Odkaz řecké mytologie

Starověké Řecko je vnímáno, jako kolébka evropské a západní civilizace. Její odkaz lze najít ve vědě, umění, filozofii, v politických koncepcích až do současnosti. Nedílnou součástí tohoto odkazu je i řecká mytologie. Řecká mytologie má společné kořeny s mytologiemi ostatních národů všech kontinentů. Vychází hlavně z intuitivního pohledu člověka na svět a má mnoho paralelních významů: kosmologický, historický, umělecký, psychologický a také astrologický. 

Řecký mýtus a kosmologie

Stejně jako mýty všech národů, tak i ten řecký popisuje stvoření světa. Na počátku existoval nekonečný Chaos. Pojem chaos mnozí vnímají jako nepořádek. Přesto i moderní „teorie chaosu“ nalezla ve zdánlivém chaosu věcí a jevů skrytý a hluboký řád.  Z Chaosu se zrodily dvojice bohů, kteří symbolicky vyjadřovaly svět protikladných sil: den a noc, světlo a tma, nebe a země. Země dostala název Gaia a nebe Uranos.

Ze spojení nebe a země vznikly mnohočetní bohové, kteří symbolizují různé přírodní síly. Antické bohy tak můžeme vnímat i jako personifikace přírodních sil a procesů, za kterými lidé starověku tušili existenci duchovních sil, jež jsou předobrazem hmotných přírodních dějů.

Řecký mýtus a historie

Na řecké bohy a mytologické hrdiny se lze dívat také jako na postavy dávné lidské historie. Existují názory, že se jednalo o postavy z legendární Atlantidy a dalších civilizací před úsvitem klasického věku řecké kultury.

V postavách řeckých polobohů-titánů zrozených ze svazku bohů a lidí je možno vidět paralelu s hebrejskými nefilim. Tedy kříženců „synů božích“ a „dcer lidských“, jak to popisuje bible. V řeckých mýtech jsou četné také postavy kříženců lidí a zvířat jejímž příkladem je slavný minotaurus: napůl býk a člověk.

Řecké mýty stejně jako mýty jiných národů obsahují vyprávění o potopě světa, kterou přežilo jen několik lidí na lodi-arše.

Součástí řecké mytologie je i učení o čtyřech érách, které se pravidelně střídají a ovlivňují život na zemi v rámci 25000 let trvajícím platónském roku.

Nový platonský rok vždy začíná zlatým věkem, který je nejlepším obdobím pro duchovní rozvoj člověka. Lidé žiji v míru, živí se vegetariánsky a prakticky neznají ani závažných nemocí.

První lidé majíce ducha původu božského, byli pokolením věku zlatého. Věk ten trval potud, pokud vládl světem Kronos. Za něho žili lidé bez péče a práce jako bohové sami. Země rýčem ani pluhem rýpána nejsouc, skýtala jim sama všeho hojně, a lidé velikých potřeb neznalí, jsouce vším spokojeni, sbírali třešně, jahody  a jiné ovoce, a tím se živili. O zákonech a soudcích ve věku zlatém nikdo nevěděl; obou nebylo tehdy třeba; každý sám práva a poctivosti šetřil, a tak nikomu hrozby ani tresty za přečiny klidu nočního nekalily. Nebylo nemocí, ani jiných svízelů; vypršela-li komu doba života od bohů napřed určená, za lehkého spánku od nich se světa býval povolán.

 Po zlatém věku přichází věk stříbrný, kdy zejména na jeho konci dochází k  civilizačnímu propadu. Naposledy byl závěr stříbrného věku spojen s pádem Atlantidy.

Když Zeus, svrhnuv otce svého Krona s trůnu, sám se jal panovati, nastal věk stříbrný. Pokolení to ani tělem, ani duchem lidem věku zlatého rovnati se nemohlo. Člověk rodil se nemluvnětem, i bylo třeba dlouhé doby a nemalé péče rodičův, nežli vzrostl v jinocha; a jedva že poznával svět a lidi, již uváděly mu šediny na mysl hrob. I náruživosti ducha lidského rozechvívati počínaly, a lidé, uzdu jim pouštějíce, mnohých strastí druh druhem zakoušívali. Zvláště pokolení toto bohy v malé mělo poctivosti, jejich oltářů málo dbalo a povinných obětí si nehledělo.I shladil Zeus pokolení to z okršku zemského; ale poněvadž nebylo ještě úplně bezbožno, vykázal mu místo jako smrtelným démonům na světě. 

Měděný či bronzový věk je dobou, kdy platónský rok přechází do druhé destruktivní fáze. U méně duchovních lidí vládnou vášně a rozšiřuje se dravectví a masožravectví.

