strážci esoterního poznání přechovávaného již dávnými Sumery. V Babylónu se setkal i s učením perských kněží- mágů a s židovským monoteismem.

Pochopil, že všechny náboženství mají pravdivý základ a vycházejí z jediného zdroje. Rozdíly mezi nimi vycházejí pouze z lidského nepochopení. „Bohové“ uctíváni v indických, egyptských, babylónských a řeckých chrámech jsou pouze aspekty jediného univerzálního božství, které je na počátku všeho.  Znal minulost, chápal tudíž i přítomnost a mohl se nořit do budoucnosti. Jeho vědomosti ho poučily, že lidstvo je ohroženo velikou chorobou: nevědomostí svých kněží, materialismem učenců a neukázněností demokracie. Uprostřed světské nevázanosti  viděl rostoucí asijský despotismus a rozpoznal v něm nebezpečí pro bezbrannou Evropu.

Pythagoras se vrátil na ostrov Samos a odtud se vydal do pevninského Řecka. Prošel všemi řeckými chrámy, kde jej přijali jako mistra. Poté zamířil do proslulých Delf, kde ho již očekávali.

Pobyt v Delfách

Město Delfy bylo nejposvátnějším místem Řecka. Nacházelo se na úpatí hory Parnas, kde podle legendy založili předchůdci Řeků první pra-řeckou civilizaci po potopě světa.

Od pradávna toto místo přitahovalo zbožné lidi různých národů, kteří se zde klaněli svým bohům. Místo hluboce působilo na jejich mysl.

V jeskyni za chrámem se otevírala do země štěrbina, ze které vycházely studené páry, jež přivodily inspiraci a extázi. Plutarchos vypravuje, že se v dávné době posadil jeden pastýř na pokraj této štěrbiny a počal prorokovat. Zpočátku se  myslilo, že se zbláznil, avšak když se jeho předpovědi počaly naplňovat, obrátil na sebe pozornost. Kněží pak zasvětili toto místo bohům. Odtud má původ řád Pythie, která bývala posazena na trojnožce nad štěrbinou.

V Delfách tak vznikla věštírna a svatyně, která byla nejdříve zasvěcena Zemi a nakonec bohu Apolónovi. Na vstupu do chrámu bylo napsáno „Poznej sám sebe“. Věštby prováděly ženy-pýtie, které se za tímto účelem uváděly do tranzu. Mezi přicházejícími byli prostí lidé, stejně jako lidé vysoce postavení. Žádný státník se neodvážil vydat do války nebo činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Rady dávané Pytiemi byly často nejednoznačné a tázajícími mylně interpretované. Příkladem je věštba pro krále Lydie, který chtěl vědět, zda má zaútočit na Perskou říši. Odpověď zněla „Zaútočíš-li, zničíš velkou říši“. Král to udělal a velkou říši zničil. Byla to však jeho vlastní.

V době příchodu Pythagora prožívaly Delfy úpadek. Pythagorovi se však podařilo během ročního pobytu místo opět pozvednout a přivést místní kněze k pochopení jejich poslání. Předal jím své v Egyptě získané vědění a vyškolil ženu Theokleu pro úřad Pýthií.. Z Delf zamířil Pythagoras do jižní Itálie.

Pythagorejská škola

V jižní Itálii v městě Krotón založil filozofickou školu, která si brzy získala věhlas v širokém okolí.

Byla to škola výběrová. Pythagoras do ní přijímal pouze některé zájemce na základě jejich osobnostní a mravní úrovně.

Základem vzdělání byla etika na níž navazovalo studium filozofie a základů všech známých věd. Nechyběl ani sport a tělesná výchova. Škola se snažila rozvíjet všechny stránky lidské osobnosti a bytosti: stránku tělesnou, rozumovou a velký důraz na rozdíl od škol dneška kladla na rozvoj intuitivního vnímáni a umění sebeovládání.

Vzděláváni mělo několik stupňů. Do vyššího stupně mohl vstoupit pouze ten, kdo byl k tomu vnitřně připraven o čemž rozhodl učitel. Řadu poznatků, které získal byly vědomosti neveřejné, tak jak tomu bylo i v chrámových školách v Egyptě a jinde. Žák tak musel složit slib mlčenlivosti s tím, že poznané nikdy nezneužije proti lidstvu.

Škola byla do jisté míry asketická, byla však otevřena i pro ženy. Manželský svazek byl vnímán jako posvátný. Škola se v mnohém se podobala středověkým klášterům, nicméně se účastnila i veřejného života. 

Pythagorova filozofie a etika

Pythagoras byl duchovním filozofem, pro kterého byl hmotný svět pouhým odrazem světa duchovního.

