Ve 2.století př.n.l. byla Římska říše již silnou mocností tehdejšího světa. Z četných válek a dobytých území proudila do Říma bohatá kořist. Její součásti byli i tisíce otroků. Na nich byl založen i společensko-ekonomický systém vládnoucí v starověkém Římě. Nese název otrokářský. Otroctví však nebylo jen něčím co umožnilo Římanům pohodlný život. Bylo i jednou z příčin řady vážných krizí, které nakovec vedly k pádu impéria.
Římští otroci
Římané vnímali otroky jako věci. Ve spisu O zemědělství římský autor Varro rozlišuje zemědělské nástroje na: věci němé-nástroje, polomluvící-zvířata a mluvící-otroky.
Otroci byli naprosto nesvobodni a až na konci vlády Říma získali jistá minimální práva. Jejich majitel je mohl beztrestně zabít. Dokonce v Římě existoval zákon, který přikazoval, že pokud násilnou smrtí zemře majitel otroků, tak automaticky jsou jeho otroci podezřelí a musí být popraveni. Popraveno tak najednou bylo třeba 400 otroků jednoho římského boháče.
Jistě ne vždy bylo postavení otroků těžké. Někteří sloužili jako učitelé a vychovatelé dětí římských boháčů a prožívali tak i docela klidný a spokojený život. Často však museli dřít za doslova nelidských podmínek.
Tak tomu bylo i na Sicílii, kde pracovali na četných zemědělských plantážích. Je tudíž pochopitelné, že právě zde došlo k prvním velkým povstáním otroků v historii starověku.
Největším povstáním otroků v historii bylo povstání Spartakovo. Spartakus byl gladiátorem, který bojoval na život a na smrt pro pobavení publika v arénách. Podle dobových pramenů nebyl jen obyčejným otrokem. Původně sloužil v římském vojsku, kde dosáhl i význačné hodnosti vojenského tribuna. Jednou se však postavil proti svému veliteli a práci gladiátora si zvolil jako alternativní formu trestu. Jako gladiátor proslul obratností a zuřivostí.
Jednoho dne se mu podařilo se svými spolubojovníky pobít strážce a uprchnout na Vesuv. Zde se němu rychle přidávali další otroci, kteří hromadně utíkali od svých pánů a rabovali vše, co jím přišlo do cesty. Spartakus se ukázal jako výtečný organizátor a vojevůdce. Několikrát porazil římské vojsko, čímž se mu a jeho druhům otevřela cesta ke svobodě odchodem z Itálie. Spolubojovníci však zatoužili pokořit samotný Řím a tak se sám Spartakus obrátil zpět. Udělal tak závažnou strategickou chybu, která stála jeho a spolubojovníky život. Byl nakonec poražen římským vojevůdcem Crassem. Šest tisíc povstalců bylo pro výstrahu ukřižováno na podél cesty Via Apia vedoucí z Říma.
Krize republiky
Povstání otroků byly jedním z projevů krize římské republiky. Otroci sice umožnili bohatým Římanům žít zahálčivý život, zdaleka však existence otrokářství nebyla výhodná pro všechny svobodné občany Říma. Otrokářství bylo příčinou velké nezaměstnanosti a tím i chudoby širokých lidových mas. Díky velice rozšířené otrocké práci nebylo dost pracovních příležitosti pro všechny.
Sociální problémy obvykle provázejí problémy politické. Ne jinak tomu bylo i v Římě. Stále více sílila korupce. Úřady, včetně konzulů si kupovali za peníze příslušníci několika nejbohatších římských aristokratických rodů. Společnost spěla k rozkladu. To vedlo k tomu, že k moci se začali dostávat ambiciózní lidé vládnoucí diktátorskými metodami, kteří neváhali přistoupit ani k fyzické likvidaci svých odpůrců. Nastalo období Sullovy diktatury, za které byly vytvářeny nechvalně proslulé seznamy římských občanů, které mohl kdokoliv beztrestně zabít.
