Starověké dějiny země zaslíbené II.

Dějiny izraelského národa začínají Abrahámem, jehož jméno v překladu znamená praotec národů. Za svého praotce jej nepovažují jen Židé, ale i Arabové, kteří sami sebe považují za potomky Abrahámova syna Izmaela. Abrahám byl však především duchovní vůdce a učitel, který lidem předal duchovní učení na počátku věku býka, což bylo někdy před cca 6000 lety.Tedy v době, kdy lidstvo vstoupilo do nejtěžšího období platónského roku-éry kalijugy, železného věku. 

Rozevření Rudého moře

Abrahám a jeho pokračovatelé

Abrahám byl jakousi obdobou našeho praotce Čecha. Je úkolem bylo dovést svůj kmen do země zaslíbené-Kanaánu. Místa které se v té době na příštích 6000 let stalo po Egyptu dalším duchovním centrem světa.

Existují dvě verze odkud Abrahám vyšel. Ta první hovoří o městě Ur v Mezopotámii. Druhá o Uru Kaldejském v jižním Turecku. Putování bylo dlouhé a strastiplné. Část doby svého života prožil Abrahám i v Egyptě. Putování symbolicky skončilo na území dnešního Jeruzalém. Na místě nynější chrámové hory Abrahám postavil oltář a vykonal bohoslužbu. Ta zcela jistě nebyla spojena s jakoukoliv lidskou či zvířecí oběti, jak se nám snaží namluvit Bible. Příběh o přípravě Abraháma k obětování syna Izáka s velkou pravděpodobností vznikl jako snaha autora textu vyjádřit distanci Izraelitů od kultu lidských obětí hojně prováděných u jiných národů tehdejšího Kanaánu.

Abrahám zcela jistě byl mužem míru a moudrosti. Učil lidi o jediným univerzálním Bohu, kterého nelze vtěsnat do žádné podoby a formy, o zákonech života a vesmíru. Položil tak i základ učení kabaly, filozofické části židovského náboženství, tradující se jako „tajná nauka“, kterou si někteří ziskuchtivci chtějí uchovat pro sebe, aby s její pomocí ovládali druhé. 

Abrahám stal u zrodu židovského národa. Jeho úkolem bylo přijmout Abrahámovu nauku, ideu jediného Boha a přitom se vnitřně distancovat od všech okolních pohanských kultů a náboženství. A tyto ideje pak v míru předávat dál okolním národům.

Abrahámovým pokračovatelem v této roli se podle Bible stal syn Izák, bratr praotce Arabů Izmaela. Izák pak za svého pokračovatele zvolil Jákoba.

Jákob měl dle bible 12 synů z nichž vzešlo 12 kmenů izraelských.Nejschopnějším a pro Jakoba nejoblíbenějším synem byl nejmladší z nich- Josef. To mezi ostatními syny Jakoba vyvolalo žárlivost vedoucí k tomu, že svého bratra prodali do egyptského otroctví. Josef díky svým schopnostem udělal v Egyptě kariéru a stal se dokonce druhým mužem po faraonovi-správcem Egypta. Svým bratrům nakonec odpustil a v čase sucha, které zasáhlo Kanaán jím umožnil uchýlit se do Egypta. Po smrti Josefa se Izraelský národ v Egyptě dál rozrůstal. To vyvolalo strach ve vedení egyptské říše se vzrůstajícího vlivu židovského národa. Egypťané nakonec uvrhli Izraelity do otroctví. Karma národa symbolicky popsaná příběhem o prodeji Josefa do egyptského otroctví svými spolubratři se naplnila.

Mojžíš

Za 2000 let po Abrahámovi se na počátku věku berana zrodil do židovského národa další člověk, který znal duchovní-životní pravdu přímo, ne zprostředkovaně. Jmenoval se Mojžíš a jeho úkolem bylo osvobodit židovský národ z Egyptského otroctví a opět ho dovést do zaslíbené země.

