Klady a zápory základního nepodmíněného příjmu

Již před několika staletími se ve filozofických dílech, označovaných jako Utopie poprvé objevuje myšlenka  „Základního nepodmíněného příjmu“, tedy finanční nebo naturální částky, kterou by dostával každý občan dané země.

Dnes již tato myšlenka nepatří mezi utopické. Objevuje se v různých obměnách nejen v dílech filozofů, ale i špičkových ekonomů, jak levicových, tak pravicových. Vzpomeňme třeba amerického ekonoma Miltona Friedmana, tvůrce koncepce neoliberalismu, který hovořil o záporné dani z příjmu. Nebo na bývalého ministra financí za ODS Vlastimila Tlustého, který navrhoval každému občanu ČR vyplácet měsíčně 4000Kč.

Idea „Základního nepodmíněného příjmu“, zkráceně dále ZNP u většiny teoretiků, které se tématem zabývají spočívá v tom, že by každý člověk bez ohledu na své zásluhy, dostával od státu pravidelně určitou finanční částku, která by stačila k úhradě základních životních potřeb.

Zkusme se zamyslet nad klady a zápory, které by tento krok měl.

Klady ZNP:

1. Žijeme ve společnosti plné stresu a strachu. Velký podíl z toho představují obavy ze ztráty zaměstnání. Pro řadu lidí představuje výpověď osobní tragédií, která v některých případech ústí až do sebevraždy. Příčinou je ztráta příjmu a s ní spojená hluboká existenční nejistota. Pokud bude mít člověk jistotu, že nezůstane bez prostředků a že stát mu poskytne pomocnou roku, pak bezesporu to bude mít velmi pozitivní vliv na společenské klima a psychické zdraví obyvatelstva.
2. Zvykli jsme si dělat rovnítko mezi pojmy práce a zaměstnání. Ve skutečnosti představují dvě rozdílné kategorie. Každý člověk se hodí k nějaké konkrétní práci více a k jiné zase méně. Současní zaměstnavatelé u lidí preferují především dovednosti, které může firma snadno zpeněžit. Výhodu mají lidé flexibilní a draví, kteří se, jak se říká tzv. „umějí prodat“. Naopak znevýhodnění jsou ti, kterým z jakýchkoliv důvodů potřebné dovednosti schází. Zavedení  ZNP by umožnila těmto lidem realizovat se v činnostech, kde by byli více prospěšní společnosti, než v zaměstnáních ve kterých jsou často nešťastní a nedokáží v nich uplatnit svá nadání.
3. Existence ZNP by umožnilo ve větší míře lidem pracovat různými formami částečných úvazků a dosud v málo placených zaměstnáních díky finančnímu polštáři tvořeném ZNP. Tím by se dosáhlo větší, dnes firmami tolik žádané flexibility pracovní síly.
4. Zlepšily by se pracovní podmínky ve firmách. Zaměstnavatelé by byli nuceni se v daleko větší míře zajímat o pracovní podmínky zaměstnanců. Razantně by ubylo šikany na pracovišti. Lidé by do práce chodili raději než dosud, což by se jistě pozitivně projevilo třeba na jejich kreativitě a tím i na kvalitě výroby i služeb.
5. Zjednodušil by se systém sociálních dávek. Ten je dnes velmi složitý a spojený s rozsáhlou byrokracií. Vyhovuje těm, kteří v něm tzv. umějí chodit, zatímco pro jiné není v kritické životní situaci vždy  dostatečně ochraňující. Žádost o některé dávky je spojen s řadou ponižujících procedur. Příkladem jsou dávky v hmotné nouzi, jejíž vyplácení předchází sociální šetření, které se v mnoha ohledech dotýká základní důstojnosti osobnosti žadatele.
6. Zavedení ZNP by mohlo být jednou z části řešení radikálního snížení poptávky po lidech na pracovním trhu v případě mnohými avizované další průmyslové revoluce spojené s ještě větší digitalizací a robotizací práce než dosud.

