O čínské filozofii

Stejně jako starověké Řecko a Indie patří Čína k zemím, které nejhlouběji zasáhly do dějin filozofického myšlení.

Čínská filozofie spojuje prvky duchovního učení, které byla předchůdcům dnešních Číňanů předána vědoucími bytostmi v minulých historických epochách s učeními starověkých filozofů Lao-c´  , Konfucia, Buddhy a jejich následníků. Čínskou filozofii nezrcadlí jen literární díla, ale také především tradiční čínská architektura, umění a léčitelství. Slovo, které by snad nejlépe charakterizovalo ušlechtilou stránku tradiční čínské kultury je harmonie: vyjádření řádu vesmíru ve všech oblastech každodenního života.

Během  pouti dějinami filozofie Číny si nejdříve všimněme pozoruhodného díla, jejíž vznik umisťuje moderní historiografie do 2.tisíciletí př.n.l.

Kniha proměn

O Knize proměn se píše jako o věštecké knize, která svou propracovaností představuje ve srovnání s jinými obdobnými systémy jakým je známý karetní Tarot nejdokonalejší systém svého druhu na světě. Základem knihy je 64 obrazců- hexagramů. Jsou tvořeny 6 čarami a symbolizují 64 různých archetypálních životních událostí. Tazatel s otevřenou a naslouchající myslí  se s jejich pomocí může nejen hlouběji pochopit podstatu toho nač se ptá, ale také najít co možná nejschůdnější řešení daného problému.

Kniha proměn nesmírně zaujala švýcarského psychologa C.G.Junga, který k ní napsal předmluvu. Píše v ní o jevu zvaném synchronicita. Obraz který si vytáhneme je v přímé souvztažnosti s tím co právě v životě řešíme a nač se ptáme. Západnímu, kauzálnímu racionálnímu způsobu myšlení je takovýto postup cizí. Přesto však bystrému, pouhou racionalitou nezatíženému pozorovateli neunikne, jak se náš každodenní život „tajemně“ zrcadlí v přírodním dění, obloze a třeba i v typech lidí se kterými se „náhodně“ setkáváme.

Vznik klasické čínské filozofie

Období kolem roku 500 př.n.l. bylo zajímavým obdobím v dějinách filozofie. V Řecku žil Pythagoras, se kterým se poprvé spojuje slovo filozofia=milovat moudrost. V Indii nachází osvícení Buddha, který položil základy učení Buddhismu. V Číně pak žili a svá díla tvořily osobnosti, se kterými spojujeme dvě původem čínské filozofické školy: konfuciánství a taoismus.

Žily v době úpadku čínské civilizace, éře neustávajících občanských válek mezi jednotlivými čínskými státy. Stav společnosti se jich hluboce dotýkal a stal se spouštěčem jejich snahy o nápravu poměrů v zemi. Viděli ji v návratu starých  již takřka zapomenutých tradic společnosti založené na duchovních hodnotách.

Konfuciánství a Taoismus jsou dnes často považovány za protikladné filozofické směry. Myslím si, že neprávem. Vycházejí pouze z poněkud jiného přístupu a pohledu na svět. Konfuciánství je více praktičtější a racionálnější. Taoismus je více mystický. Přesto oba kladli původně hlavní důraz na duchovní stránku života člověka. 

Konfucius a Konfuciánství

Ač Konfucia spojujeme s racionálním způsobem myšlení a důrazem na společenské rituály, byl to on kdo hluboce studoval mystickou Knihu proměn a zdůrazňoval nesmyslnost rituálu, pokud jej neprovází vnitřní prožitek.

Konfucius kladl velký důraz na vzdělání, které by však nemělo být jen sběrem informací. Mělo by být především cestou k zušlechtění člověka. Konfucius se zamýšlel nad uspořádáním státu. Viděl v něm obraz velké rodiny. Snažil se převést obraz funkční rodiny ve funkční stát. V jejím čele by měl být vládce opírající se o přirozenou autoritu danou vzděláním a morálkou.

Konfucius kladl také velký důraz na společenskou angažovanost.  Kariérně to dotáhl až na ministra spravedlnosti jednoho z čínských státu Lu. Zjištění, že vládce ho má spíše jen pro ozdobu vedla padesátiletého Konfucia k rozhodnutí procestovat všechny čínské státy s cílem najít vládce, který by přijal jeho myšlenky. Neuspěl, nikdo takový se v jeho době nenašel.

A tak jak to v historii bývá trvalo ještě několik století než se jeho dílu a osobnosti dostalo skutečného uznání. Ve 2.století př.n.l. vznikla Konfuciánská univerzita, která vzdělávala a vychovávala státní úředníky.