Egyptský vládce Mojžíšovi nechtěl vyhovět a Izraelity propustit. V důsledku toho postihlo Egypt několik pohrom. Bible píše, že chráněni byli ti, co si pomazali dům krví beránka. Ve skutečnosti je však daleko logičtější, pokud by uchránění byli ti, kteří přijmou a budou se řídit učením věku berana, které přines lidem Mojžíš. Za větou o prolití beránkovy krve se tak zřejmě skrývá nepochopení duchovní symboliky. Úplně stejně tomu bylo o 2000 let později s Ježíšem. I zde byly ryby jako duchovní symbol Ježíšova učení zaměněny s hmotnými rybami. Místo toho, že Ježíš sytil lid duchovním učením ryb bylo napsáno, že zázrakem rozmnožil rybí maso a dal je lidem za pokrm.

Přechod Rudého moře

Mojžíš nakonec u faraona ztíženého osudovými ranami dosáhl souhlasu s propuštěním svého lidu. Přesto se v zášti nakonec přece jen pokusil židovskému exodu zabránit a vyslat proti Izraelitům armádu. Ve chvíli, kdy byla situace židů beznadějná se rozevřelo Rudé moře a Židé mohli přejít na druhou stranu moře. Egyptská armáda pronásledující Izraelity byla poté spláchnutá a našla smrt na mořském dně. Zde v oblasti Akabského zálivu mezi Egyptem a Saudskou Arábií se dodnes nacházejí stopy po exodu : korály zarostlé zbytky válečných vozů, kostry vojáků a koní.

Dnes se na obou březích Rudého moře nacházejí velké sloupy, které na paměť Exodu nechal vztyčit o několik století později král Šalamoun.

Jak je možné, že k něčemu takovému došlo? Na světě není nic nemožné ve chvíli, když je pro budoucí osud světa z jakéhokoliv důvodu nutné, aby přežil jeden či více lidí. Pak se vždy vytvoří i na první pohled sebe nepravděpodobnější možnost, jak se záchrana uskuteční. Třeba i tak, že se rozevře moře. Je naivní si představovat, že světu vládnou slepě působící přírodní síly. Naopak vše ukazuje, že za vším stojí inteligence, která přesahuje veškeré naše omezené lidské chápání.

Hora Sinaj

Lid vedený Mojžíšem pouští došel až pod horu Sinaj a utábořil se zde. K pití zde byla k dispozici voda, která „zázračně“ vytryskla ze skály. K jídlu byla k dispozici mana, zvláštní hmota podobná jiní padající z nebe.

Jednoho dne se uchýlil Mojžíš na vrchol hory. Když se dlouho nevracel, Izraelité si vyrobili modlu v podobě býčka, který byl v Egyptě uctíván jako bůh Apis. Když se Mojžíš po čase vrátil s deskami zákona, strašlivě se rozčílil při pohledu na modloslužebnictví Izraelitů  a desky se zákony rozbil. Příběh je symbolickou ukázkou vztahu nás lidí k duchovní pravdě. Býk symbolizoval staré duchovní učení, které bylo v Mojžíšově době lidmi již velmi poškozené a deformované. Lidé se však k němu stále vraceli se zvyku a s obavou, že by jeho opuštěním o něco přišli, místo toho, aby plně přijali učení nového věku berana. Nejinak tomu bylo za Ježíše, když se lidé setkali s novým učením věku ryb. A stejně je to i dnes, když již máme nové učení věku vodnáře.

Hora Sinaj bývá označována za horu v egyptské Sinaji. Existuje však řada indicií, že ta pravá hora Sinaj se nachází jinde a to v Saudské Arábii. Je jí Jabal Al Lawz . V jejím okolí se nachází kamenný oltář pro uctívání býka, kresby posvátných býčku a řada dalších stop po táboření velkého množství lidu.

Archa úmluvy a Aronova hůl

Jedním z nejzajímavějších biblických příběhů je příběh o arše úmluvy. Archa úmluvy představovala kovovou schránku s různorodým působením na své okolí. Existují indicie, že se jednalo o zařízení používané již ve starověkém Egyptě a Atlantidě.

