Platón a jeho odkaz

„Podivné časy to jsou, v nichž žijeme, kdy staří i mladí jsou učeni ve škole nepravdy. A ten jediný člověk, jenž si troufá říci pravdu, je najednou nazýván bláznem a hlupákem.“   

Autorem tohoto výroku není žádný myslitel současnosti, jak by se na první pohled zdát. Je jím jeden z největších starořeckých filozofů Platón. Muž, který navázal na Pythagora a svého učitele Sokrata a sám se stal inspirátorem mnoha dalších filozofů až do současnosti.

Život Platóna

Platón se narodil roku 428 př.n.l. v jedné z předních Athénských rodin. Jeho matka byla přímým potomkem Aténského zákonodárce Solóna. Platónovi se dostalo skvělého vzdělání.

A tak již jako vzdělaný muž se ve 20 letech setkal se Sokratem, který na něj hluboce zapůsobil a až do své smrti se stal jeho učitelem. Platón zaznamenával na papír Sokratova slova a zejména jeho obhajovací řeč u Aténského soudu vydaná pod názvem „Obrana Sokratova“ patří k stěžejním dílům filozofické literatury až do dnešní doby.

Po Sokratově smrti se dal Platón na cesty. Navštívil Egypt a podle některých legend i Indii. Právě v Egyptě se jistě setkal, jako několik desetiletí před ním Pythagoras se zbytky tisícileté esoterické a spirituální tradice, která se podle egyptských kněží táhla od doby Atlantidy. Zde ve vyprávění o této před 12000 lety zaniklé pevnině lze vidět zrod novodobé legendy o Atlantidě spojované s osobou Platóna, který sepsal v jednom ze svých děl její příběh.

Část života Platón strávil i v jižní Itálii. Dokonce zde vstoupil i do politiky ve městě Syrakusy. Neúspěšně. Dokonce byl prodán i do otroctví, ze kterého ho vykoupili Sokratovi žáci.

Ve věku 40 let se vrátil do Athén a založil zde Akademii. Až do své smrti v 82 letech se věnoval dnes by jsme řekli pedagogické a literární činnosti. Základem jeho literární tvorby byly dialogy, ve kterých formuloval a obhajoval své filozofické názory a postoje. Vynikají nejen brilantností myšlenek, ale i uměleckou krásou slov.

Akademie

Akademii v Athénách založil poté co se v Itálii seznámil s Pythagorejci a jejich vzdělávacím systém. De facto tento systém přebral.

Jeho základem byla etická výchova člověka, na nějž teprve navazovalo studium dalších věd jakými byla aritmetika, geometrie, astronomie, nauka o harmonii a podobně. Platón věděl to, co my lidé moderní doby ignorujeme. Vzdělání poskytované někomu, kdo není mravně čistou osobností je zhoubné. U dotyčného jen posiluje pýchu a další špatné vlastnosti, které jsou nakonec zhoubné pro něj i pro společnost.

Platónova škola se tedy poněkud lišila od dnešních škol. Výuka byla neveřejná a velký prostor byl věnovaný diskuzi, která rozvíjela kritické myšlení. Jednou z hlavních zásad školy bylo, že vzdělání bylo bezplatné. Platón pochopil, že skutečné vzdělání se nedá prodávat za peníze.

Akademie v Athénách existovala až do 6.stol., kdy z ideologických důvodů byla zrušena byzantským císařem Justiniánem. Navázali však na ní středověké univerzity. I na nich na rozdíl od dnešních univerzit tvořila základ vzdělání filozofie.

Podobenství o jeskyni

Podobenství o jeskyni je ústřední myšlenkou Platónovy filozofie. Platón člověka přirovnává k vězni, který je přikován ke stěně jeskyně. Prostor jeskyně je pro něj celým světem. Netuší, že existuje i něco víc. Jen několika lidem se podaří jeskyni opustit a vylézt na denní světlo. Spatří svět plný krásy a harmonie . Když se však vrací do jeskyně, aby o tomto světě pověděli uvězněným setkají se s nedůvěrou a nepochopením. Lidé v jeskyni jejich vyprávění nevěří.

Svět jeskyně představuje hmotný svět, který je přístupný naším smyslům. Řada z lidí jej má za jedinou realitu světa, vedle které již nic jiného není. Jen nemnozí spatří svět jiný-duchovní, který není přístupný smyslovému vnímání. Když však o něm začnou hovoří s lidmi uvězněnými v hmotě dočkávají se odmítání, nepochopení a posměchu. Bývají nazváni fantastové, blouznivci, nebo prostě jen lidmi lehčího rozumu.

Svět idejí

To co objeví ti, kteří uniknou jeskyni nazval Platón světem idejí. Je to duchovní svět, který je protipólem světa hmotného, jež je pouze jeho odrazem.

Ve světě ideí jsme žili před naším narozením a vrátíme se zde i po naší smrti. Platón jako všichni velcí filozofové učil o reinkarnaci. Každá bytost prochází mnoha života. To, že si své minulé životy nepamatujeme je důsledkem zapomnění, kterým každý procházíme těsně před novým zrozením, když se vrátíme ze světa ideí ( duchovního světa ) do pozemského světa a napojujeme se na zárodek lidského těla-embryo.

