Lesk a bída Ruska a jeho monarchů

Lidé se rodí a umírají. Mění se společenské systémy a výrobní způsoby. A přesto se v historii i po dlouhých staletích stále znovu a znovu opakují stejná nebo podobná schémata jen s jinými aktéry a kulisami.  

Zvlášť patrné je to v historii Ruska, které se v průběhu své více než 1100 let trvající státní existence stalo rozlohou největší zemí světa sahajícího od Baltského moře k Tichému oceánu.

Počátkům ruského státu jsem se věnoval v minulém článku O dějinách staré Rusi. Přesto bych se ještě chtěl ještě ke zrodu prvního ruského státu vrátit, pár faktů zopakovat a doplnit některé osobní úvahy.

Počátky Ruska

Ruská země stejně jako Čechy, Polsko, Srbsko… je domovem Slovanů. V době kdy Slované vstupují do historie se jistě nejedná o „beránky“ mezi vlky. I Slované dokázali používat meč a zabíjet své nepřátele. Využívat lstí a léček. Přesto i křesťanští kronikáři z řad jiných národů mnohé na Slovanech oceňovali a obdivovali. Sociální cítění, pohostinnost, úctu a sepětí s vlastní zemí, starostlivost o druhé i velkou vnitřní sílu.

To co někteří na Slovanech obdivovali bylo pro jiné trnem v oku. Nepřátelé Slovanů brzy pochopili, že Slované jsou jako celek neporazitelní. Proto se již od pradávna se snažili je rozdělit a poštvat proti sobě. Šířili myšlenky, že svět Slovanů je světem zaostalých barbarů. Jen si uvědomme kolik vzniklo v poslední době článků, které zesměšňují slovanskou ideu vzájemnosti a zároveň hlásají nutnost bezvýhradné poslušnosti „civilizovanému západu“.

Nutno přiznat, že sami Slované jím to velice často sami ulehčovali. Nesvornost a nejednota patří k základní charakteristice slovanských kmenů již v dobách byzantských kronikářů z ranného středověku.

Jedny z těchto půtek se odehrávaly mezi východními Slovany podle Nestorova letopisu v 9.stol. Vedly k tomu, že k moci v ruských městech se dostali varjagové- bojovníci a obchodníci germánského původu ze Skandinávie. Varjažský bojovník Rurik se stal roku 862 vládcem slovanského města Novgorod a zakladatelem dynastie Rurikovců, která vládla v Rusku až do konce 16.stol, kdy jí vystřídala rodově spřízněná dynastie Romanovců. V roce 882 dobyl nástupce Rurika Oleg Kyjev a udělal z něj hlavní město prvního ruského státu Kyjevské Rusi. Ta se během 10.stol rozrostla ve velkou a mocnou říši sahající od Baltu po Černé moře. Říši která několikrát vojensky ohrožovala samotný Konstantinopol.

Varjagové brzy splynuli s ruským obyvatelstvem, nicméně stopy jejich infiltrace do slovanské společnosti v různých podobách jsou patrné v postojích a vyjádřeních řady panovníků ruské historie dodnes. Např. car  Petr I Veliký prý o ruském lidu řekl:„Se všemi lidmi v Evropě je možno dosáhnout cílů lidskými metodami, ale s Rusy ne... musím pracovat s ne-lidmi, se zvířaty, které musím transformovat v lidi“

Spojení ruské a varjažské krve u ruských vládců však mělo i pozitivní stránky v podobě spojení emocionálního ruského přístupu s praktickým a pragmatickým germánským přístupem těch, co pozvedli civilizačně ruský stát a zabránili jeho zániku rukama nepřátel.

