Rozděl a panuj !

Již ve starověku vládci pochopili, že v období problémů a krizí je pro zachování moci velice výhodné nalézt obětního beránka a na něj usměrnit hněv lidu.

V antickém Římě v době vlády Nerona vypukl  požár. Začalo se šeptat, že jej rozkázal založit samotný císař. Aby zarazil šeptandu předhodil Nero rozhněvanému lidu viníka. Byli jimi křesťané. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak odklonil hněv lidu od sebe. A pak také dal lidem zábavu. Jako my se dnes chodíme bavit na fotbal, tak Římané se chodili dívat do arény na to, jak nebohé křesťany požírají hladoví lvi.

Ve středověkých městech sloužili jako obětní beránci zpravidla židovské komunity. Když město postihla nějaká krize zaviněná vládcem, stačilo rozšířit zvěst o tom, že židé opět provedli barbarský rituál s krví křesťanských panen. A lidé již věděli co mají dělat.

V dobách vlády komunismu byli největšími nepřáteli dělníky vykořisťující kapitalisté, kontrarevolucionáři a pravicové živly. Když se po roce 1948 komunistické ekonomice příliš nevadilo, tak za tím prostě museli být zrádné imperialistické síly. Tisíce dopisů od pracovních kolektivů požadujících nejpřísnější potrestání „zrádců národa“ v padesátých letech 20.století ukázali smutný pohled na to, jak snadné je zmanipulovat velkou část obyvatelstva.

Po roce 1989 se k nám vrátil kapitalismus. Politika „Rozděl a panuj“  neskončila.Většina státního majetku v ČR byla rozkradena, či privatizována do zahraničí. Obří nadnárodní firmy začaly odvádět velkou část zde vyprodukovaného zisku do ciziny. Stát neměl dost peněz, aby pokryl potřebné výdaje a začalo růst zadlužení. Opět bylo třeba najít viníka.

Stali se jím nezaměstnání pobírající  vysoké sociální dávky, lidé postižení, důchodci, státní úředníci. Zkrátka všichni ti vyžírkové, kteří nic nedělají a my co se těžce dřeme je musíme živit z našich daní. Téma rezonovalo zvlášť silně za Kalouska. Když padla otázka kde začít šetřit, tak na prvním místě se vždy objevovaly především sociální výdaje vyplácené těm nejchudším.

Politika Rozděl a panuj však se neprovádí jen v rámci jednoho státu. Praktikuje se i na nadnárodní úrovni, kde se štve jeden národ proti druhému. Řecko je toho posledním smutným příkladem. Německé zbrojovky cpali Řekům předražené zbraně a zahraniční banky  cpali zkorumpovaným řeckým vládám roky peníze i když dobře věděli, že je Řecko splatit nedokáže. Když Řecko před šesti lety krachlo museli začít evropští daňoví poplatníci posílat Řecku peníze, aby je pak Řecko posílalo věřitelům. Přesto dluh Řecka dále rostl. Aby evropští politici odvrátili hněv lidu od hlavních viníku tedy finanční oligarchie, začali šířit řeči o líných obyčejných Řecích ležících na plážích popíjejících drink a štědrém sociálním systému Řecka jako hlavním viníku krize.  Internetové diskuze i zde na idnes byl dobrou ukázkou toho, jak to zabralo.

Proč je tato politika tak úspěšná? Je to proto, že vychází ze znalosti psychologie lidí, poznání jejich špatných vlastností. Hlavní je závist. Není to, ale jen ona. Je to i komplex méněcennosti a touha patřit k elitě. Totiž právě komplex méněcennosti vede člověka k tendenci ponižovat ty nejslabší. Má přitom pocit vlastní moci, když se někdo nachází v ještě bídnější situaci než on. Toto můžeme zvlášť často pozorovat u dětských kolektivů, kdy ten který je v kolektivu nejslabší se stává předmětem šikany. Touha patřit k elitě  často vede k omlouvání neetického chování mocných elit. Uvedu dva příklady. Vždyť ti věřitelé půjčující Řecku jen vykonávali racionálně svou práci a tedy za vše mohou jen Řekové žijící si nad poměry za půjčované peníze. Vždyť majitelé firmy okrádající stát o daně se snaží jen racionálně optimalizovat své daňové zatížení, zatímco chudí nás jen okrádají čerpáním dávek od státu. Posledním z důvodů účinnosti taktiky bych uvedl naše nepřemýšlení. Často jen stačí šikovně ukázat určitým směrem a dav již tam bezmyšlenkovitě směřuje.

Je jen jedna základní obrana proti této politice. Jednak přemýšlet. Vždy, když se spustí propaganda líčící nějaký národ, či skupinu v nejhorších barvách bývá za tím tato taktika. Dále je důležité přestat sebe vnímat jako oddělené izolované bytosti. Uvědomit si, že nikdy nemá cenu druhému cokoliv závidět, přijmout sebe jaký jsem a pochopit sounáležitost s jinými. Nejsme lepší ani horší než Němci, Řekové či Rusové. Nejsme lepší ani horší pokud jsme bohatí či chudí. Křesťané, židé, muslimové či ateisté. Máme rozdílné vlastnosti, schopnosti, osudové poslání ale všichni máme stejnou hodnotu.