Zápory ZNP:

1. Kdyby v ČR byl v tomto okamžiku zaveden ZNP pro každého ve výši cca 12000Kč měsíčně, pak by to bezesporu zruinovalo státní rozpočet. Na nic víc by již nezbylo. Základní nevýhodou je tedy nákladnost projektu, která v současnosti neumožňuje její zavedení v potřebné výši. Reálné je pouze zavedení částečného ZNP, které by sice plně nepostačovalo k životu, ale mohlo by např. zjednodušit systém sociálních dávek. Takový systém by měl být příštím rokem pilotně testován ve Finsku.
2. Aby zavedení ZNP přineslo výrazný společenský klad, měla by společnost být na určité průměrné morální výši. Její současné direktivní zavedení by vedlo k odporu části společnosti, která by si hlasitě stěžovala, že mnozí „nemakačenkové“ žijí z  peněz jimi těžce vydělaných. Na druhé straně by jím dávali za pravdu ti, kteří by necítili žádnou morální povinnost vrátit společnosti prokazovanou solidární službu jakoukoliv prospěšnou činností a žili by tak pouze na úkor druhých.  Zde však nutno podotknout, že tak tomu je to již nyní, kdy některé části obyvatelstva žijí pouze z vyplácených dávek.  
3. Dalším, často skloňovaným argumentem je ztráta zájmu lidí vůbec chodit do zaměstnání. To by však hrozilo spíše tehdy, když by byl ZNP opravdu vysoký a odpovídal běžnému platu. Proti tomuto názoru mluví také to, že potřeba vykonávání práce je hluboce zakořeněna v naší psychice jako jistý druh sociální potřeby. Většina lidí by zkrátka dál chodila do zaměstnání  prostě jen proto, že by se doma jednoduše nudila. Neatraktivní zaměstnání by bylo možné více  nahrazovat stroji, nebo je více zatraktivnit lepšími podmínkami pro zaměstnance.

Alternativy ZNP

Alternativou ZNP by mohl být Základní podmíněný příjem ZPP. Každý dospělý člověk by měl nárok na určitou částku, dejme tomu ve výši dnešní minimální mzdy. Tyto peníze by však byly podmíněny vykonáváním práce. Pokud dotyčný si nedokáže práci sám najít, pak by mu našel práci Úřad práce. Stát by tedy ze zákona byl povinen vytvářet pracovní místa.

Tento koncept, ale opět má své problematické stránky. Na jedné straně je otázkou, zda zejména v období hospodářské recese je stát schopen zřídit dostatečný počet smysluplných pracovních míst.

Na druhé straně je tu stejně jako u ZNP otázka finančních nákladů. Mzdy těchto zaměstnanců by bylo nutné financovat ze státních rozpočtů, který již nyní je prakticky vždy deficitní. Jinými slovy není dost veřejných peněz, aby zejména v době krizí byla placená práce k dispozici všem. Ústavou a Základní listinou svobod deklarované právo na práci,  tak v dnešním reálném kapitalismu není možné realizovat. 

Praktické zkušenosti ze ZNP

Jisté varianty ZNP byly realizovány na Aljašce v USA, v Iránu i Indii. Nejznámějším experimentem spojeným se ZNP proběhl překvapivě v chudé africké Namíbii.  V jednom z regionů země každý tamní obyvatel dostával v letech 2008-2009 z peněz poskytovaných německou protestantskou církvi sice malou, ale přesto na místní poměry nezanedbatelnou částku 100 namibijských dolarů měsíčně (300Kč).

Výsledky byly překvapivé. Nezaměstnanost nejen nevzrostla, ale naopak se snížila z 60% na 45%, lidé se tedy stali ekonomicky aktivnějšími. Kriminalita v regionu klesla zhruba o 40%. Snížila se dětská podvýživa a zvýšila dětská školní docházka.

Závěr

Rozsáhlému zavedení ZNP (případně ZPP) u nás i jinde v Evropě brání kromě dalších důvodů především nedostatek peněz. Ten není způsoben nízkým výkonem ekonomiky, ale současnou vysoce nespravedlivou podobou distribuce bohatství ve společnosti.

Jedno procento nejbohatších lidí světa vlastní více než polovinu světového majetku. Existují jednotlivci a rodiny, pro které by nebylo problémem několikrát splatit český státní dluh. A přitom chtějí stále ještě víc. Nejnižší daně dnes neplatí ti nejchudší, naopak ti nejbohatší nadnárodní firmy a banky, které doslova finančně vysávají celé státy. 

Plné zavedení ZNP je tak reálné až po hluboké reformě dnešního společensko-ekonomického systému. Většina lidí dnes jistě bude takovouto reformu považovat za neuskutečnitelnou. Nicméně se již brzy může ukázat, že pokračování současného statutu quo nakonec povede k nezadržitelnému kolapsu společnosti a změna se tak z dobrovolné stane jednoduše vynucenou.