V roce 988 kyjevský kníže Vladimír I. na Krymu přijal z Byzance  křesťanství. V 11.stol. se jeho syn Jaroslav Moudrý zasloužil o největší rozkvět ruského státu. Bylo to proto, že dbal na duchovno a poslouchal rady moudrého léčitele, mystika a mnicha Agapida Pečorského díky kterým civilizačně, hospodářsky a kulturně pozvedl Rus. Prozíravou státnickou politikou (provdal své dcery různým evropským vládcům) dosáhl mezinárodnímu respektu Kyjevské Rusi jako možná největší a nejvyspělejší mocnosti tehdejší Evropy. Svědčí o tom i dopisy Jaroslavovy dcery z Paříže ve kterém píše, že Paříž je proti Kyjevu pouhou vesnicí.

Ve 12.stol. vítězí opět nesvornost. Země se rozpadá a nepřátelé Rusi získávají šanci na tučnou kořist. Z Černomoří vytlačuje Rus kmen Polovců. Z východu dobývají jedno ruské město za druhým Mongolové-Tataři. A ze západu vyzývá papež ke křižáckým výpravám proti pravoslavným Rusům. V této době vstupuje do dějin Rusi jedna z největších postav ruských dějin, kníže města Novgoroda Alexandr Něvský.

Alexandr Něvský

Konec 11. a celé 12.stol. byly dějiny Evropy ovlivněny křižáckými taženími do Palestiny a na blízký východ. Po roce 1200 nastává zásadní změna. Papež vyhlašuje další cíle šíření katolické víry. Je jím oblast Pobaltí, kde žijí stále ještě pohanští Prusové a také pravoslavná Rus. Roku 1205 křižáci vyplenili Konstantinopol. Poté ovládli i Pobaltí a zřídili zde stát Řád německých rytířů. Odtud začínají podnikat křižáci výpravy dál na východ. Někteří se snažili jen šířit katolictví „v bludu žijícím Rusům“. Jiní pod záminkou šíření víry jen loupili a vraždili ruské obyvatelstvo.

V roce 1240  kdy mongolská vojska dobyla a vyplenila Kyjev, chystali se pro změnu Švédové na přání papeže napadnout další velké centrum Kyjevské Rusi město Novgorod. Do čela ruských vojsk se postavil teprve 22letý novgorodský kníže Alexandr. Švédy překvapil na řece Něvě a jejich vojsko rozprášil. Díky tomuto vítězství dostal přezdívku Něvský.

O dva roky později musel Alexandr čelit dalšímu agresorovi. Tentokrát se jednalo o vpád vojska z Řádu německých rytířů. Křižáci dobyli město Pskov, poté ale byli Alexandrem poraženi v bitvě na zamrzlém Čudském jezeře.

Římský papež, nejmocnější muž tehdejší Evropy zavedl vůči Rusku obchodní blokádu. Hlavně německá města pod vidinou velkého zisku z obchodu s ruskými městy je však porušovala, takže se ukázala jako neúčinná. Zároveň papež vedl vůči Rusku dvojí politiku. Na jedné straně posílal mongolskému chánovi velvyslance s cílem dohodnout se na společném postupu vůči Rusku. Na druhé straně nabízel Alexandru Něvskému spolupráci v boji s Mongoly. Prozíravý Alexandr papežovu lest odhalil a nabídku odmítl. Katolickému západu tehdy vzkázal :

Od Adama po potopu, od potopy po rozdělení jazyků, od zmatení jazyků po počátek Abraháma, od Abraháma po přechod izraelitů Rudého moře, od exodu po smrt krále Davida, od počátku vlády Šalamouna po císaře Augusta, od počátku Augusta po narození Krista, od narození Krista po utrpení a vzkříšení našeho pána, od jeho vzkříšení po jeho nanebevstoupení, od jeho nanebevzetí po vládu Konstantina, od počátku vlády Konstantina po první koncil, od prvního koncilu po sedmý – to vše známe dobře, a od vás neakceptujeme žádnou doktrínu.

Alexandr Něvský se po úvaze z pragmatických důvodů rozhodl raději ke spolupráci s asijskými Mongoly. V jejich nadvládě viděl menší zlo než představovalo spojení se západním světem. Mongolové byli v oné době převážně pohany. Zcela tolerovali náboženství, a kulturu poddaných národů. Vyžadovali pouze platit daně,  na rozdíl od západních katolíků, kteří si chtěli východ podřídit ideologicky.

