Kam spěje Řecko a svět?

Včera 5.července v den příchodu bratrů z řecké Soluně Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu konalo v Řecku, kolébce demokracie lidové referendum. Předpovědi hovořily o těsném výsledku. Navzdory očekávání,však zvítězilo jasně.

V ulicích Athén vypukly bouřlivé oslavy. Nemyslím si, že by ti co se jich zúčastnili byli až tak naivní, že si myslí, že věřitelé nyní přijmou všechny řecké návrhy. Jistě mnozí z nich tuší, že na své vítězství Řecko hodně doplatí. "Trhy" ukáží svou sílu a země se propadne do ještě větší chudoby. Nicméně svým hlasováním Řekové získali svou čest. A ta má někdy větší hodnotu než sebevětší bohatství. Lepší je být chudý a nebýt otrokem, než bohatý a muset se jen podřizovat cizímu diktátu.

Všichni se teď ptají co bude dál? Myslím si, že odpověď nám může v mnohém řecká historie a to i mýtická. Historie má totiž tendenci znovu a znovu se opakovat. Jiní jsou aktéři. Jiné jsou zbraně kterými se bojuje. Jednou jsou to zbraně válečné, jindy ekonomické, či probíhá třeba jen válka slov. Základní schémata však zůstávají stejná. V řeckých dějinách je to střet Davida a Goliáše. Řecka s největší mocnosti dané doby, který pak výrazně poznamená světové dění do budoucna.

Řecko a Atlantida

První ohlédnutí patří dnes již do oblasti mýtů a legend. Vychází z Platónova vyprávění o Atlantidě, pevnině existující uprostřed Atlantiku, potopené při velké přírodní katastrofě před 12000 lety.

Platón líčil Atlantidu jako krásnou a vzkvétající zemi, která na konci čelila postupujícímu morálnímu úpadku.

" když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská v nich nabývala převahy, tehdy již nemajíce síly snášeti vezdejší statky kazili se a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, protože ztratili nejkrásnější z nejvzácnějších statků; ale lidem neschopným viděti život v pravdě blažený zdáli se právě tehdy nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí ".

 Atlantida se stala z mírumilovné země agresivní vojenskou mocností, která si chtěla podrobit okolní svět. Jediný kdo se jí tehdy postavil byli podle Platonova vyprávění předchůdci dnešních Řeků.

"V těch dobách na straně práva a spravedlnosti stála Athénská obec. Postavila se totiž na ochranu všech a jsouc zprvu v čele Helénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství; tím zabránila, aby nebyli porobeni, kdo ještě nebyli v porobě, nás pak, ostatní obyvatele zemi uvnitř Heraklových hranic ( pozn. Heraklova hranice=Gibraltar) , všechny nezištně osvobodila. "

Platónův příběh o Atlantidě inspiroval i českého spisovatele Vítězslava Nezvala. Námětem jeho knihy „Dnes ještě zapadá Slunce nad Atlantidou“ se staly poslední dny Atlantidy a také konflikt Atlantidy a Athén. Cituji z obsahu díla v němž mnohé myšlenky mají i přesto, že Nezval byl zaníceným komunistou mají až pozoruhodnou hloubku a aktuálnost.

„Atlantida byla vyspělá a spravedlivá země s vypracovaným právním systémem. Jejich zákony převzali i Egypťané, od kterých se přiučili i Řekové. Tyranský vládce však chce dobýt Athény. Chce Athéňanům vnutit atlantské zákony a vzít jim svobodu, aby pro něj pracovali. Moudrý Gadeiros tuší, že se blíží konec Atlantidy a vypravuje na moře loď, v níž jsou atlantské zákony a kultura. Přeje si atlantskou moudrost rozšířit do celého světa. Vládci se to nelíbí, ale společenství 10 vladařů mu jeho čin schválí.