Potom následovalo třetí pokolení lidské, pokolení věku měděného. Bylo mnohem horší, nežli pokolení věku stříbrného: kruté, křivd a válek milovné. Znechutila se jim potrava z plodin, jež vydávala země, a jen po mase plála jejich mysl. Jejich tělo vzrůstalo v obrovskou výš a sílu, ale srdce jim tvrdé bylo jako skála. Nikdo k nim bez pohromy přiblížiti se nemohl; neboť mědí se bránili, mědí na sebe útokem hnávali, mědí také svá pole vzdělávali: železa totiž tehdy ještě nebylo. Konečně pokolení to dalo se v boj vražedný druh se druhem; a jakkoli bylo silné a vzdorné, přece k rozkazu Diovu zřítilo se ve věčnou noc Hadu čili podsvětí. 

Čtvrtý železný věk na jehož konci se nacházíme je nejtěžším ze všech věků. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a nemůžeme nevidět všeobecný úpadek, který je s tímto věkem spojen.

Čtvrtý věk a poslední byl železný. „Kéž,“ vzdychá řecký básník Hesiod, líče věk tento, „ve věku železném jsem se nenarodil! Kéž jsem raději dříve umřel anebo později na svět přišel!“Pokolení to zkažené tělem i duchem ani oddechu nemá z péčí a trampot; druh druhu břemenem, obtíží a závadou. Zmizely se světa pravda, právo a poctivosť, zmizely láska a věrnosť; místo těchto ctností černým mrakem rozprostřelo se hanebné sobectvo, závisť, úklady, násilí a vražda. 

Řecké mýty- umění a psychologie

Řečtí bohové a hrdinové mýtu mají veskrze lidské vlastnosti. V mytických příbězích tak můžeme vidět i modely lidského chování, které se v historii stále opakují.

Jako první si toho všimli řečtí dramatici. Hlavním námětem řeckých a později římských divadel byly mýtické příběhy. Až do současnosti řecké mýty inspirují literáty, filmaře, hudební skladatele a výtvarné umělci. Je tomu proto, že působí na citovou složku člověka a vyvolávají emocionální prožitek, který otevírá v člověku brány podvědomí.

Poprvé si to v moderní době uvědomil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud a po něm pak Carl Gustav Jung, který ve své analytické psychologii se usilovně věnoval vztahu mezi mýtem a lidskou psychikou. Vytvořil teorií archetypů. Tj. určitých vzorů, nebo praobrazů ovlivňujících lidské myšlení a chování. Tyto vzory jsou součástí kolektivního nevědomí, které můžeme vnímat jako jakousi univerzální paměť historie lidstva. V podobě reálných postav se s nimi můžeme setkat ve snech a vizích ve změněných stavech vědomí.

Vztah mezi mýty a psychikou využívají i některé moderní psychoterapeutické směry. Vyprávění mýtů může mít výrazný vliv na nevědomé procesy v mysli člověka. To si uvědomil především netradiční americký psychoterapeut Milton Erickson. Terapeutem vytvořený příběh nazval metaforou. Metafora vychází z problému, se kterým klient k terapeutovi přijde. Obsahuje vymyšlený příběh, jehož hrdina úspěšně řeší obdobný problém jako klient. Ericsson tento příběh vyprávěl klientovi ve stavu hypnózy. Tím docílil, že vyprávění působilo jako hypnotická sugesce, která ovlivnila chování klienta v budoucnosti.

Řecké mýty a astrologie

Astrologie studuje vztah mezi děním na obloze a na zemi. Staré kultury včetně řecké popsali nebe, jako svět božstev a polobožských postav.

Týká se to i planet a dalších nebeských těles. Pojmenování planet vychází z římské mytologie, která však převzala mytologii řeckou a pouze přejmenovala „bohy“ z řecké do latinské verze.

Bůh Slunce byl vždy vnímán jako symbol mužského principu a životní síly. Měsíc jako symbol ženy, podvědomí, rodiny, domova a matky. Merkur jako posel bohů odpovědný v astrologii za komunikaci a myšlení. Venuše jako bohyně krásy a lásky byla spojena vždy se smyslností a uměním. Mars jako bůh války byl spojen s průbojnosti, odvahou, ale i agresí. Vládce bohů Jupiter=Zeus byl vždy spojen se všemi formami expanze a rozšíření. Saturn naopak s omezením a řádem. Uran představujícím nebe je spojen s novými nápady, inovacemi ale i s ničením starého řádu a excentričností. Neptun jako vládce moří ovládá vše spojené s vodou a jí odpovídajícími psychickými vlastnostmi: víra, sny, ale i iluze a drogy. Pluto jako vládce podsvětí ovládá všechno skryté a tajemné. Je spojeno s magií, sexualitou, životní transformací ale i se smrti.

Postavení planet na obloze se neustále mění. Během pohybu na obloze procházejí 12 nebeskými znameními, které opět symbolizují určité vlastnosti a principy. Z kombinace všech těchto prvků se sestavuje horoskop. Zkušený astrolog z něj dokáže vyčíst mnohé. A to proto, že existuje souvztažnost- synchronicita mezi děním na zemi a na obloze. Postavení planet v okamžiku našeho narození, tak odpovídá kvalitě naší bytosti v okamžiku zrodu. Měnící se postavení planet během našeho života pak popisuje proměnlivost našeho osudu ve kterém se setkáváme s příležitostmi i překážkami.