Dnes mám takové malé výročí. Je tomu přesně pět let, co jsem zde na svém blogu publikoval první článek.
U této příležitosti jsem se rozhodl v podobě poněkud osobnějšího zamyšlení reagovat na dva příspěvky z diskuze pod mými nedávno zveřejněnými články. Nejdříve odpovím na příspěvek, který se týká formální stránky mého psaní (uvádím ho ve velice zkrácené podobě) a poté na příspěvek týkající se již obsahové stránky mých textů.
Příspěvek první: Píšete hluboké články, jejich jazyková stránka je však již horší
Když jsem chodil na SŠ, tak jsem patřil mezi ty lepší studenty. Když však došlo na diktát z českého jazyka, známka byla vždy stejná-pětka. Nevím, jestli se jednalo o důsledek mírné dyslexie či dysgrafie, nicméně jakákoliv snaha mně vyučit správnému pravopisu vyšla vniveč.
Tato vlastnost se zajisté nemohla neprojevit při psaní blogu. Za svůj pravopis jsem byl kritizován zvláště v dobách začátku mého psaní, nyní je to již jen zřídka.
Autor příspěvku mně vyzval, abych si články nechal přečíst někým, kdo je dobře obeznámen s pravidly našeho mateřského jazyka a teprve pak článek publikoval. Nicméně já v okolí nikoho takového nemám, kdo by měl navíc čas se této činnosti věnovat.
A i kdybych někoho takového měl, asi bych ho o to ani nežádal. Chci na blogu vystupovat autenticky se svými silnými i slabšími stránkami. Pravopisné chyby jistě nedosahují takového stupně, aby vedly čtenáře k nemožnosti pochopit smysl mého textu. Jen tak mimochodem. I přes pětky z diktátů jsem u maturity z češtiny dostal jedničku. I můj profesor češtiny uznal, že obsahová stránka mého sdělení převyšuje nedostatky v pravopise.
Pravopisné chyby dělám a dělat budu jistě dál. Ale věřte, že jen část z nich je z nevědomosti. I když čtu svůj článek tři krát, před tím než jej publikuji, stále v něm nacházím chyby, které prostě jen přehlédnu při čtení. Velkou pomocí je pro mne naštěstí Word s funkcí kontroly pravopisu.
Příspěvek druhý: Názor mít můžete, realitu ale nezmění. Můžete na své blogu stejně tak dobře tvrdit, že nebe je zelené a tráva modrá. Nedivte se ale potom, že vás lidi mají... za podivína.
Aniž to bylo v životě mým cílem, již od dětství mám pověst podivína. Od nějakých dvanácti let jsem trávil volný čas nejen činnostmi běžnými pro mé vrstevníky, ale hlavně četbou naučné literatury různých oborů od zeměpisu, historie po astronomii, fyziku a biologii. Vždy jsem byl převážně introvert, ponořený hluboko do svých myšlenek zabývající se „úvahami o nesmrtelnosti chrousta“, jak se často mezi lidmi říká. I když nemám žádnou psychiatrickou diagnózu, domnívám se, že kdybych vyrůstal dnes, možná by mně přiřadili nějaký ten Aspergerův syndrom.
Když jsem dosáhl věku 19 let, začal jsem se zajímat o esoteriku a duchovní filozofii. Spolu s tím jsem přehodnotil svůj dosavadní materialistický pohled na svět. V 21 letech jsem se stal abstinentem a vegetariánem. Dnes je to již poměrně běžná kategorie lidí, ale v té době, to ještě byla dost rarita. A tak jsem musel často slýchávat udivené otázky. Ty opravdu nejíš ani ty ryby? Nedáš si ani to jedno pivo? Co ty z toho života vlastně máš? Opět jsem si tak zvykal na odlišnost v lidském kolektivu, která byla ale výrazně zmírněna tím, že od počátku mého přechodu na vegetariánství, mám mezi vegetariány a lidmi podobně smýšlejícími hodně přátel.