Vládce chce použít pro upevnění své moci tajemný kámen. Dováží mu jej foinický kupec…

Vladař ve válce proti Athéňanům použije nebezpečný kámen – vojáci se propadnou do moře. Vladař si myslí, že vyhrál válku, ale voda z moře se valí na Atlantidu. Všichni vědí, že je konec. Vladař se ptá, proč se lidé proti němu nevzbouřili dřív. Kdyby to bývali udělali, nedošlo by k přírodní katastrofě.“

Zamyslete se nad poslední otázkou vladaře. Lhostejnost lidí k chování politiků v nich vyvolává dojem, že mohou dělat vše. Až jednou na ně dopadnou důsledky jejich činů, pak je již pozdě.

Řecko a Persie

Další velký konflikt řeckých dějin byla válka s perskou říši. Ta se v průběhu 6.stol.př.n.l. stala mocnou říši sahající od Egypta a Bosporu až po Indii a střední Asii.

Na Západě ji již zbývalo jen podrobit se Řecko. Po vítězství u Marathonu byly Řekové poraženi u Thermopyl. Peršané  vtrhli do Atiky a zpustošili Athény. Nakonec však byla perská invaze odražena a Peršané se museli pokusu o porobení Řecka vojenskou cestou vzdát.

Stále však zasahovali do dění v Řecku jinými prostředky. Korumpovali vládce jednotlivých městských států a různě je stavěli vzájemně proti sobě. Taktika hojně používaná i dnes byla do značné míry úspěšná a Řecko skutečně výrazně oslabovala.

Nakonec se však tato taktika stala osudnou i pro samotné Peršany. Poté co oslabené Řecko nedokázalo čelit vpádu makedonského krále Filipa ze severu. Filipův syn Alexandr podnikl vojenské tažení na Východ a podrobil si perskou říši.

Jaké nám nabízí tento příběh poučení? Pokud srazíme Řecko na kolena, může se stát ještě silnějším nástupištěm islámských utečenců, kteří valíce se z Řecka srazí naší evropskou civilizaci na kolena, tak jako Alexandr srazil upadající Persii.   

Řecko a euroatlantská civilizace

Dostáváme se k současnému dramatu ve kterém zbraně dřívějších válek vystřídaly ekonomické páky a moc médií. Dostáváme se k současnému konfliktu mezi Řeckem a největší mocností dneška: globální elitou reprezentovanou na evropském kontinentě EU. Konfliktu, kde vina je na obou stranách.

V roce 1974 po mnoha letech pravicové diktatury zvítězila v Řecku demokracie. Začalo období, kdy se u moci střídaly až do ledna tohoto roku dvě strany: levicová strana Pasok a pravicová Nová demokracie. Obě měli jedno společné. Byly to spíše rodinné klany než politické strany, které rozhazovaly plnými hrstmi. Nešetřilo se především na armádu. Dodnes je malé Řecko v pořadí třetí ze zemí NATO ve velikosti částky, jdoucí na Obranu. Druhým nešvarem se stalo neplacení daní. V každé zemi dochází k daňovým únikům, Řecko je v tom však přeborníkem. Třetím nešvarem se staly platy státních zaměstnanců, které byly neúměrně vysoké i v porovnání se soukromým sektorem.

I přesto však bylo Řecko roku 2001 přijato do eurozóny. Stalo se tak díky falšování účetnictví, se kterým řecké vládě pomáhal klíčový světový globální hráč, americká banka Goldman Sachs.

Řekové tím získali pocit, že patří do elitního klubu. Globální elity zase posilnily vliv nad geopoliticky významným Řeckem, o čemž obyčejní Řekové neměli ani ponětí.

V letech 2002-2008 probíhal ekonomický boom. Během něj se západní banky předháněly v půjčkách Řecku. A to i přesto, že věděly, že Řecko tyto dluhy v budoucnu nebude moci splácet. O tom proč tak činily můžeme spekulovat. Možná cítily šanci získat za babku řecké ostrovy až Řecko nebude moci splácet. Vydatně jím šly na ruku zkorumpované řecké vlády, které jistě šly také tučné provize a za půjčené peníze nejen štědře financovali státní zaměstnance, ale např. i nakupovaly předražené zbraně z Německa.