Alexandrova protizápadní a promongolská politika vyvolala nesouhlas v části tehdejší ruské společnosti, nicméně se ukázala jako prozíravá. Podařilo se mu uchovat nezávislost Novgoroda, zabránil podmanění Rusi Západem a díky přátelským vztahům s mocnými Mongoly dosáhl dohody o snížení daní zatěžujících ruské obyvatelstvo. Novgorod se v průběhu13 a14.stol. stal nejskvostnějším ruským městem s řadou chrámů a staveb.

Alexandr Něvský který byl i hluboce věřící člověk byl prohlášen pravoslavnou církvi za svatého a patrona Ruska. Jeho kult pěstoval a podporoval hlavně Petr Veliký. Sám totiž bojoval se Švédy u řeky Něvy a po vítězné válce zde založil v roce 1703 město Petrohrad. V roce 2008 Alexandr dokonce vyhrál soutěž „Největší Rus“ mezi ruským obyvatelstvem. Jeho obrovská popularita v Rusku, tak mnohé napovídá o myšlení prostého Rusa, o jeho nedůvěře vůči Západu i o příčinách vysoké popularity Vladimíra Putina, který svým způsobem na politiku Alexandra Něvského v mnohém navazuje svým záměrem vytvoření euroasijské unie a úsilím o dohodu s Čínou, jako protiváhy EU a NATO. Historie se opakuje. Jen slova o „šíření pravé katolické víry“ nahradila slova o „šíření svobody a demokracie“.

Koncem 13.stol. musela Rus čelit dalším útokům ze západu tentokrát z Polska a Uher. Útok byl odražen. V průběhu 14.stol ale  využila spojená vojska Polska a Litvy slabosti zdejších ruských knížat a zmocnila se rozsáhlého území Ukrajiny. Snažily se zde vykořenit (na západě Ukrajiny úspěšně)  ruské pravoslaví a ruskou národní identitu. Postupně se rodí ukrajinská národní identita a zárodky budoucích konfliktů mezi proruským pravoslavným východem a spíše katolickým západem.

Ivan III

Ve 12.stol. vzniká v rámci Kyjevské Rusi poměrně bezvýznamná osada Moskva. Ve 13.stol. ji vyplenili Mongolové a zároveň z ní učinili místo, kde se z širokého okolí vybírala daň pro mongolské vládce  Zlaté Hordy.

Tuto praxi změní definitivně až moskevský kníže Ivan III v 15.stol. Oženil se z byzantskou princeznou a po dobytí Konstantinopole Turky roku 1453 sebevědomě nazval Moskvu třetím Římem, pokračovatelem tradice římského a byzantského impéria.  Do Moskvy pozval význačné italské stavitele kteří se klíčovým způsobem podíleli na výstavbě řady kremelských paláců a chrámů.

Ve chvíli kdy se cítí dost silný přestává Zlaté Hordě platit daně a Mongoly poráží. Podaří se mu sjednotit pod svou vládu i všechna samostatná ruská knížectví včetně Novgorodu. Moskva se tak stává dalším centrem ruského státu a Ivan se prohlašuje  prvním ruským carem (cesarem ) i když oficiálně se jím stává až Ivan IV.

Poté co  Ivan III sjednotí svobodná ruská území,  zahajuje mocenskou expanzi směrem na západ. Tam se nachází království Polsko-Litevské. Ivan III se rozhodl dostat pod svou kontrolu zde přítomné rusky mluvící obyvatelstvo žijící převážně na Ukrajině. Mnoho zdejších knížat  se dobrovolně připojuje k Rusku. To vyvolává nevoli samotné vlády Litvy a Polska a tak mezi Ruskem na jedné straně a Polskem a Litvou na straně druhé vzniká mnohaletý válečný konflikt po kterém se dále rozšiřuje ruské území.