Před pěti lety jsem založil blog a začal psát články, v nichž jsem se rozhodl vyjadřovat své názory na různá témata, bez ohledu na názor společenské většiny. Důsledkem byly a jsou poměrně častá reakce pod mými články ve smyslu „co jste to zase stvořil za blábol pane Bajnare“. A tedy i rozšíření okruhu lidí, kteří mně považují za podivína, tentokrát na okruh čtenářů blogu idnes.
Možná, že si myslíte, že mně to nějak zvlášť vadí. Jste na omylu. Těším se velmi z toho, že se mohu vyjadřovat svobodně. Že se nemusím bát toho, co si o mně myslí druzí. Když víte, že vás významná část vašeho okolí považuje za blbce, nemáte moc co ztratit. Je to tedy rozhodně příjemnější, než když celý život se bojíte toho, že by vás za vaše jednání a názory, které se snažíte skrýt, lidé mohli za blbce začít považovat.
Jistě bych mohl své psaní upravit tak, abych se líbil mým současným oponentům a pak se hřál na výsluní při četbě kladných příspěvků v diskuzi. Ale to neudělám, protože by to byla přetvářka a já bych přestal být sám sebou.
Žijeme již několik tisíc let v době, kdy se jinakost prostě nenosí. Každý kdo hlásá myšlenky, které se nenesou hlavním proudem, je považován za divného. Krásně to vyjádřil řecký filozof Platón: „Podivné časy to jsou, v nichž žijeme, kdy staří i mladí jsou učeni ve škole nepravdy. A ten jediný člověk, jenž si troufá říci pravdu, je najednou nazýván bláznem a hlupákem.“ Je zajímavé, že tento přístup k jinakosti je typický hlavně pro západní civilizaci, která si nyní tak zakládá na pojmech jako je svoboda projevu, demokracie, či tolerance k odlišným názorům. V Indii, kterou jsem navštívil před dvěma lety, se s odsudky a zesměšňováním jinakosti takřka nesetkáte.
Netvrdím, že já mám vždy pravdu a všichni mí oponenti se mýlí. Přesto bych upozornil na jeden fakt. Lidé ve své většině neposuzují jakýkoliv text podle hloubky, pravdivosti a logiky myšlenek zde obsažených, ale podle toho jak se k obsahu textu stavějí ve své době uznávané autority. Když ony text označí za blábol a nesmysl, tak pro většinu lidí bude autor textu vnímán jako pomatený podivín či blázen, bez ohledu na to, zda daný text je skutečně blábolem, či geniálním dílem plným pozoruhodných objevných myšlenek a pravd.
Podivínství je ve skutečnosti jev velmi relativní. To co je dnes považováno za normu, bude možná již za sto let považováno za velkou úchylku a patologii. Naopak co je dnes podivínstvím bude v budoucnu považováno za běžné.
Je prorokována krásná duchovní doba, která přijde po naší technické civilizaci. Aby přišla, musí se změnit duch doby a myšlení lidí. Svými články bych chtěl alespoň nepatrným příspěvkem tomuto přerodu napomoci. Proto ve svých článcích kladu důraz na témata, která otevírají lidem nové obzory a pohledy na svět. Ať již se týkají sféry společenské, vědecké či filozofické.
Změnit svět nemohu. To není v silách nikoho. Přesto jsem již nyní dosáhl jistě velmi malých, ale přesto úspěchů. Mé články a to i ty staré již několik let, jak můžu vidět ze statistiky článků, čte relativně dost lidí. Některé mé články přebírají i jiné internetové servery, z čehož mám radost. Před časem jsem zažil docela zábavnou historiku. Na jednom veletrhu zdravého životního stylu mi byl darován časopis. Když jsem se začetl do něj jednoho z jeho článku, říkal jsem si, že jeho autor má nějak pozoruhodně podobné názory, názorům mým. Když jsem článek dočetl, objevil jsem pod ním své jméno a adresu mého blogu. Tak vidíte. Zdaleka ne pro všechny jsou mé názory podivínské, jak by se mohlo jevit z některých diskuzí pod mými články.