Gaius Iulius Caesar
Na seznamu Sullových odpůrců státu se ocitl i mladý Gaius Julius Caesar z rodiny Iuliů jejíž původ se traduje až k trojskému hrdinu Aeneovi. O jeho dětství toho moc nevíme. Narodil se někdy kolem roku 100 př.n.l.
Díky přímluvě své rodiny se podařilo Caesarovi nakonec toto smrtelné nebezpečí přežít. Sulla mu udělil neochotně milost. Caesar však přesto odešel do Malé Asie, kde získal první vojenské zkušenosti během bojů proti pontskému králi Mithriadovi. Do Říma se vrátil po Sullově smrti. Působil mimo jiné, jako veřejný obhájce a zároveň i studoval rétoriku a filozofii. Proslulý řečník Cicero jej nazval nejlepším řečníkem své doby.
Povahu a sebevědomí Ceasara dobře ilustruje jeden z jeho četných životní příběhů. Během plavby v Egejském moři byl zajat piráti. Ti za něj požadovali výkupné. Caesar se urazil její výši a žádal piráty o výrazné zvýšení požadované částky. Přitom slíbil nevěřícím pirátům tvrdý trest poté, co jej propustí. Slib dodržel. Na piráty nechal poslat vojsko a po dopadení je rozkázal všechny ukřižovat.
Caesar rychle stoupal po žebříčku římské moci. Pomáhala mu v tom jeho vysoká inteligence, schopnost strategického myšlení i politický instinkt. Uvědomil si, že pro dosažení cílů potřebuje získat popularitu lidu i spojenectví vlivných římských rodin. Lidu slíbil sociální reformy a zároveň se neváhal zadlužit, aby úplatky získal přízeň těch, které potřeboval ke zvolení do prestižní funkce Nejvyššího kněze, hlavy římského náboženství. V této funkci, kterou doživotně vykonával byl zodpovědný za povádění náboženských obřadů, které měly zajistit prosperitu Říma. Jeho pravomocí bylo i jmenováni šesti panenských kněžek bohyně Vesty- vesválek. Vestválky é vykonávaly pravidelné modlitby a chránily posvátný oheň, který hořel uprostřed Vestina chrámu, který byl postaven jako součást Fora-Romana. Oheň symbolizoval život celého státu. Vedle něho bylo v chrámu uloženo i paladium s vyobrazením bohyně Minervy údajně pocházející z Tróje. Bohyně Vesta byla bohyní ohně a starala se o "teplo rodinného krbu" a blaho města a impéria. Bohyně minerva byla bohyní rozumu, ochránkyně Říma i bohyni války a vítězství.
Brzy poté co získal titul nejvyššího kněze uzavřel Caesar neveřejnou dohodu s největším římským boháčem Crassem a ctěným vojevůdcem Pompejem o rozdělení moci ve státě- první triumvirát.
Caesar se stal na rok konzulem a pak se vydal na severozápad do Galie. Jako vynikající vojevůdce dobyl celou Galii, avšak za cenu obrovských lidských obětí. Několikaleté tažení popsal v knize „Zápisky o válce galské“, ve které vylíčil i život kmene Gálů a jejich kněží-druidů. Toto dílo je dodnes považována za jedno z nejvýznamnějších děl starověké literatury a slouží i jako učebnice latiny.
Jeho rostoucího vlivu se začali mnozí v Římě obávat. Dostal od senátu v čele s bývalým spojencem Pompeiem rozkaz rozpustit své legie. Neuposlechl. Naopak se rozhodl k riskantnímu kroku. Porušil římské zákony a zahájil tažení na Řím. Překročil severoitalskou řeku Rubikon a prohlásil „Kostky jsou vrženy“. Během následující občanské války byl Pompeius poražen a prchnul do Egypta, kde byl na příkaz egyptského krále zavražděn. Crassus již dříve zahynul v boji v Malé Asii.
