Vánoce a naděje

Dnes je již všeobecně známo, že Ježíš Kristus se v prosinci nenarodil.  Přesto mají Vánoce svůj hluboký smysl. Byly slaveny již dávno v předkřesťanských časech jako svátky zimního slunovratu.

Lidé od pradávna vnímali přírodní rytmus. Pozorovali jak v podzimních časech příroda vadne a upadá do zimního spánku. Jak den ode dne ubývá dne a přibývá noci. Lidskému tvoru s omezenou pamětí by se mohlo zdát, že vše spěje k nezadržitelnému zmaru  a temnotě, která vše pohltí. A přesto je to jinak. V období vánoc nastává obrat. Světla začíná znova den ode dne nenápadně, ale přeci přibývat, až nakonec v závěru března a dubnu opět probuzená jarní příroda zazáří v rozpuku mládí v celé své kráse.

Na rozdíl od našich dávných předků jsme my moderní lidé od sebe vnímání přírody a lidské společnosti striktně oddělili. Jakoby svět přírody a společnosti se řídily zcela odlišnými zákony. Kdo z vás pochybuje, že po sebekrutější zimě nakonec přece jen přijde jaro? Asi nikdo. A kolik z vás si myslí, že již za relativně krátký čas se v lidské společnosti stanou minulostí jevy jako je všudypřítomný egoismus, honba za ziskem, slepý materialismus, vláda peněz jako symbolu moci, alkoholismus, mediální lži a manipulace,  lidská stejně jako zvířecí jatka a další lidské nectnosti, které z naší současnosti udělaly věk temna?  Pravděpodobně vás mnoho nebude. Vždyť kam paměť lidstva sahá světu dominovaly války, útlak  a nespravedlnost.

Přesto byly v dějinách i doby jiné. Jen díky naší krátké paměti do nich již nedohlédneme. V učebnicích historie vzpomínáme jen dobu duchovní zimy, poslední 6000letou éru 25000 let trvajícího Platónského roku, který měl také svojí éru jara a léta, kdy vládla moudrost a lidé žili staletí v míru a vzájemnosti.

Dnešním dnem začínají vánoční svátky. Jejich křesťanské kořeny sahají někde do 4.století. 25.prosince se v starověkém Římě slavil den zrození boha Slunce. Aby církev vymýtila pohanské tradice, dala pohanskému svátku nový křesťanský obsah. Pojala ho jako oslavu pozemského zrození boha-spasitele Ježíše Krista. 

Možná je to dětská nostalgie, díky které se pravidelně na vánoce těšívám. I když si na rozdíl od dětství uvědomuji jejich temnější tvář. Je možné jí zahlédnout při pohledu na kádě přeplněné po vzduchu lapajícími kapry čekajícími na svou smrt z rukou člověka. Z ryby, původního duchovního symbolu Ježíšova učení se stal štědrovečerní pokrm, jakási obdoba starých pohanských zvířecích rituálních obětí.

Přesto mají vánoce stále i svou hezkou tvář. Asi nikdy v průběhu roku neutichne všechno to lopocení, shon a většina lidí nakrátko obrátí svou mysl přece jen k tomu ušlechtilému v nás, jako je milosrdenství a lidská vzájemnost.

Vánoce letos prožiji tradičně. Na štědrý večer si poslechnu vánoční skladby od skupiny Gregorian a spolu s maminkou si dám na večeři hrachovou polévku a smažené tofu s bramborovým salátem. Poslechnu si pohádku a den zakončím v klidu vánoční noci ve svém křesle přemýšlením a rozjímáním o životě a naději. O naději, která nevychází z pouhého přání a touhy, ale z poznání přírodních zákonů. Zákonů života, díky kterým po výdechu nastává nádech, po noci nastává den, po zimě jaro, po době temna doba světla, po stáří a smrti život v beztělesnosti a pak opět v novém mladém těle, po zániku vesmíru zrození vesmíru nového. Vzpomenu přitom i velké učitele lidstva, kteří se zrodili, aby nás těmto zákonům vyučovali a mezi které vedle Abraháma, Mojžíše, Ježíše a dalších již zapomenutých, řadím i biotronika a filozofa Josefa Zezulku, který svůj nelehký život prožil v nejkrásnějším městě světa, v Praze. Nezapomenu ani na muže, který k vánoční tradici bezesporu patří také. Je jím tvůrce jesliček- živého betléma, svatý František. Člověk, který jako jeden z mála v dějinách křesťanství pochopil, že boží láska není omezena jen na lidi, ale stejnou mírou se vztahuje i na rostliny a zvířata. Sám viděl svého bratra nejen v člověku, ale i každém zvířeti, zemi, vzduchu, ohni, Slunci, Měsíci i vodě.  

Článek se blíží ke konci a já bych rád všem popřál hezké vánoce a vše nejlepší. Všichni tvoříme jediný celek. A tak když se bude v životě dařit všem, zákonitě se pak povede dobře i mně.