Jelcinova éra

Krach puče několika vrcholných představitelů Sovětského svazu v srpnu roku 1991 namířeného proti Michailu Gorbačovovi ukázal neodvratnost zhroucení Sovětského impéria a definitivně ukončilo éru komunismu v Rusku. 

X+

Začala postkomunistická éra v dějinách Ruska. Éra kdy socialistické hospodářství vystřídala kapitalistická tržní ekonomika. Ruský lid poprvé ve svých dějinách na vlastní kůži pocítil co je to kapitalismus. Zemi zaplavili nejrůznější poradci ze Západu kteří slibovali Rusům zázrak. Během pár let slibovali z Ruska učinit prosperující a moderní kapitalistickou zemi, která se plně začlení do globální ekonomiky.  Dovolte abych se v úvodu ještě v první části vrátil k Sovětskému Svazu a příčinám jeho rozpadu, což nám umožní pochopit lépe i budoucí vývoj Ruska.

Příčiny rozpadu Sovětského Svazu

Zkušenosti z Československa a Jugoslávie počátku devadesátých let 20.stol. ukázaly, že více národnostní federace fungující v dobách totalitního režimu jsou v dobách uvolnění totalitního sevření těžko udržitelné.

Platilo to i pro Sovětský Svaz. Socialistický systém oficiálně vycházel z idejí rovnosti lidí a společenské solidarity. Fakticky byl ale stejně jako předchozí systémy vládou úzké elity, která přes fráze o vládě lidu držela veškerou moc ve státě. Základní svobody byly potlačovány a vládla cenzura. O řadě témat se nesmělo veřejně hovořit. Vládnoucí ideologie byla založena na filozofii materialismu a ateismu. Duchovní rozměr života byl potlačován. To vše společnost oslabovalo zevnitř. Vládnoucí socialistické elity stále více kostnatěly a ztrácely kontakt z realitou až se celý systém během krátké chvíle zhroutil jako domeček z karet.

 Byli zde ale i vnější faktory které k zeslabení a zhroucení Sovětského Svazu a komunistického systému napomohly.

O nich se s pozoruhodnou upřímnosti vyjádřila bývalá britská premiérka Margaret Tatcherová v projevu v americkém Houstonu v roce 1991. Sama si  nepřála zánik Sovětského Svazu ani komunistického bloku (větší obavy měla z jednotného Německa). Přála si jen proměnit Sovětský Svaz ve faktickou západní kolonii a levný zdroj surovin pro západní průmysl.

"Sovětský svaz je země, která představuje vážnou hrozbu pro západní svět. Nemám na mysli vojenskou hrozbu. O tu zde nejde, naše země je dostatečně vyzbrojena, včetně arzenálu jaderných zbraní. Mám na mysli ekonomickou hrozbu. Vzhledem k plánování politiky a zvláštní kombinace morálních a materiálních pobídek byl Sovětský svaz schopen dosáhnout vysoké ekonomické výkonnosti. Procento růstu HDP bylo přibližně dvojnásobné ve srovnání s našimi zeměmi. Když si k tomu připočteme ohromné přírodní bohatství této země a efektivní zemědělskou politiku, měl Sovětský svaz reálnou šanci, vytlačit nás ze světových trhů. Proto jsme neustále jednali tak, abychom oslabovali tento ekonomický potenciál Sovětského svazu a vytvářeli v jeho domácích poměrech problémy a potíže." ...

V čem spočívalo ono oslabování ekonomického potenciálu SSSR a vytváření problémů?

S částečnou výjimkou Stalina byli všechny vládnoucí elity v SSSR napojeny na elity globální. Veřejně brojili proti imperialismu a kapitalismu, fakticky ale sloužily do značné míry zájmům velkokapitálu. Projevovalo se to sérii řady chybných rozhodnutí stranických a státních špiček , které vedly k oslabení ekonomiky a celkového stavu země. Příkladem bylo rozhodnutí o rozorávání celin za Chruščova, které bylo kritizováno zemědělskými odborníky a přineslo velké hospodářské ztráty. Socialistickou ekonomiku oslabila i akceptace závodů ve zbrojení s USA. A konečný úder systému přinesla řada reformních kroků za Gorbačova, které místo stabilizace a posílení země měla opačný efekt.

K dokreslení není od věci si přečíst vzpomínku zpěváka Karla Gotta z návštěvy Moskvy v dobách Gorbačovovy vlády.

