Co s uprchlíky?

Evropa má problém. Každý den na její území proudí stovky uprchlíků z chudých koutů světa. Do Evropy odplouvají z Libye, země která ještě před několika lety byla stabilním a nejbohatším státem severní Afriky.

Sice zde vládl poněkud excentrický Muammar Kaddafi, nicméně obyvatelé země se měli díky zásobám ropy velice dobře i na naše poměry. Bylo zde zcela bezplatné zdravotnictví, školství a dokonce i každý občan měl právo na vlastní dům. I v Evropě něco nemyslitelné.

Pak přišlo Arabské jaro. Skupina převážně militantních islamistů povstala. Když už se zdálo, že povstání bude potlačeno přišla letecká intervence ze strany NATO. Šla za rámec mandátu OSN, který schválila RB OSN požadující zřídit bezletovou zónu nad Libyi. Po krátké době se poměr sil změnil. Dosavadní režim padl a sám Kaddafi byl brutálně zabit.

Země se však neprobudila do svobody, jak bylo bombardování odůvodňováno. Stejně jako Irák se Libye stala zborceným státem, kde začal vládnout chaos a občanská válka z mnoha ukrutnostmi těžce dopadající na místní obyvatelstvo, které se nyní snaží dostat ze země pryč.

I podporovatel USA Telička označil nyní vojenský zásah USA za chybný. Nebyl prý promýšlen plán B, co bude po svržení stávajícího režimu. Stejně jako v Iráku.

Já se však ptám. Opravdu je to tak? Nebylo toto právě cílem? Změnit Blízký Východ v oblast chaosu, rozbít zde tradiční společnost a pak následně totéž způsobit i v Evropě skrze vlny valících se uprchlíků? V minulém svém článku jsem citoval prohlášení jednoho z předních amerických neokonzervativců Michaela Leedena. Není právě to, co nyní sledujeme aktem tvořivého ničení, o kterém mluví?

„Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpeční, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako mi musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“

Co tedy s uprchlíky z Libye? I když jistě ne všichni uprchlíci pocházejí jen z rozbombardovaných zemí je mi  blízký názoru publicisty Ivana Hofmana zveřejněném v Deníku.

„Běženci jsou vedlejším produktem agresivní expanzivní politiky, proto by neškodilo, kdyby agendu záchrany lidských životů, kterou zrovna dnes mají na programu ministři zahraničí zemí Evropské unie, řešili souběžně s agendou vojenskou. Je zjevné, že k nám uprchlíci přicházejí ze zemí, kam prodáváme a dodáváme zbraně, anebo které bombardujeme. Bylo by tedy přirozené, kdyby o běžence pečovalo NATO, anebo ti, kdo si ho na války v Libyí či Iráku objednali. Běžence není správné nechat na holičkách. Pomáhat by jim ale měli především ti, kdo mohou za jejich utrpení.“