Caesar se vydal do Egypta také. Zapletl se zde do mocenský hry uvnitř egyptské královské rodiny a k trůnu pomohl mladé ambiciózní Kleopatře. Milostný příběh Caesara a Kleopatry pak vstoupil do dějin a stal se námětem řady divadelních představení a filmů. V osobě Klopatry na jedné straně a Caesara a později Marka Antonia na straně druhé se propojily staré římské rody s rodem Ptolemaiovců sahajícím až k Alexandru Velikému a egyptským faraonům.
V Římě byl Caesar jmenován senátem na doživotí diktátorem. Věnoval se rozsáhlé zákonodárné činnosti. Sociálními reformami zlepšil postavení chudiny. Reformoval veřejnou správu a správu provincii. Věnoval se budovatelské a stavitelské činnosti. Zavedl juliánský kalendář.
Jeho popularita u lidu a sociální reformy ohrožující prebendy úzké vrstvy boháčů byly stále větším trnem v oku u řady bohatých senátoru. Ti se obávali o ztrátu svého vlivu a mocenského postavení. O demokracii jím zjevně nešlo. Začali připravovat Caesarovu vraždu. V jejich čele stál senátor Brutus.
Caesar byl několikrát varován, aby onen den 15.březen roku 44 př.n.l. do senátu nechodil. Několik dní před vraždou ho na ulici zastavila jedna stará kněžka, podívala se mu do očí a řekla mu:,,Caesare,dej si pozor na březnové idy!". Za svítání, v den březnových íd, probudil Caesara zoufalý výkřik jeho manželky. Vyděšeně mu vykládala co se jí zdálo. Byl to hrůzný sen. Viděla v něm Caesara. Ležel zalitý v krvi na podlaze Pompeiova divadla, kde se dnes mělo konat zasedání senátu. Caesar rozrušenou manželku uklidnil, utěšil ji, že je to jen hloupá noční můra. Manželka ho přesto přemlouvala, aby dnes nikam nevhodil, že prý by to senátoři jistě pochopil, kdyby se omluvil. Caesar jí sdělil, že senát by to považoval za velikou nezdvořilost a urážku. Když se blížil Caesar k budově divadla, dostihl ho zadýchaný otrok a předal mu lístek s důležitým vzkazem o přípravě atentátu. Caesar si ho však nepřečetl. Řekl "To počká, zasedání senátu je důležitější". O několik minut později se na něj vrhli senátoři s dýkami a Caesar zůstal na zemi ležet mrtev.
Spiklenci se nazvali ochránci svobody a republiky. Svůj čin veřejně označili jako vraždu diktátora a uzurpátora moci, což římské právo povolovalo. Podpory veřejnosti se však nedočkali. Právě naopak. Jejich domy byly rozvášněným davem zapáleny a oni sami byli nuceni uprchnout z Říma. V následné občanské válce byli rozdrceni a všichni pozabíjeni dvěma spojenci: Markem Antoniem a Oktavianem Augustem.
Oba muži si pak Římskou říši rozdělili. Oktavián vládl Západu z Říma. Antonius Východu z Egypta spolu s Kleopatrou. Konflikt mezi oběma muži byl neodvratný.
Oktavianus zvítězil, dobyl Egypt a prohlásil se za principa- „Prvního občana Říma“. Formálně obnovil republiku a moc senátu i konzulů, fakticky se stal v roce 30 př.n.l. prvním z římských císařů s absolutistickou mocí.
Krátce po Caesarově smrti se na obloze objevila kometa, kterou mnozí považovali za Caesarovu duši. Za rok byl Caesar prohlášen za Boha. Jméno Caesar se stalo součásti jména všech následujících římských císařů. V nepatrně obměněné formě se slovo Caesar vyskytuje i v mnoha různých jazycích jako označení pro vládce. Český titul „císař“ a ruský „car“ jsou odvozeny z Caesarova jména.
Caesar je dodnes považován za jednoho z nejlepších politických stratégů, vojenských vůdců i literátů historie, který výrazně zasáhl do světových dějin. Přesto na závěr by se hodilo zamyslet se nad smyslem jednoho ze slavných výroků Tomáše Garyka Masaryka.
"Ježíš, ne Cézar. To je první přikázání lásky k bližnímu."
---pokračování příště---