Jednalo se pravděpodobně o jakýsi katalyzátor, který koncentroval různé formy energie od statické elektřiny až po vysoce frekvenční duchovní energie. S tím souviselo i její použití. Síly které z archy vyzařovaly byly schopny ovlivnit vlastnosti okolní hmoty: rozbít zdí hradeb či dokonce okolní hmotu dematerializovat. Archa působila za jistých okolností ozdravně a za jiných destruktivně na lidský organismus a psychiku. Její vysoké-božské vibrace ladily zcela pouze s osobností veleknězů, kteří jediní byli oprávnění s archou za přísných podmínek pracovat. Pokud se k ní přiblížil někdo nepovolaný, tak důsledkem mohla být i jeho smrt.

Obdobným zařízením byla i Aronova hůl, jen s tím rozdílem, že sílu nekoncentrovala, pouze zesilovala a transformovalo jí do hmotné či psychické podoby. Bible vypráví, že právě ve chvíli, kdy Mojžíš pozvedl tuto hůl, rozevřelo se Rudé moře.

Archa úmluvy a Aronova hůl byla nesena Izraelity i do bitev. Jednou byla ukradena Filištíny. Ti jí, ale po čase vrátili. Síly které z ní vyzařovaly se projevily na lidu tohoto národa destruktivně. Nejen, že rozbily jejich modlu, ale vyvolali mezi Filištíncích jakousi  závažnou fyzickou chorobu.

Nakonec byla archa umístěna do Šalamounova chrámu i s Aronovou holí. Po dobytí Jeruzaléma Babylóňany se ztratila. Existují názory, že se nachází v Etiopii. Síla kterou však byla nabita již patrně vyprchala.

Mojžíšův odkaz

Podle Bible Mojžíš putoval se svým lidem sinajskou pouští 40 let. Na konci života spatřil zaslíbenou zemi, do ní již však nevzešel. Jako velice starý muž se odebral do samoty a zemřel.

Mojžíš je vnímán jako autor desatera přikázání, tj. etických pravidel, která tvoří základ etického systému židovství a křesťanství. Ač jsou všeobecně známá, tak jen málokdy byla v historii dodržována i samotnými křesťany a židy. Zároveň jsou až dodnes často chápaná velice rigidně. Na jedné straně nejdůležitější z nich, přikázání Nezabiješ bylo omezena pouze na lidi, ač původně se zcela určitě týkala všech živých tvorů, tedy i zvířat. Na druhé straně svěcení sedmého dne tím, že se budu striktně zdržovat jakékoliv práce je  nesmyslné, stejně jako projevy úcty k rodičům, kteří si toho nejsou hodni, například tím, že týrají své děti.

Etika se nedá shrnout do konkrétních příkazů a zákazů. Každá životní situace je jiná a má jiné správné řešení. Sebevražda člověka který utíká před svými problémy je porušením přikázání Nezabiješ, sebevražda Palachova byla záslužnou obětí.

Duchovní cesta člověka je tak mnohem víc než jen dodržování přikázání. Je to práce na sobě, přemýšlení a později duchovní praktiky a meditace. Její smysl je v tom, aby člověk nejednal správně jen proto, že se tak musí, ale aby jeho etické jednání vycházelo z jeho vlastního nitra  a pochopení sounáležitosti se vším živým.

Toto jistě lidem říkal i sám Mojžíš. Bohužel na tyto jeho slova se rychle zapomnělo. Mojžíš je dnes židy považován za největší osobnost židovských dějin. Ctí ho velmi i křesťané a muslimové. Jeho osobnost je i předlohou řady filmů. Je to ale smutná podívaná. Zatímco v první části filmu vycházející z autorovy umělecké fantazie má Mojžíš rysy lidského a soucitného člověka, tak ve chvíli když vstoupí do hry biblická předloha se z něj stává nemilosrdný a tvrdý muž libující si v krvavých zvířecích obětech beránků a jiných zvířat. Tyto filmy a příslušné biblické pasáže jsou tak podle mého názoru více výpovědí o způsobu myšlení a světu těch, kteří tyto příběhy sepsali než výpovědí o samotném Mojžíšovi, jako skutečné postavě.

 ---pokračování příště----