Ivan IV Hrozný

Na politiku Ivana III do značné míry navázal v 16.stol. car Ivan IV Vasiljevič zvaný Hrozný. I přes všechnu hrůzu kterou způsobil se jevil zpočátku jako vzdělaný a schopný vládce. Lid si ho cenil, protože ho do jisté míry chránil před libovůli bohatých bojarů, i když prohloubil nevolnictví.  Nechal postavit skvostný chrám Vasila Blaženého v Moskvě a rozvinul obchod s Británii. Jako první panovník pronikl za Ural a zahájil ruskou expanzi na Sibiři. Snažil se rozšířit hranice Ruska i na západ a dostat Rusko k Baltskému moři. To se mu, ale nepodařilo. Boje probíhající se střídavými úspěchy Rusko zruinovaly hospodářsky. Moskva pak musela prožít pustošivý vpád Krymských Tatarů, kteří vyplenili Moskvu

Ivan IV je však znám především svou paranoiou a sadistickými sklony. Byla to zřejmě duševní choroba-schizofrenie kterou trpěl. Nechal popravit tisíce skutečných či domnělých nepřátel. V záchvatu zuřivosti zabil i vlastního syna, čehož pak těžce litoval. Na konci života již zcela zešílel a nebyl schopen vlády.

Při pohledu na jeho osobu nás nemůže nenapadnou paralela k jiné osobnosti ruských dějin J.V.Stalinem. Stalin považoval Ivana Hrozného za svůj vzor a zároveň největšího panovníka ruské historie. Zakázal se o něm zle vyjadřovat. A zároveň nařídil režiséru Eizenštejnovi natočit o Ivanu IV i velkofilm. Je zvláštní, že Ivan Hrozný má v Rusku stále dosti příznivců kteří dokonce žádali jeho svatořečení. Podobné je to i u Stalina, který si také získal srdce řady obyvatel a i dnes dokonce se umístil na třetím místě v soutěži o největšího Rusa.

Po smrti Ivana IV vstoupilo Rusko do období zmatků. Do hry o ruský trůn bylo zataženo i Švédsko a Polsko snažící se oslabeného Ruska zmocnit. Období skončilo porážkou Polsko-Litevského vojska u bran Moskvy roku 1612. K moci se pak dostává dynastie Romanovců. Prvním vládcem Romanovců se stává mladý Michail Romanov. Podaří se mu do značné míry stabilizovat rozvracený stát.

Petr Veliký

Car Petr I. Alexejevič usedl na ruský trůn v roce 1682 s cílem hluboce reformovat Rusko.

Tajně se vydává do západní Evropy, aby získal zkušenosti z vyspělého světa. Poznává zde mnoho významných vědců, techniků a umělců, které zve do Ruska, aby pomohli s jeho modernizací.

Jeho cílem však není udělat z Ruska „západní“ zemi. Chtěl z ní učinit moderní světovou velmoc, kterou by západní svět musel respektovat. Naučil se od Holanďanů stavět lodě a své vojsko přebudoval podle německého vzoru, aby mohl čelit Švédům, Polákům a Turkům.

Jeho cílem bylo získat přístup k Baltskému a Černému moři. Poráží Švédy a roku 1703 založí při ústí řeky Něvy do finského zálivu město Petrohrad a udělá z něj nové hlavní město Ruska. Zahájí válku z Osmanskou říši o Černomoří, ale utrpí porážku. Za jeho vlády, však Rusko poprvé proniká na Kavkaz.

Petr reformoval státní správu a konzervativní šlechtu-přikázal jí holit se a nosit evropský šat. Velkou důležitost vkládal do tajné policie. Rusko se sice stálo za Petra evropskou mocností. Mělo to, ale i své stinné stránky. Petr vládl tvrdě a místy i brutálně, jak hodnotí jeho vládu současníci on sám to však takto nevnímal.

