Vcelku dobře popsáno. Je třeba si uvědomit, že Československo coby první republika byl značně národnostně nesourodý útvar. Ani samotný název neodpovídal národnostnímu složení. Ve skutečnosti zde bylo výrazně zastoupeno 5 národností: Češi, Němci, Slováci, Maďaři a Rusíni (seřazeno podle početního zastoupení). Kromě posledně jmenovaných Rusínů se ostatní národnosti nedokázaly shodnout na státoprávním uspořádání.

V době vzniku republiky lze říci, že prim hrála dohoda mezi Čechy a Slováky, ignorující Němce a Maďary. Pozoruhodný je vznik československé národnosti, která vylepšením statistiky "ospravedlnila" československý ráz republiky s označením jiných národností za menšiny a jejich upozaděním, což přinejmenším v případě Němců, kteří podobně jako Rusíni obývali konkrétní region, bylo vyloženě nemoudré.

Dalším z paradoxů bylo, že loajalita ke společnému státu ze strany Němců, která se po otupení prvotního razantního odporu do počátku třicátých let spíše zvyšovala, nebyla o nic menší než loajalita Slováků, kteří stále více žádali autonomii, až zvítězily separatistické luďácké tendence a paradoxně to byli Němci ve spojení se Slováky, kteří republiku rozbili.

Sudetendeutsche Heimatfront (později SdP), založená učitelem Henleinem, vznikla zcela nezávisle na Německé NSDAP a Hitlerovi coby německá nacionalistická strana s radikálními postoji v době krize, kdy kulminovala nespokojenost československých Němců s dlouhodobou diskriminační politikou státu, umocněná tvrdými následky hospodářské krize (Československo patřilo mezi země krizí nejhůře postižené) a rovněž Němce diskriminujícími protikrizovými opatřeními.

Oč snadnější pak bylo pro západní mocnosti v době Mnichova podporovat sudetské Němce a Hitlera, kteří se oháněli diskriminací a právem na sebeurčení, byť po navázání spojenectví mezi SdP a Hitlerem došlo k tajné dohodě o vznesení nesplnitelných požadavků vůči ČSR za účelem jeho rozbití.

On Beneš měl dvě možnosti a obě byli špatné. Buď bude pokračovat v mobilizaci a připraví se na útok Německa a nejspíše i Polska a Maďarska. Potom ovšem by ČSR bylo označeno mezinárodním prostředím za viníka této války a válku nemělo s vysokou pravděpodobností šanci vyhrát. Druhá možnost byla přijmout Mnichovskou dohodu a čekat až Hitler rozpoutá novou válku a pak se postavit do role oběti.

Těžko říci, co by se dělo či nedělo, ale šance na obnovení Československa by tímto byly zřejmě definitivně pohřbeny.

Považuji článek za realistické hodnocení situace.

Prezident Beneš se prý tehdy na nějaké poradě zeptal našich generálů: "Jak dlouho budeme schopni se bránit?".

Dostalo se mu odpovědi: "Maximálně dva týdny."

Prezident Beneš prý na to položil řecnickou otázku: "A co bude potom?", na kterou si vzápětí sám odpověděl: "Potom nás vyvraždí!"

Myslím, že prezident Beneš dokázal později Mnichovského diktátu dokonale politicky využít.

Mnichov a atentát na Heydricha byly dva Benešovy trumfy, kterými obhájil znovuzrození poválečného Československa v očích Západu. Bohužel tento potenciál využil jen částečně, když se ve druhé polovině války stále těsněji přimykal k SSSR.

vy se díváte na Německo roku 38 pohledem roku 40 nebo 41, kdy bylo na vrcholu sil. Hitler na válku rozhodně připravený nebyl a je opravdu otázka, jak by se to celé vyvíjelo

Nicméně se také traduje, že  Hitler byl mírovým řešením sudetské krize velmi zklamán, že dával přednost vojenskému řešení.

Takhle se to nedá říci.

Jinak v případě odmítnutí Mnichovské dohody s Benešem by asi nenásledoval okamžitý útok, ale Hitler by organizoval koalici ochotných, do níž by se zapojily jak Británie, tak i Francie.

Až tak daleko by to asi nedošlo, ale faktem je, že v těch říjnových dnech na ten útok ještě neměl. I počasí bylo nestálé, což při překonávání přírodních překážek je rozhodující. Poruchovost tehdejších tanků byla značná. Ukázal to i rakouský anschluss.

Naši západní spojenci postupovali v souladu s veřejným míněním v jejich zemí, které si nepřálo válku a věřili Hitlerovi, že se spokojí se odstoupením Sudet a bude zachován mír. Protože Hitler v každém svém projevu zdůrazňoval, že nechce nic jiného než mír.

To veřejné mínění nebylo úplně jednoznačné, naopak sílily sympatie k ČSR. V zákulisí někteří francouzští diplomaté radili Benešovi neustupovat, že to pozitivně ovlivní veřejné mínění.

Odsun  nebyl proveden  rozhodnutím velmoci. Až konference v Postupimy tomu chtěla dát právní rámec.

Už před Postupimi ta otázka byla tak předjednána, že to bylo možné považovat za hotovou věc.

SdP nebyla nikdy nejsilnější stranou Sudetských Němců a tou se stala a to díky zastrašování a násilí v obecních volbách v květnu roku 1938, kdy získala 89,5 procent německých hlasů

Podle mého názoru je popis případných událostí dobře shrnut. Trochu tu dobu pamatuji.

Takové úvahy jsou zajímavé.

V dobách mého dětství, když někdo rozvinul podobnou cobykdybyhypotézu, byl odbyt říkankou o snadném rybolovu. Znáte ji?

Máte ve všem pravdu, až na to, že třeba Ludvík Svoboda ve svých pamětech tvrdí, že jsme se měli bránit. Stejné diskuze probíhaly mezi historiky a byly publikovány.