Pythagoras učil o stěhování duší-převtělování. Věděl, že my všichni jsme museli projít řadou rostlinných a zvířecích životů než jsme se stali lidmi.

Pythagorova etika byla zaměřena nejen na vztah k lidem, ale i zvířatům. Hlavní zásadou Pythagorova učení bylo vegetariánství. Pokud se někdo chtěl stát jeho žákem, tak musel být vegetariánem a zvíře mohl zabít jen v sebeobraně. Pythagoras vedl své žáky ki introspekci. Na konci každého dne si v mysli měli projít co v daný den vykonali, zda někomu neublížili. Pokud nalezli chybu, tak měli pracovat na jejím odstranění.

Pythagoras a harmonie světa

Největším přínosem Pythagora byla hlubší syntéza aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Pythagora dovedlo k této syntéze pochopení  harmonie, jako základní principu  uspořádání kosmu na všech jeho úrovních od pohybu nebeských těles až po tělesné pochody.

V oblasti aritmetiky nevnímal čísla jen jako vyjádření kvantity- množství. Každému číslu přiřknul určitou kvalitu-vibraci, čímž se stal jedním z průkopníků numerologie- nauky o symbolickém významu čísel. Pythagorejci také objevili iracionální čísla, jejichž číselný rozvoj je neukončen.

V oblasti geometrie je známá jeho věta o stranách pravoúhlého trojúhelníka. Předmětem jeho zájmu však byla především  posvátná geometrie, která hledá způsob jak vyjádřit duchovní zákonitost v podobě geometrického tvaru. Z ní pak čerpá i chrámová architektura, která podle zásad posvátné geometrie projektuje chrámy a další stavební díla blahodárně působící na mysl člověka.

V oblasti hudby byl první, kdo za harmonickým souzvukem tónů a za intervaly stupnic objevil číselné vztahy, nikoliv ovšem mezi kmitočty, ale mezi délkami znějících strun. Položil tak základ oktávy a hudebních stupnic, které jsou používány až do současné doby.

Hudební harmonii Pythagoras nalezl i v astronomii- stavbě vesmíru. Tak jako těleso v pohybu vydává zvuk, který závisí na velikosti tělesa a rychlosti pohybu, tak i nebeská tělesa, když probíhají svou drahou, vyvolávají nepřetržitě znějící "hudbu sfér", kterou my ovšem neslyšíme. Říká se, že Pythagoras jako jeden z mála byl schopen hudbu sfér slyšet.

Pythagoras a politika

Pythagoras nebyl jen duchovním učitelem a filozofem, ale také politickou osobností. Stal se faktickým vládcem několika měst v oblasti Kalábrie v jižní Itálii. Města spravoval spolu se svými pečlivě vybranými žáky. Rozhodně nebyl stoupencem demokracie, ve které viděl vládu průměrného, spíše primitivního davu.

Svými postoji si proti sobě popudil řadu nepřátel. Byli vedeni člověkem, který se usiloval stát Pythagorovým žákem, díky charakterovým vadám byl však Pythagorem odmítnut. Nepřátelství vůči Pythagorovi ze strany jeho okolí vyvrcholilo až v revoluci. Pythagoras s několika svými stoupenci uhořel v domě, který zapálili vzbouřenci. Stalo se tak někdy kolem roku 500 př.n.l.

Pythagorův odkaz

Pythagoras byl mrtev, jeho hnutí však žilo dál. Pythagorejské učení inspirovalo Platóna a stalo se základem jeho metafyziky.

Myšlenky Pythagora výrazně ovlivnily židovskou sektu esejů a říká se, že zapůsobili i na keltské druidy.

Na počátku 17.století se Pythagorem nechal inspirovat Johanes Kepler. Jeho dílo „Harmonia Mundi“ věnované studiu pohybu planet bylo inspirované myšlenkou harmonického uspořádáni kosmu.

Ve 20.stol. švýcarský fyzik Hans Cousto na základě výpočtů zjistil, že číselné poměry mezi oběžnými dobami planet odpovídají číselným poměrům frekvencí tónů které vydávají některé alikvotní hudební nástroje známé z dálného Východu, jakými jsou např. Tibetské mísy, nebo u nás v poslední době již dosti známý vodní-vodnářský zvon. Tyto nástroje byly již před mnoha staletími vyráběny ze sedmi kovů, které podle prastaré tradice symbolizovaly sedm planet sluneční soustavy. Zvuk který vytváří rezonuje s vesmírem a má blahodárný účinek na ducha i na tělo. Moderní doba, tak potvrzuje správnost Pythagorových myšlenek, které byly formulovány již před 2500 lety.

 Zdroje: http://starezlatecasy.cz/index.php/cast1/6-pythagoras