Na Petra I. navázala v 18.stol. carevna německého původu Kateřina Veliká. Stýkala se s evropskými osvícenci a na západě měla velkou popularitu. Je autorkou výroku „Panovník je tu pro lidi, ne lidi pro panovníka“. Kateřina dobyla na Turecku Krym. Spolu s Rakouskem a Pruskem si rozdělila anarchii zmítané Polsko. Přes vnější lesk paláců a velkých měst nového impéria většina lidí žila ve velké bídě. Impérium a sláva Ruska si žádala daň. Náklady jeho budování byly obrovské a platily jej ti nejchudší. Z doby vlády Kateřiny je znám výraz Potěmkinovy vesnice. Je to snaha falešně přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí.

 Obraz Petra Velikého zdobí pracovnu prezidenta Vladimíra Putina. Mezi oběma státníky existují zajímavé paralely. Putin  se narodil v Petrohradě a tam začal i politickou kariéru. Putin umí skvěle německy stejně jako německy uměl Petr I. Putin také usiluje o reformování země s cílem opět z Ruska udělat všemi respektovanou velmoc jako se o to snažil car Petr. Putin je také první státník v Rusku, který se rozvedl od dob cara Petra I.

Válka s Napoleonem

V roce 1799 se k moci ve Francii dostává Napoleon. Začíná období Napoleonských válek, při kterých se pod nadvládou Napoleona ocitá téměř celá Evropa.

V roce 1812 Napoleon zaútočil na Rusko. Obrovská armáda Francie a jeho spojenců zamířila svůj pochod na Moskvu. Ruský generál Kutuzov neměl dost sil, aby Napoleona porazil v otevřeném boji. Zvolil tedy ústupovou taktiku. Když Napoleon obsadil Moskvu, tak nechal město zapálit. Napoleon se musel vrátit zpět. Jeho vojsko přitom zdecimovaly útoky ruských ozbrojenců a především krutá ruská zima.

V této souvislosti nelze nevidět paralely s Hitlerovým tažením do Ruska roku 1941. Oba útoky začaly ve stejný den 22.6. Oběma útokům předcházel neúspěšný pokus porazit Anglii. Obě invazní armády zastavila Ruská zima u Moskvy. A pro oba diktátory znamenalo jejich ruské tažení počátek jejich konce.

Mikuláš II

Devatenácté století je v ruských dějinách spojeno s velkým rozmachem klasické ruské kultury (připomeňme prozaická a filozofická díla Tolstého a Dostojevského, básníka Puškina a Lermontova, skladatele Čapkovského a řadu dalších )a rozvojem vědy (Mendělejev, Lomonosov) ale i s další vlnou zaostávání Ruska vůči okolnímu evropskému světu. Car Alexandr II zrušil v roce 1861 nevolnictví, postavení rolníků to však v konečném důsledku nezlepšilo. Zkrátka ruská agrární ekonomika byla velice neproduktivní a velké výdaje na modernizace armády Rusko vyčerpaly.

V této době na ruský trůn nastoupil poslední car Mikuláš II (v roce 1894). Jeho vládu poznamenala porážka od Japonska v Rusko-Japonské válce v letech 1904-1905. Ve zbídačeném Rusku propukla revoluce. Režimu se jí ještě podařilo střelbou do davů  potlačit.

Šanci pro Rusko představoval muž, který v soutěži „ největší Rus“ získal druhé místo. Byl jím Petr Stolypin, nesmírně schopný ruský premiér v letech 1906-1911. V krátké době provedl pozemkovou reformu, zlepšil hospodaření státu a pozvedl moc Ruska. Stabilizace Ruska byla proti chuti těm co toužili po revoluci. Stolypin byl zastřelen na divadelním představení  revolucionářem Bogrovem.

V roce 1914 vypukla válka v Evropě. Mikuláš se rozhodl splnit spojenecké závazky k Anglii a Francii a vrhl se do boje proti Německu a Habsburkům. Válečné útrapy země nevydržela. V únoru 1917 svrhla cara revoluce. Monarchie v Rusku skončila. O rok později byl car a celá jeho rodina na Leninův příkaz zastřelena bolševiky.

