Ochrana společnosti či cenzura

Na začátku článku, kterým bych chtěl alespoň prozatím uzavřít sérií článku věnovaných problematice mediální cenzury z různých pohledů vám položím jednoduchou otázku. Kdy myslíte, že byla v Československu zrušena oficiálně cenzura?

Většina lidí pravděpodobně odpoví, že se tak stalo v listopadu 1989. Ve skutečnosti k tomuto kroku formálně došlo již v červnu roku 1968 zákonem č. 84/1968sb o zrušení cenzury. I když krátce po vstupu sovětských vojsk na naše území v srpnu 1968 byl zřízen Úřad pro tisk a informace a svoboda slova fakticky zanikla, sále platily paragrafy výše zmíněného zákona, ve kterém byly věty „Cenzura je nepřípustná.“ a „Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. “

Je to proto, že mocní si uvědomili, že slovo cenzura v lidech vyvolává negativní asociace spojené s pocity potlačování pravdy. Rozhodli se proto změnit taktiku a raději do budoucna nahradit termíny jako cenzura jinými slovními spojeními, která ve významné části společnosti naopak vyvolávají dojem, že omezení svobody šíření informací  je v jejich vlastním bytostném zájmu a cenzurou ve starém slova smyslu již není.

V dnešní době se mluví hlavně o ochraně lidí a společnosti před některými druhy informací. Zdůrazní se, že nejmíň polovina lidí je nevzdělaná, hloupá, není schopna kritického myšlení a proto je třeba jí  před vlivem škodlivých informací ochránit. Nezapomene se dodat, že v opačném případě hrozí společnosti všeobecný rozklad a nakonec podlehnutí jiné cizí nepřátelské mocnosti, která takovéto informace záměrně šíří s cílem zemi vnitřně oslabit a destabilizovat.  

Součástí této taktiky je tzv. nálepkování. Nepohodlné informace jsou roztříděny do určitých kategorií a těm se pak dávají určité nálepky. Neděje se tak vždy záměrně. Mnohdy jde o nevědomý proces popsaný psychology jako obrana ega. Například člověk, který se setká  novou vědeckou teorií má často tendenci jí označit jako nesmyslnou proto, že jí nedokáže pochopit, nebo že odporuje obrazu světa který přijal jako součást své výchovy a vzdělání.

Zkusme si nyní shrnout příklady takovýchto nálepek, se kterými se v současném světě nejčastěji setkáváme.

V oblasti vědy a filozofie se pro nepohodlné myšlenky ve středověku používalo nálepky kacířství. Protože se toto slovo řáděním církevní inkvizice zkompromitovalo, nahradily jej v moderní době nálepky jiné. Jsou to slova jako je „nesmysl, iracionalita, pavěda, pseudověda“ se kterými se dnes běžně setkáme nejen jako hodnocení nesmyslů skutečných, ale i jako hodnocení názorů a teorií nespadajících do materialistického paradigmatu současné konvenční vědy. Veřejná média, která šíří takovéto pohledy na svět jsou veřejně obviňovány vlivnou části vědecké obce ze šíření nebezpečných nesmyslů  a v některých případech i pokutovány Radou pro televizní a rozhlasové vysílání. Prvním příkladem je zrušení televizního pořadu o nekonvenčních vědeckých tématech Detektor vysílaném před několika lety  po stížnostech členů spolku Sysifos na vedení ČT. Druhý případ pokuty nastal po odvysílání rozhovoru televizní stanicí TV CZ s léčitelkou propagující některé alternativní způsoby léčby s odůvodněním, že by televizní posluchači mohli pod vlivem těchto informací zanedbat lékařskou péči.

V oblasti společenské a politické existuje také několik kategorií nálepek, které stejně jako u vědy opět zahrnují zprávy, které do nich patří právem ( existence zjevných dezinformací jsou každodenní realitou), stejně jako ty které byly do nich zahrnuty jen z důvodů nepohodlnosti.

První politickou nálepkou je konspirační teorie. Bývá použita tam, kde někdo vysloví tezi, že jakákoliv událost se uskutečnila jinak než, jak je prezentována v mainstreamových médích. Vedle zjevně nesmyslných konspiračních teorií je řada těch, které se po čase ukázaly jednoznačně pravdivými. Dnes např. již dobře víme, že řadě vojenských konfliktů 20. a počátku 21.století předcházela tzv. operace pod falešnou vlajkou, aby před veřejností byla válka morálně ospravedlněna.

Druhou již zmíněnou nálepkou je slovo dezinformace. Použije se převážně tam, kde zdroj nemůže danou myšlenku jednoznačně doložit, třebaže pro ní svědčí řada indicií. Přitom, ale vůbec nevadí, že samotná mainstreamová média s takovýmito ne zcela doloženými informacemi pracují dennodenně. Příkladem je obvinění Ruska z hackerských útoků na USA, které berou média jako prokázaný fakt, třebaže nebyly státními orgány USA veřejnosti předloženy jakékoliv jasné důkazy potvrzující toto obvinění.

Třetí častou nálepkou je nepřátelská propaganda. Ta se většinou používá v případech, kdy není možné zprávu, článek, či komentář zařadit do žádné z výše uvedených kategorií. Je to obvykle zpráva, která obsahuje údaje, které není možné vyvrátit. Příkladem jsou jasná fakta o četných porušení mezinárodního práva ze strany USA a západních mocností, které poukazují na jejich pokrytectví, když selektivně obviňují z porušení mezinárodního práva Rusko po obsazení Krymu.

Dnes existuje řada lidí, kteří se domnívají, že před třeba i skutečnou zahraniční propagandou je možno společnost chránit likvidací některých webů a kriminalizací jejich provozovatelů. Považuji to za naivní představu. Co když cizí mocnost začne šířit své „dezinformace“ třeba rozhlasem. To pak opět začneme stavět elektromagnetické rušičky, jako v dobách komunismu?

Domnívám se stejně jako mnozí čtenáři mých článků, že jediná účinná obrana proti dezinformacím je pravda. Problém však je, když ji nemáme. Pak zhroucení našeho systému nemůže žádné omezování šíření informací zabránit. Stejně jako nezabránilo pádu komunismu.