Rozporuplný odkaz Václava Havla II.

„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím...“  

Tato slova pronesl Václav Havel v československé televizi dne 16.12. 1989. O pár dní později 29.12. byl jako kandidát Občanského Fóra jednohlasně, jak bylo po desetiletí zvykem zvolen komunistickým Federálním shromážděním prezidentem Československa.

Václav Havel jako prezident Československa (1990-1992)

Krátce po svém zvolení představil v novoročním projevu 1.1.1990 svojí vizi svobodného Československa. Řekl tehdy.

„Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat...“

Jak byla realita po pár letech odlišná od Havlova snu netřeba psát. Každému je dobře známá. Někteří lidé považuji tehdejší Havlova slova za projev jeho věrolomnosti a záměrného matení veřejnosti. Já si však myslím, že jeho slova byla upřímná. S reformou komunistického systému v demokracii nebyly žádné zkušenosti a většina z nás skutečně věřila, že povedou k vytvoření nového systému, který spojí výhody socialismu (sociální jistoty) a kapitalismu (svoboda slova, cestování a podnikání).

V prvních měsících byl Havel na vrcholu popularity. Do Prahy přicestovaly duchovní autority tehdejší doby: papež Jan Pavel II a tibetský Dalajlama. Prezident Havel zavítal do USA, kde v Kongresu přednesl památný projev, ve kterém žádal po rozpuštění Varšavské smlouvy také rozpuštění NATO, jako již přežilé organizace.

Vedle pozitivních kroků se Václav Havel dopustil podle mého názoru několika závažných chyb.

Prví byla rozsáhlá amnestie z ledna 1990, během které se na svobodu dostalo mnoho zločinců, kteří po svém propuštění pokračovali v páchání závažné trestné činnosti.

Druhou chybou byla omluva sudetským Němcům. Je sice faktem, že během odsunu docházelo k velkým excesům, které je třeba odsoudit. Přesto samotný odsun zapadal do určitého historického kontextu. 90% sudetských Němců se přidalo k Hitlerovi a tak samotný fakt jejich odsunu z poválečného Československa byl v pořádku. Krok Havla vedl k zpochybňování platnosti Benešových dekretů, na kterých stále ještě stojí stabilita právního řádu a majetkových poměrů v ČR.

Třetí chybou Havla bylo prosazování opuštění  východních trhů a zbrojní výroby. To vyvolalo problémy hlavně na Slovensku, kde byla soustředěna zbrojní výroba. Prudce zde vzrostla nezaměstnanost a zesílily protičeské nálady, které se spolupodílely na rozpadu Československa.

Havlův bývalý přítel novinář Jan Petránek o Havlovi v době jeho prezidentství prohlásil „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost“ . Dále poznamenal, že díky jeho nenávisti k Rusku jsme přišli o mnoho obchodních příležitostí.

Českým prezidentem (1993-2003)

Po rozpadu Československa byl Havel v lednu 1993 poprvé a pak v lednu 1998 podruhé parlamentem zvolen českým prezidentem.

První část jeho prezidentování byla ve znamení sporů s premiérem Václavem Klausem. Havel již po prvních svobodných volbách usiloval o vyhoštění Klause z funkce ministra financí. Klaus si však prosadil svou. Založil ODS a vyhrál volby. Jako ministr financí a premiér prosadil kupónovou privatizaci a neoliberální ekonomickou reformu, která byla založena na idejích volného trhu bez regulací, představě že peníze nelze dělit na čisté a nečisté. Důsledkem této politiky bylo tunelování podniků, rozkrádání majetku a krize let 1997-1998. Havel pojmenoval docela správně příčiny krize ve svém Rudolfínském projevu 9.12.1997. Řekl tehdy mimo jiné.

Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci. Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se "občan a stát", dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S.

 I přes klíčovou odpovědnost Klause, i sám Havel měl na společenském marasu 90tých let také svůj podíl. Po tzv. Sarajevském atentátu, kdy stranický puč v ODS vedl k demisi Klausovy vlády jmenoval premiérem Josefa Tošovského.

Tošovský před svým nástupem do premiérské funkce jako guvernér ČNB měl významný podíl na devastaci bankovního trhu nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč. Přitom zároveň dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky na úkor českých občanů.

Zároveň ve stejné době Havel navázal obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Podle tehdejšího tisku porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce a guvernér ČNB Tošovský. Pro objektivnost by se slušelo uvést odkaz reakce Havla na toto obvinění.   

Druhé období Havla v prezidentském úřadu bylo ve znamení četných zdravotních problémů. Po úmrtí ženy Olgy na rakovinu se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. V politické oblasti se zabýval hlavně zahraniční politikou a integrací České republiky do EU a také NATO, které ještě roku 1990 žádal rozpustit. Stal se z něj nadšený podporovatel co nejhlubší evropské integrace a politiky USA a NATO ve světě.

Václav Havel a jeho servilita vůči mocným

Václav Havel se v dobách komunismu choval jako statečný člověk. Nebál se postavit komunistické moci a byl ochoten nést i následky-vězení.

V příkrém rozporu s tím bylo Havlovo chování v době jeho prezidentství, kdy proslul svými servilními postoji k USA, Německu, EU, Izraeli, rodovým a ekonomickým globálním elitám. 

O českém národním povědomí rád hovořil posměšně, jako o malém provinčním čecháčkovství. Lidem bylo a je vtloukáno do hlav, že všechno české národní, či slovanské je nízké a primitivní. Jedinou cestou jak se stát velkým je zcela se podřídit, vzdát se své identity a své češtví rozpustit v evropské a globální světové identitě. Jinými slovy se vzdát svých kořenů z kterých čerpala naše národní tisíciletá historická a duchovní tradice. Havlista kněz Tomáš Halík napsal "Namísto čecháčkovství a šovinistického sebezahledění pěstovat vědomí, že jsme především Evropané a občané světa, že naše češství musí být kvalitním a harmonickým začleněním hry na jeden nástroj do velkého orchestru".

