Jednou z nehezkých podob politiky je označovat lidi jiných politických názorů a postojů slovy populista a extrémista.
Tento zvyk je častý především u těch, kteří sami sebe nazývají stoupence liberálních hodnot, tedy hodnot které by ve své podstatě měly vycházet z idejí svobody, tolerance a respektu k názorům druhého člověka. Lze zde vidět jasný záměr. Vzbudit ve většinové společnosti, která alespoň formálně stále ctí jisté morální kategorie dojem, že daný politik, strana či hnutí jsou ve svých základech morálně zpustlí a hnusní. Že jen člověk nekultivovaný a nevzdělaný může někomu takovému dát ve volbách svůj hlas.
Zkusme se zamyslet nad těmito dnes tak hojně používanými pojmy a jejich obsahem.
Populista je vnímán jako někdo, kdo se chce zalíbit lidu, na rozdíl od antipopulisty, který lidem říká pravý stav věcí. Antipolustický program ve své podstatě vypadá asi takto „Milí lidé. Až si mně zvolíte, nepočítejte, že vládnout budu ve prospěch vás všech, co jste si mně zvolili. Budu vládnout v zájmu úzké elity mocných, především majitelů nadnárodních firem a zahraničních mocností. Ne proto, že bych to až tak chtěl, ale protože to prostě jinak nejde. Když například zvýšíme daně vám, budete platit více, stát to přežije. Když zvýšíme daně nadnárodním společnostem, tak odejdou pryč a vy přijdete o práci. Zkrátka mocné elity jsou ti, kteří nyní tahají za delší část provazu, a proto především jím musíme my politici sloužit a ne vám prostým voličům“. Antipopulistická politika je tedy politikou ať již záměrné, nebo vynucené rezignace na zájem většiny voličů své vlastní země.
Populista je pak z pohledu antipopulisty člověk, který toto nechce uznat a rozhodne se řídit ve veřejné činnosti zájmy většiny lidu ať již z čirého prospěchářství dosažení většího volebního zisku, nebo ze skutečného přesvědčení, že politik by měl především sloužit veřejnosti. Na samotném faktu populismu tedy není vůbec nic špatné. Naopak každá dobrá politika by měla být vedena veřejným zájmem, tedy by to měla být ve své podstatě politika populistická, samozřejmně se zohledněním reálného stavu věcí, jak jsme v minulosti viděli v případě osvícené pragmatické vládě krále Karla IV, která hospodářsky a kulturně povznesla českou zemi. Populistická politika by pouze neměla obsahovat nesplnitelné a nereálné sliby, jejíž realizace by se dříve či později obrátila proti veřejnému zájmu. Jako je například masivní snížení daní, které by se projevilo obrovským výpadkem příjmu do státního rozpočtu.
Být populistou je ještě ve společnosti do značné míry tolerované. Jinak je to již s nálepkou extremista. Titul extremista ve své levicové podobě se velmi hodil za první republiky na Klementa Gottvalda pronášejícího v parlamentu plamenné řeči o tom, že cílem komunistů je zakroutit buržoustům krky. Titul extremista, i když můžeme velmi diskutovat, že šlo o její krajně pravici, se hodil i na nacionálního socialistu Adolfa Hitlera, který hlásal nadřazenost nordické rasy nad celým světem a ostatními méně cennými národy.
Rozhodně však za extremistické nelze označit strany, které jsou dnes jako takové označovány českými „liberály“, tedy KSČM a SPD Tomia Okamury. Dokážete si představit, že prvorepublikoví komunisté by byli ochotni tolerovat menšinovou vládu Agrárníků poté, co by jím sociální demokraté odmítli dát důvěru? Jistě ne. Dnešní komunisté se ale takhle chovají, když jsou ochotni tolerovat vládu ANO vedenou arciburžoustem panem Babišem.
A co strana pana Okamury? Jistě lze mít řadu výhrad. Ale nevidím nic extremistického na požadavku přímé demokracie, referenda o vystoupení z EU a NATO, na odmítání přijímat emigranty, či posílat vojáky do zahraničních misí.
Zkrátka KSČM či SPD má své kladné a záporné stránky. Lidi schopné a méně schopné. Lidi slušné i ty, kteří šíří kolem sebe nenávist. Jsou stejně legitimní a demokratické, jako ostatní parlamentní strany. Kdyby nebyly, pak by musely být soudně rozpuštěny na základě platných zákonů. Podle toho bychom se k nim také měli začít chovat a konečně přestat nálepkovat. Vláda ANO s tichou podporou komunistů a Okamury by nepřinesla ráj na zemi, rozhodně by však nepředstavovala pro naši zemi tragédií, ani ohrožení demokracie, jak tvrdí někteří politici zejména z řad tzv. demokratického bloku, nebo většina komentátorů české televize.
