Lesk a bída liberalismu

„Jsme obhájci liberálních hodnot“. Tuto větu dnes slyšíme velmi často zpravidla z úst těch, kteří se rádi vymezují vůči těm, které označují za nacionalisty, autokraty, xenofoby, extremisty…

Slovo liberalismus zní hezky. Kdo z nás by si nevážil svobody? Mít svobodu vyjadřování svých názorů, svobodu shromažďování, volbu politické či náboženské příslušnosti, sexuální orientace patří k rysům každé zdravé civilizované společnosti na Západě i Východě. O tom jistě není sporu.

Je však otázkou, zda je možné takovouto otevřenou a fungující společnost vytvořit jen tím, že liberalizujeme právo a necháme společenským dějům volný průchod.

Počátky liberalismu v praxi sahají do první poloviny 19.století v Anglii, kde zápasila o politickou moc Liberální strana s Konzervativci. Byla to doba rychlého nástupu kapitalismu, svobodného podnikání a důrazu na individuální svobody. Důsledkem byl masový růst počtu továren, ve kterých více než deset hodin denně dřeli nejen muži, ale i ženy a děti, aby se vůbec uživit. Je zajímavým paradoxem, že za prvním sociálním zákonodárstvím, které omezovalo nejhorší dopady kapitalismu na pracující třídu, nestali liberálové ani socialisté, ale jejich protivníci z řad konzervativců. A to jak v Anglii- konzervativní premiér židovského původu Disraeli, tak i v Německu-kancléř a konzervativec Bismarck. Teprve poté zařadili i liberálové sociální politiku do svých politických koncepcí. 

Zkušenost 19. století tedy ukázala, že pouhá aplikace idejí liberalismu k vytvoření skutečně svobodné společnosti nestačí. Funkční liberalismus nemůže fungovat bez zodpovědnosti občana  a společenské regulace, která musí ochraňovat slabé před zlovůli mocných ve společnosti orientované hlavně na zisk.

Idea liberalismu vznikla v dobách boje za svobodu jedince na konci éry vlády feudální aristokracie, která si nárokovala dědičnou moc a nezasloužená privilegia ve státě. Dnes se slovo liberalismus stává prázdným klišé používané, hlavně s cílem deklasovat politické odpůrce před masami voličů, jejichž část ještě lze ovlivnit vznešenými frázemi bez reálného obsahu.

Je to dobře vidět na tom, jak často reaguje „přesvědčený liberál“, na odlišný názor. Pak je hned nositel odlišného názoru nazván populistou, extrémistou, xenofobem, agentem Ruska, bolševikem či jinými nálepkami. Jinými slovy je většina dnešních hlasitých "liberálů"  liberály jen do té doby, kdy se dostane do střetu s odlišnými názory.

Stát se odpovědným liberálem nejde jen tak, že se za liberála prohlásím. K tomu musí každý člověk dozrát. Když se nedokážu srovnat s tím, že můj bližní nosí poněkud jiný účes na hlavě než je obvyklé, nebo volí za prezidenta někoho, koho zrovna nemusím, pak žádným liberálem nejsem. Spíše se podobám těm, proti kterým se tak hlasitě vymezuji, tedy xenofobům, což nejsou žádní démoni, ale běžní lidé kteří prostě nejsou schopni se srdcem na dlani přijmout lidi s odlišným názorem, ať se týká jakékoliv oblasti: vědy, politiky, kultury, náboženství či módy.

Rozlišovat tedy politiky na liberální a ty druhé je dnes zcela zavádějící. Je třeba je vždy posuzovat podle konkrétní politiky a podle toho, jak se stavějí k odlišným názorům. Zda tolerantně, nebo jejich protagonisty začnou okamžitě nálepkovat a pod různými záminkami se snažit jejich názor cenzurovat.