Do světa ideí se dostaneme nejen během naší smrti, ale také na duchovní cestě. Každý člověk opravdově praktikující filozofii tento svět více či méně silně objeví ve svém nitru.

Kontakt s ním je pak pro něj každodenní posilou v běžném, často mnohými těžkostmi provázaném životě. Je to proto, že tento svět je naším skutečným domovem a jako jediný nám může dát v životě vše.  

Platón a ideální stát

Své představy o ideální společnosti popsal Platón v několika knihách, které shrnul pod názvem „Ústava“. Pojem pod kterým se ve většině státu označuje dnes nejvyšší zákon určující státní zřízení.

Platón kriticky analyzoval různé politické systémy. Odmítl oligarchii-vládu bohatých, tyranii-vládu silného vůdce, tak jako demokracii, kterou nazval vládou demagogů, kteří se vždy nakonec zmocní vlády v demokratickém státě.

Ideální stát byl podle Platóna státem aristokratickým-vládou nejlepších, duchovní elity. Jeho základ tvořily tři stavy. Tím prvním byli tvůrci materiálních hodnot, především řemeslníci a rolníci, kteří zajišťovali materiální potřeby a výživu obyvatel. Druhým stavem byli ti, kteří se starali o bezpečnost a obranu státu-armáda a dnes to co nazýváme policie. Třetím stavem byli vládcové a vyšší úředníci. Vládcové by podle Platóna měli být především vzdělanými filozofy. Před vykonáváním své funkce měli procházet dlouhým a náročným výcvikem.

Všeobecné vzdělání by mělo být přístupno každému dítěti. Jeho základem by měla být gymnastika-tělesná výchova, která zocelí tělo, posílí vůli a pevnost osobnosti na jedné straně a hudba, která člověka vychová k jemnosti a citlivosti. Na to by pak navazovala výuka v matematice, gramatice, filozofii a dalších vědách ukončená zkouškou. Jen ti nejlepší ze studentů  by pak ve 20 letech života měli dál pokračovali v 10-letém studiu, po němž opět ti nejlepší z nich by absolvovali finální pětileté školení ve filozofii. Po jejím ukončení ve 35 letech života by jeho absolventi mněli nastoupit do praktického života, aby získali potřebné zkušenosti a v praxi projevili své schopnosti. A teprve pak měli v 50 letech nastoupit do vedoucích pozic ve státě. Vládci by mněli také žít skromně, fakticky bez soukromého majetku a jejich život a výkon funkce měl být zcela oddán službě druhým.

Platónův odkaz

Se jménem Platóna je spojeno několik termínů, které se tak pevně vžily, že je používáme dodnes.

Platonická láska je nefyzickou duchovní láskou mezi lidmi. Její původní význam je synonymem Ježíšovy lásky k bližnímu. Rozvíjí se v každém, kdo opravdově kráčí na duchovní cestě, během níž objevuje sounáležitost se všemi lidmi a celou živou i neživou přírodou.

Platónská tělesa je termín známý z geometrie. Jsou to taková tělesa, jejichž strany mají stejnou plochu. Je jich pět a symbolizují pět živlů. čtyřstěn-živel ohně, krychle-živel země, osmistěn-živel vzduchu, dvacetistěn-živel vody a dvanáctistěn reprezentuje podstatu ze které všechny živly vzešly.

Platónský rok je kosmickým rokem trvajícím přes 25000 let. Je to cyklus precese zemské osy, během které opíše kužel. Období, během něhož se na zemi periodicky střídá zlatý, stříbrný, bronzový a železný věk.

Platónovi pokračovatelé

Platón vychoval řadu žáků. Nejznámějším z nich byl Aristoteles.

V době helénismu se Platonovo učení rozšířilo po většině tehdy známého světa. Ovlivnilo myšlenky perských, tak i židovských myslitelů. Z pozdních řeckých filozofů hlavně Plutarcha.

Ve 3.stol. vzniká na blízkém východě směr novoplatonismus a spojuje se s gnózi a křesťanstvím. Ranní křesťanští filozofové jakými byli třeba Klement Alexandrijský či Origénes vnímali Platóna jako člověka, kterému se dostalo velké inspirace od Boha. V jeho nauce o ideích objevili, to co se v křesťanské nauce nazývá slovo či logos. Tedy boží myšlenku, která je příčinou a podstatou všeho.

Na Platóna navazovali i mnozí další filozofové středověku, renesance, novověku až do současnosti.

A to i přesto, že Platonova koncepce světa odporuje, jak současným politickým koncepcím demokracie, tak paradigmatu materialistické vědy, třebaže stejně jako Platón moderní fyzika pochopila myšlenkovou podstatu všeho.

Závěr

Tak jako jsem tento článek zahájil Platonovým citátem, tak jej stejným způsobem i zakončím. Pojednává o štěstí, které všichni hledáme a přesto nám stále uniká, protože ho hledáme nesprávně. V jeho nalezení nám brání vnitřní blok, jehož základem je náš egoismus a sobectví ve vztahu nejen k okolním lidem, ale i zvířatům a celé přírodě. 

„Hledajíce štěstí druhých, nacházíme štěstí své“