Tak jak pracovnu Putina v Kremlu zdobí portrét Petra Velikého, tak pracovnu druhého muže Ruska premiéra Medveděva zdobí portrét Mikuláše II. Je zajímavé se podívat na tváře obou mužů. Odmyslíme-li si carův vous, tak si jsou hodně podobni. Je vidět další paralely. Počátek Medveděvovy kariéry je v Petrohradu, kde car žil. Spojuje je spíše mírnější povaha a trochu více prozápadní přístup, který se u cara projevil vstupem do světové války a u Medvěděva překvapivým souhlasem Ruska s vojenskou akci Západu vůči Libyi na půdě RB.

Frigorii Jefimovič Rasputin

Konec ruské monarchie poznamenaly mimo jiné dvě vyjímečné a zároveň tajemné postavy. Oba byli mystiky, oba byli považováni za podivíny. A přitom oba měli zásadně odlišné povahy, charaktery a osudy.

Rasputin se narodil v roce 1869 v malé vesničce na Urale v těžkých rodinných poměrech. Do 28 let jen "pil" a běhal za děvčaty. Pak nastal zlom. Rasputin prohlási, že v sobě objevil Boha. Putoval po Sibiři mezi kláštery, rozmlouval s duchovními a mystiky, měl různé duchovní vize. V roce 1903 přichází do Petrohradu, kde se osudově setkává s carskou rodinou.

Carův syn trpěl hemofilii-poruchou srážlivosti krve. Rasputin dokázal toto krvácení  hypnotickou silou  zastavit. Stal se proto pro carskou rodinu nepostradatelným a měl velký vliv především na carovu manželku.  Říká se, že měl jasnovidné schopnosti. Několikrát varoval i cara před vstupem do války roku 1914. Neúspěšně. Rasputin měl svojí stinnou stránku. Pořádal pitky a dopouštěl se různých zhýralostí, čímž ohrožoval pověst carské rodiny. Proto mnozí zatoužili po jeho likvidaci, i když existují teorie o tom, že za jeho smrtí stojí širší mezinárodní spiknutí díky jeho politického vlivu. Svou smrt předpověděl. Zanechal po sobě údajně tento dopis.

Píši a zanechávám po sobě tento dopis v St. Petersburgu. Cítím, že opustím tento život před 1. lednem. Přeji si oznámit ruským lidem, báťuškovi, máťušce Rusi a jejich dětem a ruské zemi, čemu musí porozumět. Kdyby mne zabili obyčejní vrahové a zejména mí bratři, ruští sedláci, nemusí mít ruský car žádné obavy, zůstane na svém trůnu a u vlády a nemusí se obávat o své děti, které pak budou vládnout Rusku stovky let.
Jestliže mne však zavraždí bojaři a šlechtici, a jestli prolijí mou krev, po dvacet pět let ji nesmyjí z rukou. Opustí Rusko. Bratři budou zabíjet bratry, a oni budou zabíjet jeden druhého a nenávidět se navzájem, a po dvaceti pěti letech už nebudou žádní šlechtici v zemi.
Care ruské země, až uslyšíš zvuk zvonu jenž ti poví, že Grigorij byl zabit, musíš vědět tohle: jestliže to bylo tvé příbuzenstvo, které připravilo mou smrt, pak nikdo z tvé rodiny, to jest ani žádné z tvých děti či příbuzný, nezůstane naživu déle než dva roky. Ruský národ je zahubí…
Budu zabit. Už nejsem mezi živými.
Modli se, modli se, buď silný, mysli na svou požehnanou rodinu.“

K atentátu došlo 30.12.1916. Jeho vrazi  se jej snažili otrávit cyankáli ve víně a koláčích, ale jed na něj nepůsobil. Poté jej čtyřikrát střelili, z toho dvakrát do srdce, jednou do zad a do hlavy, a tělo vhodili do řeky Něvy. Když byl Rasputin vhozen do Něvy, ještě žil - vyplynulo to z výpisu pitvy. Dokonce se pokusil dostat i ven z řeky, podle odřenin na konečcích prstů. Zajímavostí je, že Rasputin nakonec zemřel na nedostatek kyslíku - utopení.