Po nástupu dynastie Chan v roce 202 př.n.l. se Konfuciánství stává státním náboženstvím. Čínští císaři se rozhodli mimo jiné využít některých prvků jeho učení ( důraz na loajalitu vládci) k stabilizaci své vlády. Tak tomu bylo v podstatě až do 20.stol., kdy Mao se snažil konfucianismus vymýtit. Neuspěl zcela. V dnešní Číně hraje daleko větší roli novodobá podoba starého učení: neokonfucianismus než oficiální komunismus. Ospravedlňuje poslušnost komunistickým vládcům a svým důrazem na pracovitost, skromnost a odpovědnost významně přispívá k rychlému hospodářskému a technologickému růstu Číny a také Jižní Koreje.

Lao-c´ a Taoismus

Lao-c´ a Konfucius byli současníky. Podle čínské tradice jednoho dne Konfucius Lao-c´ osobně vyhledal, aby si s ním promluvil o stavu tehdejší společnosti a cesty k nápravě. Dostalo se mu tohoto poučení.

„Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se; nenalezne-li ji, odejde a nechá růst plevel. Slyšel jsem, že dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by měl v domě bídu; že urozený muž dokonalé ctnosti se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých rozmanitých přání, svých vnějších gest a ctižádostivých plánů. To vše je pro tvé vlastní já bezcenné. Víc ti nemám co říci.“

Lao-c´ prožil většinu svého života jako historik pracující v archivu státu Čou. Podle legendy v okamžiku, kdy se rozhodl odejít do samoty potkal muže, který jej poprosil, aby zanechal světu své učení. Tak vzniklo dílo „O Tau a ctnosti“ považované za bibli Taoismu.

Tao je označení pro Boha, Absolutno, Podstatu. Z něj vychází dvojice protikladů Jang a Jin, mužský a ženský princip. Jen Tao je stále. Vše ostatní podléhá zákonu vzniku a zániku.

Z Taoismu je znám především princip wu-wej-nečinění. Nejedná se o výzvu k lenosti. Naopak. Je to výzva k nepřipoutanému životu. Opak křečovitého způsobu života prosyceného neustálým chtěním a honěním se za chimérami. Wu-wej představuje jakési plynutí v proudu, žití v harmonii s řádem vesmíru a přírody.

V dějinách Taoismu hrály velkou roli jogické duchovní praktiky, často uchovávaná  mistry v tajnosti pomocí alchymistických symbolů, jež znemožnily jejich odkrytí duchovně nepřipravenými lidmi, kterým by uškodily.

Buddhismus

Buddhismus se do Číny poprvé šířeji rozšířil na přelomu letopočtu. Pro původní učení Buddhismu je zvlášť typický princip „Ahinsa“-neubližování, které se vztahuje i na nižší tvory než člověk.

Vzestup Buddhismu v Číně je úzce spojen s postavou mnicha Bodhidharmy, který přišel z jižní Indie do Číny v průběhu 6.století. Usadil se v klášteře Šaolin a podle legendy se stal i zakladatelem bojového umění Kung-fu.

Bodhidharma je spojován s tradicí Zenu, duchovní praxe kladoucí důraz na vnímání přítomného okamžiku. Z Číny se Zen rozšířil dále na východ do Korey a Japonska.

Čínská tradiční medicína

Představuje aplikaci čínské filozofie na poli lékařství. Jejím základem je celistvý pohled na člověka, kdy vše souvisí se vším. Číňané věděli, že člověk není jen tělem, ale má také ducha a životní sílu čchi.

Vytvořili diagnostický systém na základě pozorování lidského chování, fyziognomie, znacích na jazyku a očích.

Vytvořili několik léčebných systémů, především akupunkturu a akupresuru pracujících s energetickými body a drahami v těle. Rozpracovali léčení bylinami a vytvořili i systémy cvičení působících blahodárně na tělo i ducha.

Čínská tradiční medicína se nyní šíří rychle na Západ. Vzpomeňme nedávno otevřené centrum čínské medicíny v nemocnici v Hradci Králové.

ČTM má úspěchy především v léčbě chronických bolestí a onemocnění pacientů bez zjevné příčiny. Pomohla již mnoha lidem a tak o její legitimitě nemůže být pochyb.

Feng Suej

Článek o čínské filozofii by nebyl úplný bez alespoň krátké zmínky o Feng Suej. Jedná se o nauku vztahu mezi člověkem a životním prostředím ve kterém žije.

Zahrnuje jak obdobu západní geomantie, tak i čínskou astrologii a numerologii.

Číňané velmi pečlivě zkoumali vliv jak zemských energií, tak vliv nejrůznějších tvarů a materiálů předmětů a staveb,barev, zvuků, vůní  na prožívání člověka.

Vývěsným štítem těchto studií je tradiční čínská architektura reprezentovaná především všudypřítomnou harmonii vyjádřenou v náboženských stavbách  a zahradách. Je velmi zajímavé, že stejný charakter mají v Číně stavby taoistů, buddhistů stejně jako muslimů. Největší čínská mešita v městě Xian z 8.stol. je poznatelná jen pomoci arabských nápisů na stěnách.

Feng Suej se těší velké popularitě i na Západě. Dokladem je řada knih o tom jak si zařídit vlastní bydlení a zahradu podle jejich zásad.