Vtip je v tom, že věda zná poměrně dobře kosmické procesy i kvantovou mechaniku. Hmota ve vesmíru se skládá z látky, kterou tvoří  pouze a jen  6 kvarků a 6 leptonů (elektron, neutrino...). To jsou elementární částice, jako kvanta, nejmenší dále již nedělitelné. A dále se hmota skládá  z interaktivních polí - silná interakce, zprostředkována 8 gluony, slabá interakce, zprostředkována 4 bosony , z nichž jeden je Higgsův boson, dále z elektromagnetické interakce, kterou zprostředkovává foton a z gravitace.

Ano, 6 kvarků, 6 leptonů a 4 síly je celý známý vesmír.

Bezprostředně po Velkém třesku vzniklo gluon-kvarkové plasma a postupně protony, neutrony a atomy. Elementární částice jsou vlastně přeměněná energie.

To jasně dokazuje, že Velký třesk byl výronem energie, jejíž degradací vznikla hmota, která postupně , v souladu s druhým zákonem termodynamiky se dostane do stádia "Velkého mrazu" a zanikne jako degradovaná nízkoteplotní energie.

To kromě jiného ukazuje na to, že život je v protikladu se základními fyzikálními zákony, jež určují existenci  vesmíru.

Plancova délka jako nejmenší délka? I kdyby. Existuje nějaká absolutní délka, respektive rozměr. Stačí usednout do rychle letící rakety či zesílit gravitační pole a dosavadní pevná vzdálenost 1 metru bude jiná. 

Jinými slovy můžeme sice stanovovat různé meze minimálních rozměrů, vzhledem k relativitě prostoru a času jsou však reálně bezpředmětné.

Kde se běžně setkáváte ve svém životě s rychlostmi blízkými rychlosti světla? Podle mě je bezpředmětná tahle úvaha, protože urychlit objekt na rychlost, blízkou rychlosti světla tak, aby bylo možné považovat tyto jevy za prakticky důležité, není až tak jednoduché.

Určitě se vyplatí tyto jevy zkoumat. Už jenom proto, že zatím platí určité limity. Například rychlost světla, Planckova délka a Planckuv čas. Takže buď existuje nejmenší možná částice, nebo tyto limity neplatí. A to za zkoumání stojí.

Jevy se jistě vyplatí zkoumat. Ale s využitím efektivních experimentů. Obří urychlovače jsou příliš finančně nákladné v porovnání se získanými daty.

Co se týče limitů, záleží na pozorovateli. Domnívám se, že kdyby jsme se začali radikálně zmenšovat, tak zjistíme, že v atomu je stejně moc prostoru jako v naší sluneční soustavě a tak by to šlo do nekonečna. Stejné by to bylo s vnímáním času. Zlomek vteřiny v našem světě by jsme vnímali jako věčnost v mikrosvětě. 

Takže limity platí, jdou však obejít. Když změníte vlastnosti časoprostoru dorazíte z bodu A do bodu B rychleji než světlo aniž porušíte limit rychlosti světla jako max. rychlosti ve vesmíru. 

To je můj názor.

Jelikož kvantová fyzika je právě založena na nedělitelnosti hmoty na nekonečně malé kousky a jelikož nikdo nic menšího než kvark dosud skutečně neobjevil, asi autor nebude mít pravdu... (a pokud by ji měl, v podstatě je celá kvantová fyzika špatně). A rozhodně si nemyslím, že to je ztráta času, snažit se zkoumat tyto jevy.

Nikdo nic menšího než kvark neobjevil proto, že k tomu zatím nebyly technické podmínky, tedy dostatečná energie.

O složení hmoty toho víme zatraceně málo,navíc z hlediska kvantové fyziky hmota neexistuje,vše je důsledek působení síly, polí....

S porovnáním lidské mysli a techniky je to poněkud ošidné. Stejně jako může být nalézána stále menší částice hmoty, tak bude i stále zdokonalována technika a i to nemusí mít hranic. Takže by mohla předehnat lidskou mysl. Zejména pokud máte na mysli člověka jako uživatele tohoto zázraku, který je jím využíván pouze z menší části

Protože fysikálně nekonečno neexistuje a jevy si mohou růst nade všechny meze, ale nemohou se zmenšovat pod všechny meze, lze mez najít. Lze-li ji najít, je třeba ji hledat. Resignace na poznání vede nutně k fatálnímu úpadku lidství jako takového - viz nařp. islám.

Proč by se něco nemohlo zmenšovat nade všechny meze?? Pokud to de teoreticky tak to možné je.