Vše vypadlo krásně až  do roku 2009, kdy bublina splaskla. Řecko najednou nemělo peníze na vyplacení věřitelů. Ty poskytly až záchranné balíčky EU a MMF. Byly však spojeny s tvrdými úspornými opatřeními. Když je chtěl schválit bývalý premiér Papandreu v referendu, okamžitě přišel o funkci.

Úspory přivedly za šest let Řecko na pokraj sociální katastrofy, dluh se však ještě výrazně zvýšil. Nelze se tak vůbec divit, že Řekové ve volbách zvolili stranu která slibovala nerealizovatelné-Syrizu.

Několik měsíců vše nasvědčovalo tomu, že Syriza svůj ambiciózní předvolební program zcela opustí. Až do dne, kdy se stalo něco nečekaného. Premiér Tsipras vyhlásil referendum, čímž uštědřil evropským politiků pořádný šok. Málokdo čekal, že by k takovému vzepření dostal odvahu.

Politici EU po počáteční panice zklidnili a sáhli po osvědčené taktice, díky které zvítězila i pravice v českých volbách 2010. Byla to taktika šíření strachu z toho, co Řecko čeká po vyslovení „Ne“. Dnes již víme, že taktika neuspěla a i přesto, že většina řeckých médií horovala pro „Ano“ .

Pohled do budoucna

Podíváme-li se na postoj většiny Evropanů k dnešním Řekům, tak docela vystihujícím je názor jednoho  internetového diskutéra.  

"Řekové tímto referendem vzkázali všem nám, od koho si poslední léta půjčovali "nechceme se uskromnit, abychom mohli splatit své dluhy".

Co k tomu říci? Zaprvé půjčky Řecku od evropských daňových poplatníků nejdou Řekům, ale skrze Řecko jsou převáděny věřitelským bankám.

Zadruhé je škoda, že autor tohoto výroku nesledoval včerejší speciál o Řecku na ČT24. Dozvěděl by se o tom, že třetina lidí, která je v Řecku bez práce nemá nárok na lékařskou péči, kterou jí poskytují pouze obětaví dobrovolníci zdarma. Že tisíce i dobře oblečených Řeků čeká denně frontu na bezplatné jídlo. Že Athény se jen hemží lidmi prohlédavajícími popelnice ve kterých hledají poslední zbytky jídla.

A za této situace požadují věřitelé další krácení výdajů a to hlavně v sociální oblasti? Je to lidské? Nezlobte se, ale mi to připadá jako hyenismus.

Ano Řekové mají svůj díl viny, tím že volily strany, které jím slibovaly modré z nebe. Ale který národ nedá na lákavé předvolební sliby? Zaslouží si za to tak tvrdý trest? Vždyť i vězni po spáchání sebeodpornějšího trestného činu mají v civilizované zemi nárok na jídlo a lékařskou péči od státu. A obyčejným Řekům ji chceme odepřít?

Věřím, že existuje zákon příčiny a následku, zákon karmy jak jej nazvali Indové. Proto se domnívám, že jen otázkou času, kdy i zbytek Evropy pozná osud Řecka na vlastní kůži. Myslím, že co se tam nyní děje je jistým předobrazem naší budoucnosti. I my žijeme na dluh, i my volíme stále znovu zkorumpované politiky. Jednou nám to osud také spočítá. Až potom pochopíme, jak mylné a pošetilé bylo mimo jiné i naše hodnocení současného Řecka.

Ps. Myslím si, že by Řecká vláda neměla trvat na euru, ale co nejrychleji přejít na vlastní měnu. V tom vidím hlavní chybu Syrizy. Není možné být zároveň v eurozóně a nebýt vystaven diktátu věřitelů.