O soutěživosti

"Za nejhorší zlo kapitalismu považuji zmrzačení jedince. Celý náš vzdělávací systém trpí tímto zlem. Studentovi je neustále vštěpován nadměrně soutěživý postoj a on se tak učí uctívat nenasytnou potřebu být úspěšný, což mu má být přípravou na budoucí povolání.“ 

Tato slova pronesl v minulém století známý fyzik Albert Einstein. Týkají se soutěživosti, jevu který je dnes základem našeho života a celého společenského systému.

Vzpomněl jsem si na tato slova při četbě diskuzních příspěvků mnoha lidí reagujících na mé články. Mají jedno společné motto. Vycházejí z představy, že každý člověk který chce, tak může být v životě úspěšný. Jinými slovy. Všichni nezaměstnaní, bezdomovci a chudí lidé jsou takoví jen proto, že jsou lenoši a prostě jen neprojevili dost snahy.

Ano vskutku tento názor je pravdivý. Pouze však pro část těchto lidí. Existuje i mnoho takových, kterým prostě chybí schopnosti prosadit se a obstát v tomto dravém a nemilosrdném systému. A nemusí to být vždy jen lidi hloupí. Je to nedostatek empatie, který v mnoha úspěšných vyvolává dojem, že každý může být úspěšný jak oni. Je to přirozené. Násobilku dnes zvládáme levou zadní a je pro nás skoro nepochopitelné, že ještě ve 2.třídě byla pro nás velmi obtížná.

Spousta lidí si v životě dokáže pomoci sama, někteří však ne. Myslím si, že tady stát rezignoval na jednu ze svých rolí. Domnívám se, že by se měl těmto lidem pomoci. Jistě, že ne způsobem, aby tito lidé toho zneužívali. Ale tak, že na nabídku pomoci projeví příslušnou aktivitu v rámci svých osobních schopností.

Kapitalismus je založen na boji, soutěži-konkurenci. Co tak uvažovat o společnosti založené na přesném opaku-vzájemnosti a spolupráci. Nebylo by pro společnost lepší, aby u každého mladého člověka byly objeveny jeho schopnosti a nadání a ty pak dále rozvíjeny? Nebylo by lepší motivovat činnost člověka ne snahou být lepším než okolí, ale naopak být prospěšnější okolí?

Číňané mají zajímavou představu pekla a nebe. V obou sférách lidé mají talíře plná jídla. V pekle však mají pořád hlad. To proto, že hůlky, kterými jedí jsou tam příliš dlouhá, aby si jídlo strčili do úst. V nebi se jím však daří dobře. Přišli zde totiž na to, že hůlkami se mohou krmit navzájem. My na Západě hlad nemáme. Přesto však náš život se podobá spíše čínskému peklu. Stále jsme nepochopili to, co před 2500 lety řekl Platon:  „Starajíce se o štěstí druhých nacházíme štěstí své“.