„A řeknu vám takovou příhodu, která se mi stala v roce 1987, kdy jsem byl do Moskvy  pozván jako československý zástupce populární hudby. Z každé země světa byl tehdy neoficiálně pozván jeden představitel za vědu, kulturu a církve….Celá akce vyvrcholila osobním pozváním od Michaila Gorbačova do Kremlu. Tedy opět bez protokolárnich ceremonii stranických orgánů. V tom obrovském sále, kde za­sedal Nejvyšší sovět a v jehož čele trůní obrovský portrét Lenina, neseděli žádní členové politbyra, jak jsme to celá léta znalí z televize, ale seděl zde pouze Gor­bačov, sám. To bylo poprvé v historii. Takže, místo papalášů si Gorby vedie sebe posadil největšiho experta pres moderni zbrané z NATO a jiné významné odborníky ze Západu. Pro pozvané to znamenalo šok. Mezi přítomnými sedělí i šéfové velkých bank. Byl tam například náš "přítel" staričký Armand Hammer, který, jak už jsem o tom mluvil, v začátcích kšeftoval s bolševiky a stal se osobním přítelem Lenina. Mimochodem, teprve nedávno zemřel. Byli zde i pánové z Wall Street a dalši světoví byznysmeni a Gorby vypadal jako z pohádky.“

O Arnoldu Hammerovi jsem se již v minulosti zmínil. Seznámením se s pár fakty jeho životopisu nám umožňuje si udělat představu, jak finanční a podnikatelské elity ovlivňovaly politiky USA, tak Sovětského Svazu. Komunisty i pravičáky. Republikány i demokraty.

„Armand Hammer (21. května 1898 – 10. prosince 1990) byl americký podnikatel v oboru paliv (ředitel nadnárodní firmy Occidental Petroleum, filantrop a sběratel umění, a také člověk s nadstandardně dobrými vztahy s představiteli Sovětského svazu i USA (přátelil se s V.I.Leninem i Ronaldem Reaganem). Jeho otec Julian Hammer byl členem Americké socialistické strany po jejím rozštěpení které následovalo po VŘSR byl jedním ze zakladatelů Komunistické strany USA a v roce 1919 jejím generálním tajemníkem. Armand Hammer byl nicméně horlivý stoupenec republikánů Richardu Nixonovi např. poskytl 54000 dolarů na kampaň nakonec ale musel zaplatit pokutu 3000 dolarů když se zjistilo že tyto peníze byly přijaty nelegálně.“ Mimo jiné ještě dvě zajímavosti o panu Hammerovi. Nebyli to jen sovětští vůdci a američtí republikáni se kterými se kamarádil. Štědře sponzoroval i demokraty Al Gora st., otce bývalého viceprezident za Clintona. Jako poradce se podílel na konci svého života i na hospodářských reformách v Číně.

Jelcinova éra

Boris Jelcin zahájil svou politickou kariéru jako funkcionář komunistické strany. Jako zapálený reformista se brzy střetl s umírněným Gorbačovem. V souboji obou mužů nakonec zvítězil Jelcin. Za zády Gorbačova se v roce 1991 jako prezident Ruska domluvil s představiteli jiných svazových republik na rozpuštění Sovětského Svazu. 1.1. 1992 se tak stal prezidentem nezávislého státu Ruské federace.

Ihned spustil reformy. Jejich autorem byl světoznámý profesor Harvardu Jeffrey Sachs se skupinou západních poradců tzv. neoliberální ekonomické školy. Zvolili taktiku tzv. šokové terapie spočívající v rychlé liberalizaci cen, omezení zasahování státu do ekonomiky, zrušení státních dotací a co nejmasivnější privatizaci.

Reformy ihned vyvolaly zdražení a ekonomickou krizi a zvýšily daňovou zátěž obyvatelstva. Část vlády a většina parlamentu se postavila proti Jelcinovi a obvinila ho z korupce a rozkrádání majetku. Jelcin parlament protiústavně rozpustil a na neposlušné poslance poslal tanky. V následujících bojích zahynulo 187 lidí.

Jako již neomezený vládce Ruska spustil pod dohledem MMF a Světové Banky masivní privatizaci. Většina státního majetku byla doslova rozkradena domácími ekonomickými skupinami, státními úředníky a zčásti skoupena zahraničním kapitálem. Téměř přes noc se tak vytvořila malá, ale nesmírně bohatá úzká vrstva mocných ruských oligarchů. Během hodnocení podmínek k tvorbě zákonů o rozprodeji státního majetku v Jelcinově říši se Charles Blitzer,hlavní ekonom Světové banky pro Rusko, novinářům z Wall Street Journal pochlubil: „Nikdy v životě jsem neměl příležitost užít si tolik zábavy, jako při ruské privatizaci.“

Zatímco někteří pohádkově bohatli, tak většina obyvatel se stále více propadala do chudoby. V roce 1998 došlo v důsledku nesplacení dluhů ke kolapsu ruské měny.

