Byl Ježíš egomaniak?

Jsou velikonoce a křesťanský svět si připomíná příběh muže, který ač ve své době byl v podstatě vnímán jen jako jeden z mnoha židovských kazatelů, významně ovlivnil dějiny dalších 2000 let.

Osobnost Ježíše se dnes těší všeobecné úctě a to nejen mezi křesťany. Je vyzdvihována jeho laskavost, statečnost a opravdovost, kdy za věrnost pravdě neváhal obětovat vlastní život.

A přesto všechno jsou mu připisovány výroky, či činy popisované v Bibli, které by mohly snadno vést k tomu, abychom tohoto muže vnímali jako sebestředného egoistu a excentrického výtržníka či chcete-li extrémistu. Vždyť jak jinak by dnes byl hodnocen Ježíšův skutek „vyhnání penězoměnců z chrámu“, či výroky typu „Já jsem pravda, světlo a život…Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“?

Myslím si, že náš obraz Ježíše je poněkud zkreslený. Představujeme si vysokého duchovního mistra, jako člověka bez emocí, který se pouze pokorně v tichu modlí. A přitom jen tento klasický příběh nám ukazuje, že je to mnohdy jinak. To co tehdy vyvolalo hněv Ježíše, nebyly až tak ty peníze točící se kolem chrámu v Jeruzalémě. Apokryfní evangelia píší o tom, že zde šlo především o krvavé zvířecí oběti, které byly tehdy při oslavách náboženských svátků hojně provozovány. Oběti, které byly v příkrém rozporu s Ježíšovým učením o lásce a milosrdenství, které se nevztahovalo pouze na lidi, ale na veškerý život včetně zvířat a rostlin.

A jak je to s výše citovanými výroky? Duchovní cesta každé bytosti nespočívá v tom, že se prostě stáhne do sebe a izoluje se od celku. Právě naopak. Je to cesta postupného rozšiřování vědomí. Ten, kdo dochází na konec cesty, již přestává sebe vnímat jako jednu oddělenou jednotku, ale chápe se jako vše. Tedy jako celý vesmír se všemi životními formami, které jsou jeho součástí.  

Výrok tedy není o Ježíšově egu, ale je vyjádřením stupně dosaženého poznání. Ve skutečnosti tehdy nebylo na zemi skromnějšího a pokornějšího člověka než byl on. Zároveň však nebylo nikoho, kdo by se mu rovnal hloubkou poznání pravdy. Z toho plynula přirozená role učitele a nejvyšší přirozené duchovní autority své doby.

Dnes je jistým zvykem se dívat na duchovní učitele skrze prsty. Mnohokrát jsem ve svém životě slyšel od „duchovních“, že duchovních učitelů netřeba. Prý je vyhledávají jen ti slabí a nezralí. Nejen, že s tímto názorem nesouhlasím, ale zároveň v něm vidím i jistou dávku naší lidské neskromnosti a egoismu.

Myslím si, že my lidé jsme ještě příliš nízcí tvorové, abychom byli schopni sami najít pravdu a cestu k Bohu. Proto se na Zemi rodí vyšší duchovní bytosti, jakou byl i Ježíš, které nám tu pravdu a cestu ukazují. Měli bychom si těchto bytostí vážit, ale ne tak, že je budeme pouze uctívat a vzývat. Následníkem Ježíše nikdy nebyl ten, kdo pouze vzýval jeho jméno, ale jen ten, kdo žil v duchu jeho učení.