S tím souvisela i obhajoba lidských práv ve světě spojená s politikou dvojího metru. Václav Havel rozdělil účelově země podle přístupu k lidským právům na tři kategorie. Do první kategorie zařadil státy jako USA, kteří jsou nositelé tradic svobody a demokracie. Jejich posláním spatřuje v šíření svobody a demokracie ve světě, třeba i vojenskou silou bez ohledu na zásady mezinárodního práva a počty civilních obětí při těchto operacích. Termín „humanitární bombardování“ má původ v textu, který napsal Havel pro francouzský Le Monde:

"Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO."

Mezi druhou kategorii řadí ty země na jejichž území jsou porušována lidská práva a tyto země neuznávají „západní hodnoty“ reprezentované NATO a EU. Na rozdíl od akcí USA, které nevyžadují souhlas RB OSN pro své intervence v zahraničí, tak v případě těchto zemí se jedná o bezprecedentní agresi a pošlapání mezinárodního práva i když tak činí na ochranu svých vlastních občanů(Rusko na Krymu či v jižní Osetii). Tyto země mohou být Západem vojensky legitimně napadeny s cílem nastolení demokratického režimu (např. Irák). Pokud jsou příliš silné jako Rusko což znemožňuje vojenský zásah, pak je žádoucí financování místní protivládní opozice, zavádět ekonomické sankce a podporovat protestní protivládní akce. Do této kategorie řadí Havel a Havlovci Rusko, Kubu, zčásti Čínu, Irán. Dříve Irák a Jugoslávii.

Třetí kategorii představují země, ve kterých podle Havlovského chápání demokracie to co nazýváme v jiných zemích porušováním lidských práv je zde součástí legitimní historické tradice. Příkladem je Saudská Arábie, o které v roce 2011 Havel řekl:

 "Určité zvyklosti či úkazy zdejšího života, které nám připadají vzdálené a které bychom v jiných zemích mohli považovat za nespravedlnost, jsou historicky zformované tvary místního povědomí" (LN 12.2.2001, s.8).

Vnitřní poměry těchto zemí by jsme měli tedy podle Havla tolerovat. Mimo jiné. Ač tyto státy nemají demokratické zřízení, tak jsou spojenci USA ve světě na rozdíl od zemí, které podle Havla a Havlistů lidská práva porušují.

Po prezidentství

I po odchodu z prezidentského úřadu se Havel dál vyjadřoval k veřejným záležitostem. Nadále ochotně podporoval politiku USA a podporoval výstavbu amerického radaru přes odpor většiny veřejnosti a tak jí svou morální autoritou ve světě pomáhal legitimizovat. Díky tomu byl a je Václava Havel politiky USA tak ceněn. Jiní významní morální myslitelé zpravidla politiku USA odsuzovali.

Václav Havel se však velice kriticky vyjadřoval k domácí politice. Při návratu z pobytu v USA v roce 2005 napal:

Velmi dusná politická atmosféra…Žijeme ve světě prostředníků a prostředníků prostředníků, ve světě lobbyistů, konzultantů, PR agentur, kdekdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo mu poradí, jak vydělá na něčem, co vytvořil někdo jiný. Jak je možné, že nás je pořád stejně, a přitom máme stále více prostředníků? Divím se, jak všichni přijali za svůj tento prostřednický kosmos a hlavně jak jsem v něm mohl zastávat politickou funkci, když je mi tak cizí a vlastně se v něm vůbec nevyznám.

Na této jistě pravdivé glose o České republice je zarážející jedna věc. Havel vůbec nedokázal, nebo nechtěl vidět, že tyto nepravosti jsou jen součásti daleko větších nepravostí spojených s globální ekonomikou. Že všichni ti čeští lobbyisté jsou jen malými rybami v porovnání s lobbyisty nadnárodními.

Na různých Fórech 2000 kritizoval situaci ve světě jako jsou ekologické problémy, přelidněnost planety, přemíra konzumu.. Nikdy však nemluvil a nekritizoval podíl velkých globálních hráčů na této krizi. Naopak usměrňoval hněv lidí proti provinčním politikům, majitelům konzum propagujících supermarketů a všech těch, kteří hrají v soukolí celého systému moci až druhé housle.

Václav Havel byl několikrát pozván do Hydeparku na ČT24. Nikdy tam nepřišel. Možná se bál nepříjemných otázek na svou osobu z řad diváků? Třeba otázky na své chování během jugoslávské krize ve chvíli, kdy byly odhalena fakta o falešném zinscenování masakru Kosovských Albánců v Račaku, který se stal záminkou k zahájení bombardování. Jen tak mimochodem. Václav Havel se bohužel za tato svá pochybení nikdy neomluvil.

Přesto by jsme se neměli na jeho odkaz dívat jednostranně negativně. Ve společnosti se spolupodílel na otevření duchovních a filozofických témat, které se zabývají hledáním skutečné cesty, jak vyjít ze současné společenské krize ven.  

Václav Havel zemřel 18.12.2011 na své chalupě na Hrádečku. Stal se kontroverzní, ale přesto významnou osobností, která se po boku lidí jako svatý Vojtěch či král Jiří z Poděbrad zapsal do národní a evropské historie jako prosazovatel duchovních hodnot ve společnosti, stejně jako stoupenec hlubší evropské integrace.