Problémy byly i jinde. Rostla moc místních gubernátorů a centrální vláda stále více ztrácela vliv na dění v zemi. Čečensko, malá islámská země na Kavkaze vyhlásila nezávislost na Rusku. Během první Rusko-Čečenské války v letech 2004-2006 se ruské armádě nepodařilo zvítězit nad vzbouřeneckou republikou a země se stala fakticky nezávislou na Rusku i když formálně zůstala součástí Ruska. V létě 1999 se islamisté z Čečenska pokusili dále expandovat. Přepadli sousední Dagestán. Vnitřní a mezinárodní situace Rusa v té době lze charakterizovat jediným slovem KATASTROFA. Rusko bylo opět na dně. Velmocí bylo jen díky jadernému potenciálu. Vážně hrozilo, že Rusko přijde i zcela o kontrolu nad surovinovými zdroji. Ruští oligarchové propojovali své firmy s nadnárodními společnostmi a tak hrozilo, že Rusko přijde i o surovinové zdroje, kterého se zcela zmocní globální finanční elity.

V této situaci po několikáté Jelcin změnil vládu. Do jejího čela jmenoval málo známého Vladimíra Putina.

Žádný člověk není jen bílý či černý. I Jelcin měl jistě své dobré stránky. Jeho velký politický protivník z roku 1993 Alexandr Ruckoj (1991–1993 zástupce prezidenta) o něm řekl. : „Díky Jelcinovi se ze mě stal politik, přemluvil mě, abych se stal jeho zástupcem. To, že nás později poštvali proti sobě, není jeho vina. Už dlouho proti němu nechovám zášť – všichni přece děláme chyby. Navíc, nehledě na všechno, Jelcin má zásluhu, kterou nikdo nepopírá – dal svobodu národu a zemi. Díky němu každý z nás může jet kamkoli na světě, založit své podnikání a vyjadřovat vlastní názor, aniž by se bál represí.“

Vladimír Antonov a vzpomínka na mládí

Bylo mi 21 let a psal se rok 1992. Bylo říjnové odpoledne a já se potloukal Ostravou. Zavítal jsem do knihkupectví a otevřel knihu. Jmenovala se „Radžajoga a Budhijoga“ a jejím autorem byl jakýsi Rus Vladimír Antonov. Více než knihy jsem si všiml přiloženého letáčku obsahující pozvánku na kurs jógy. Protože jsem se v oné době začínal zajímat o duchovní otázky a také toužil po nějaké cestě duchovního sebezdokonalování pozvánka mně lákala.

O pár dní později jsem na kurs skutečně dorazil. Od cvičitelky z Brna jsem poprvé slyšel vyprávění o ruském biologovi a později mystikovi z Petrohradu Vladimíru Antonovovi. Člověku který prostudoval křesťanskou mystickou cestu ruského pravoslaví i řadu východních nauk teoreticky i prakticky. Vytvořil systém psychické autoregulace člověka, obdobu indických systémů jógy.

Abych mohl provádět tato cvičení musel jsem splnit dvě podmínky. Přestat pít veškerý alkohol a jíst maso. Tyto podmínky jsou totiž u každé duševní jógy velice důležité. Bez jejich splnění si může praktikant jógy způsobit i vážné fyzické a duševní problémy. Rozmyšlení mi tehdy trvalo jeden den. I když jsem jedl maso denně a s kamarády chodil na pivo, touha po provádění jogínských praktik byla větší. Přestal jsem pít alkohol a stal se vegetariánem. Pod vedením cvičitelky jsem se stal na dva roky žákem Vladimíra Antonova a každý den věnoval několik desítek minut pravidelnému cvičení.

Po dvou letech pravidelná cvičení s lektorkou skončily a já tento duchovní směr postupně opustil. Přijal jsem nauku českého filozofa Josefa Zezulky a začal jí praktikovat. 

Přesto jsem tomuto muži, který v Rusku napsal řadu knih a natočil několik dokumentů věnovaných duchovní problematice velice vděčný. Především mu vděčím, že mně přivedl k myšlence vegetariánství a důležitosti citlivějšího přístupu k přírodě. Dnes jsem vegetariánem přes 20 let a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval. Pouze postupně se měnil důvod mého vegetariánství. Už to nebylo proto, abych mohl tak trochu sobecky dělat nějaká cvičení a neznečisťoval své tělo hrubou energií z masa jak to bylo na samém počátku. Ve zvířatech jsem stále více začal vidět své bratry toužící po životě stejně jako my lidé.

Již dlouho jsem na tyto doby mládí nemyslel. Až nyní při psaní o ruské historii 90tých let jsem si je připomněl. Nikdy jsem v Rusku nebyl, ale touto životní etapou skrz učení Vladimíra Antonova mně tak trošku můj osud propojil s osudem ruské země a jejími pradávnými duchovními kořeny, které jsou i kořeny našimi českými, jak hovoří i dávné legendy.

 -----pokračování příště-----