Ač slovo láska je mezi lidmi často skloňováno, jen velmi málo lásky je dnes mezi lidmi. Je to proto, že člověk tomu, co se skrývá za tímto slovem, jen velmi málo rozumí.
Žijeme na konci doby dostředivé, kdy my lidé jsme si zvykli vše posuzovat a vnímat jen z našeho úzce osobního pohledu. V naší mysli jsme se oddělili od celku světa a mezi námi a okolím postavili sice neviditelnou, ale mnohdy velmi tlustou zeď, která nám brání vnímat vnitřní světy a potřeby druhých.
I lásce, která je ve své podstatě synonymem altruismu a pochopení druhých jsme dali egoistický rozměr. Naučili jsme se okolí rozdělovat na ty, které milujeme, a ty ostatní. A tak říkáme, že milujeme toho muže, či tu ženu a ostatní muže a ženy již ne. Milujeme své dítě, svou rodinu, svůj národ a ostatní děti, rodiny a národy již ne. Milujeme svého pejska, či kočku, ale ostatní zvířata jako jsou prasátka, slepičky či ryby již ne. Jinými slovy zvykli jsme si slovu láska dávat ostře vymezené hranice.
Skutečná láska však žádné hranice mít nemůže. Nemůžeme někoho milovat a někoho ne. Buď milujeme oba, nebo nemilujeme nikoho. Láska totiž není pocit, emoce, která je za lásku obvykle zaměňována. Je to stav ducha, který souvisí s vnitřním pochopením toho, že v přírodě je všechno propojeno, že vše tvoří jednotu. Že každý z nás je buňkou velkého kosmického organismu, v němž každý z nás má své přirozené místo a úkoly které máme plnit v zájmu celku, aby se dobře vedlo všem.
Velmi dobře to pochopil ten, kdo je v čase vánočním asi nejvíc připomínán. Ježíš z Nazaretu, který za základ svého poselství vzal jednoduchou větu: "Miluj bližního svého, jako sebe samého", jejíž platnost pak stvrdil svým životem až do hořkého konce, který se mu dostal od lidí, jejichž největším hendikepem byl právě nedostatek lásky, tedy absence schopnosti empatie-vcítění do druhého člověka.
Dnes chápeme Ježíšova slova o lásce k bližnímu většinou jako výzvu k lásce k člověku, lidstvu. Osobně se domnívám, že byla myšlena daleko šířeji a zahrnovala i zvířata a vše živé. A tak těžko můžeme vnímat vánoce jako svátky skutečné lásky do doby než přehodnotíme, a nyní mi promiňte poněkud barbarský zvyk pojídání vánočních kaprů. Vždyť i prostý kapr, jako každý člověk, pejsek či kočička touží po štěstí a po životě. A i když je němý a na rozdíl od člověka nedokáže slovy říci, co cítí, tak bezesporu je pro něj čekání v kádi na ulicích na svou smrt velkým utrpením.
Je mi z toho někdy smutno. Ale na lidi se kvůli tomu nezlobím. Do svých 20 let jsem také kapra měl na každé vánoce a rovněž si nespojil jeho konzumaci s jeho bolestí. My lidé jsme teprve prvními tvory po zvířeti a tak je přirozené, že toho ještě moc nechápeme, děláme mnoho chyb a jen velmi obtížně nacházíme své místo v životě. Jednou to ale bude lepší. Možná již za pár desítek let budou ti co jí maso zvířat včetně ryb stejnou výjimkou, jako dnes vegetariáni.
Každý člověk hledá štěstí, lásku, naplnění. Zvláště silně v nastávajícím čase vánočním, který je sice velmi příjemný pro většinu lidí, ale těžký pro lidi osaměle žijící. Přitom by nemusel. Kdokoliv si uvědomí svou sounáležitost s druhými lidmi, vším živým a celkem, tak prožije citově naplněný život, i kdyby třeba žil sám v jeskyni hluboko v horách, či jako trosečník na pustém v ostrově. Naopak ten, kdo se vnitřně oddělí od celku, nenajde skutečné životní naplnění, i kdyby byl stále obklopen lidmi a vším ostatním co mu dnešní civilizace může nabídnout.
Přeji všem hezké vánoce, které od pradávna byly slaveny jako svátky zimního slunovratu, návratu životodárného Slunce.