V únoru 1917 revoluce svrhla cara. 17.července 1918 byla carská rodina včetně Mikuláše II na rozkaz Lenina zastřelena bolševiky a země se ocitla v občanské válce.

Duchovní nauky učí, že každý kdo se naplňuje duchovními silami a přitom propadá věcem jako je alkohol či nízké pudy se stává temným. Je to jako, když víno naplníme do nečisté nádoby-zkazí se. Rasputin míval duševní stavy, kdy byl doslova obklopen démony. Zároveň s nimi rozmlouval a bojoval. To co zahubilo Rasputina do určité míry zahubilo monarchii a zasáhlo tvrdě národ. Velice rozšířený alkoholismus a rezignace na „pozitivní hodnoty“ byl jistě jeden z faktorů, který způsobil katastrofu ke které v Rusku na počátku 20.stol. došlo. 

Lev Nikolajevič Tolstoj

Zatímco se těšil Rasputin přízni carské rodiny, tak Tolstoj byl neprávem obviněn carem z revolucionářství, vyloučen z církve a prohlášen za kacíře.

Tolstoj se narodil roku 1828 v Jasné Polaně. Byl ostýchavý. Ve škole o něm učitelé řekli “Jak je neschopný tak je neochotný se učit.”

Přesto se stal slavným spisovatelem a autorem knih jako Vojna a Mír, či Anna Karenina, které názvy zná skoro každý školák nejen v Rusku, u nás, ale snad i na Západě.

Tolstoj několikrát cestoval po Evropě, kde se mimo jiné potkal na jedné ze svých cest i s československým prezidentem Tomášem G. Masarykem. Po svém návratu z druhé cesty v r. 1861, si uvědomil zoufalý stav Ruska. Domníval se, že se vše vyřeší, když se dá mužikům vzdělání. Otevřel školu pro své mužiky a jejich děti, v níž sám se svou rodinou vyučoval. Mužici ve škole neviděli žádný smysl a považovali ji za přítěž, ostatní statkáři se s ním přestali stýkat, protože ho považovali v lepším případě za podivína.

Tolstoj byl však především filozofem. Od ranného mládí se zajímal o východní filozofii a zdůrazňoval své spojení s Číňany a Indy. Věřil v převtělování . Napsal "Bez pochyby jsme existovali už před tímto životem, i když už si to nevybavujeme...Něžné emoce a nadšení, které zažíváme při pozorování přírody, jsou vzpomínkami na čas, kdy jsme byli zvířaty, stromy, květinami, zemí ..."

Ruský novelista Ivan Turgeněv vzpomíná, jak Tolstoj poté, co uviděl ubohého starého valacha, začal ho poplácávat a opakoval, že kůň má podle jeho názoru pocity a dokáže myslet. „Řekl jsem mu: ´Poslouchej, Lve Nikolajeviči, ty jsi kdysi musel být koněm. Dokázal bys popsat vnitřní stav koně?´ Tolstoj výzvu přijal a vytvořil dílo Příběh koně. Když si Turgeněv novelu přečetl, zvolal: ´Teď jsem naprosto přesvědčený, že jsi koněm byl!´"Tolstoj se během svého života stal vegetariánem. Prohlásil „Vegetariánství je kritériem, podle něhož poznáme, jestli je něčí snaha o morální dokonalost pravdivá a upřímná….Dokud budou na světě jatka, budou i pole válečná.“

Tak jako mystik Rasputin přestavoval spíše stín tehdejšího Ruska, tak Tolstoj představoval světlo svítící v temnotě všeobecného duchovního zapomění. Zemřel roku 1910. Francouzský spisovatel Anatole France o Tolstém  napsal, „Viděl svýma duchovníma očima horizonty, které jsou nám stále neviditelné" Fyzik Einstein pak řekl „Dnes není nikdo s Tolstého hlubokým vhledem a morální silou“

Kdybych já měl hlasovat v soutěži Největší Rus, pak Tolstoj jako prorok nové doby by dostal můj hlas.

 -----pokračování příště------